Milan Peroutka o novém videoklipu, kariérní cestě i soukromí

Herec, hudebník a moderátor Milan Peroutka je multitalentovaná osobnost. Není divu, vyrůstal v uměleckém prostředí: jeho otec, Milan Peroutka starší, působil jako bubeník kapely Olympic, a matka Ivana je spisovatelka. Samotný Milan se blýskl v mnoha českých seriálech a dva roky moderoval Snídani s Novou. V současné době ho můžete vidět na muzikálových jevištích — září například v představení Krysař nebo Okno mé lásky. V roce 2012 dokonce založil vlastní kapelu s názvem Perutě. Přes veškeré úspěchy, které Milanova kariéra provází, vzbuzuje rozruch především to, že nedávno uzavřel registrované partnerství (což znamenalo i jeho coming out).

Zrovna jsem přišel ze zkoušky muzikálu, kde se kombinuje hudba i herectví. Myslím, že tohle je nejpohodovější zkoušení. Možná je to dané i tím, že mu předcházela činohra s panem režisérem Morávkem, což bylo velmi alternativní představení. Teď jedeme takovou odlehčenou, komerční cestu. A ačkoli se muzikálům věnuju už nějakou dobu, poprvé v životě si zkusím klasický muzikál, v dobovém oblečení. Nevím, jestli mám blíž k hudbě, anebo herectví. Každopádně mám pocit, že v hudbě si jsem jistější.

To, že tě umění podvědomě determinuje, si vůbec neuvědomuješ. Hráli jsme na klavír, chodili do sboru, ale dítěti se moc nechce do kroužků, kde na něj čeká ještě přísný pan učitel. Vysloveně jsem brečel před tím, než jsem tam měl jít, ze zpívání jsem měl strašný strach. K tomu, že právě tohle je ta pravá cesta, jsem dospěl až během dospívání. Vystudoval jsem vysokou školu, která se týkala něčeho úplně jiného. Znalosti, na rozdíl od talentu, do hlavy vždycky nějak vtlučeš, takže jsem jít na vysokou a dodělat ji celou dobu chtěl. A v průběhu covidu jsem konečně doklepnul i poslední ročník… Spíš jsem ale trpěl pochybnostmi, jestli ten talent je u mě dostatečný, protože na konkurzu ti pak připadá, že jsou všichni kluci lepší než ty. Musíš se ale umět nějak prodat. Musel jsem dospět do bodu, že nepochybuju, jestli jsem dost dobrý, a přesvědčit sám sebe, že to prostě chci dělat.

Služby muzeí a galerií, což je škola, kterou má i moje sestra, a kombinuje ekonomický i umělecký směr. Šel jsem tam hlavně kvůli programům, se kterými se dalo hned ve druháku vycestovat. Druhák jsem strávil v Německu, třeťák na pracovní stáži ve Španělsku, načež jsem si ještě dodělal inženýrský titul na Vysoké škole obchodní, obor Teritoriální studia a cestovní ruch. Na gymplu mě dennodenně stresovalo, z čeho zase píšeme písemku. V podstatě jsem se během vyučování učil hlavně na předměty, ze kterých se ten den psalo, anebo zkoušelo. Na letní herecké škole, která mě oslovila a ovlivnila, jsem byl poprvé v patnácti, takže už v tu dobu se to ve mně lámalo. Točil jsem první seriály, a zároveň se snažil nějak obstát ve studiu. Ale taky to sklouzávalo ke čtyřkám. 

Seriály jsou na mě, jakožto pomalejšího člověka, hodně rychlé. V momentě, kdy si člověk uvědomí, jaká kamera snímá co, se už jede, navíc si musíš bleskově osvojit i scénář. Tím to ale nedegraduju, naopak, chodil jsem z natáčení hrozně unavený. Každý seriál si najde svého diváka, český divák je konzervativní. A i když televize zkoušejí poctivější a dražší cestu, vždycky se najdou ti, kteří mají rádi jednodušší, studiové seriály. Já to nijak nesoudím. Z pohledu diváka mám rád streamovací platformy. Rád se dívám třeba na Stranger Things, taky mám rád Příběh Jeffreyho Dahmera — hrát v něčem podobném je můj sen. 

