#VogueStage: Lake Malawi

„Jsme starší, tedy alespoň vizuálně. Když se člověk podívá na fotky, je to vidět. Ale jsme i dospělejší. Bereme některé věci více s nadhledem a myslím si, že jsme i veselejší," říká frontman kapely Albert Černý v šatnách Lucerny. Nahoře zní kytary, sice je po zvukové zkoušce, ale právě začalo vystoupení předskokana. Albert je na vystoupení připravený. I na bilancování. Těsně před nástupem na stage se trochu prospal a desetiletou rekapitulaci neprožívá. 

Za deset let se toho naučil hodně, třeba i psát písničky trošku jinak. „Pro mě to bylo všechno takové hodně osobní, a to pořád je i teď, ale naučil jsem si i víc pracovat s producenty," vysvětluje Albert. Pak přichází rituál, kluci mu říkají „a capella kolečko". Semknou se, chytí se za ramena pobrukují si, jako by se ladili. „Tak co, jdeme na to?" zakřičí a letí po úzkých schodech na pódium. Koncert trvá zhruba hodinu a půl, jako přídavek vystupuje Albert sám s tklivou skladbou Coco. Lucerna se po výbušnějším mixu zklidní a jakoby rozněžní. To se pak těžko vyhýbá introspekci. Albert děkuje s úsměvem na rtech, vypadá, jako by včera odmaturoval, přesto už má třicítku za sebou. Když si to uvědomím, vzpomenu si, co mi v zákulisí před koncertem říkal Jeroným Šubrt, druhý zakládající člen kapely: „Přítelkyně se mě občas ptá: ,Do kolika chceš hrát?' Já mám přitom pocit, že neexistuje věkový limit. Budeme hrát, dokud nás to bude bavit."