Všechno se zkouší dva, tři měsíce. Příprava sestává z několika věcí, samozřejmě nejdřív se musíš naučit text. Potom si ho osvojit, a to až do momentu, kdy o něm už nepřemýšlíš. Na činohrách, v kterých hraju komedie, mě baví to, že když je spokojený divák, já jsem taky. Dělám to pro diváky, aby se smáli. Ale mám i opačnou zkušenost: u představení Diktátor. Na druhou půlku odešlo z obecenstva hodně lidí, tleskali vlažně, sotva na jedno poklonění. To pro mě představovalo hořkou zkušenost z pohledu odezvy, ale silnou v tom, že mě naučila. Už vím, co nechci.

My, muzikáloví herci, jsme zhýčkaní. Pro nás je standing ovation standardem, tleská se i po písničkách. I hudba je líbivé sdělení emocí… Já do publika posílám i pusinky, usmívám se a doufám, že divákům přispěju k hezčímu dni. Potlesk je satisfakce. A pokud mi pak napíšou na Instagram a dostanou se k mým písničkám, je to za mě top. 

Tím, že dělám tolik různorodých věcí najednou, je zajímavé, že často lidi o těch ostatních činnostech ani neví. Teď za mnou přišel někdo po koncertě a říkal: „Proč jste v té Ordinaci taky nezpíval? To jsem nevěděl, že zpíváte.“ Jindy mi zase řeknou: „My jsme ani nevěděli, že hrajete”. Je zajímavé pozorovat, jak mě vnímají. Samozřejmě jsem vždycky rád, když vnímají i moji osobní tvorbu, protože ta pro mě znamená asi nejvíc. 

Právě jsem si nedávno říkal, jestli lidi nezačnou teď říkat: „Jo, Peroutka, to je ten gay! Ten, co měl teď tu svatbu!” Aby mou tvorbu teď nepřeválcovalo toto PR. Lidi mají sklony škatulkovat, to je normální. Každého si na základě svých zkušeností nějak zařadíš. Nic proti tomu. Tak mě napadlo, že si řeknou: „To jsme nevěděli, že kromě toho, že jste teplej, ještě zpíváte a hrajete.” 

S tím oznámením jsem si dával na čas — a stihl jsem předtím v kariéře něco odvést, což je dobrý. Nedal jsem si na čas kvůli tomu, že bych o tom nechtěl mluvit, ale musel jsem nechat nějaké věci usadit. A hlavně jsem potřeboval potkat toho správného člověka. Když ho najdeš, cítíš se pak jistější v kramflecích. Nepročítám si komentáře pod bulvárními články, protože vím, že by mi radost neudělaly. Ale co se týče mých profilů na sociálních sítí, tam vnímám, že je společnost nastavená skvěle. Připadá mi, že teď je doba, kdy to lidi vnímají jako věc, co je fér podpořit. Nic nevídaného, ale ani normalizovaného. Každopádně je to na dobré cestě — a snad jsem třeba přispěl k tomu, že podobné přiznání bude pro někoho trochu jednodušší. 

Moc. Trochu jsem zapšknul, protože mi smazali účet na YouTube, kde byla zdokumentovaná moje hudební cesta za posledních sedm let. Tímto klipem chci svůj YouTube kanál oživit. Ve svém starém počítači jsem měl tolik  vlogů a videí! Klip jsem už natočil, ale nebyl jsem spokojený s výsledkem. A tak jsem ho natočil znovu, jinak a lépe. A na konci uvidíte i mého partnera Dominika. Ten song není přímočarý, ale také vypráví o nějaké zapřené lásce. Takže v něm krásně propojím svoji tvorbu se svým osobním životem, což lidi teď taky zajímá. Místo v bulváru se ale budu raději prezentovat svojí prací.