Když bolest dostává tvar. Adriena Šimotová ve svých dílech nalézala ztracené a ztrácela nalezené

„Nepřála bych si, aby někdo hledal v mém díle patetické poselství. To určitě ne. Ale přesto jsem ráda, když někdo tu flašku se vzkazem vytáhne. Vzkaz, to je to správné slovo. Vzkaz v mé tvorbě je možné najít. Na něj si troufám, a pak ho také každý nemusí vytáhnout. Je to věc svobodné volby. Na nikoho nenaléhám,“ říkala o své tvorbě Adriena Šimotová, která se narodila 6. srpna 1926 v Praze do rodiny technického inženýra a ženy v domácnosti. Vzpomínala: „Měla jsem velké štěstí. Narodila jsem se do velké rodiny, ačkoli jsem byla jediné dítě. Babička rodině dodávala intelektuální zázemí. Učila francouzštinu i univerzitní profesory. Doma byly vždy francouzské časopisy, které měly úplně jinou optiku než ty české. Můj strýc byl Josef Frič, poslední z Fričů, pracoval v Ondřejově na hvězdárně. Díky tomu byl u nás v rodině i vztah k vesmírné dimenzi.“ (Adriena Šimotová, Karel Hvížďala: Stopy Adrieny Šimotové: tři dialogy s prologem a epilogem; Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj, 2005). 

Adriena hrála výborně na klavír, proto váhala nad tím, zda studovat hudbu, či malování. „Zasáhla však maminka, která prohlásila: ‚Kreslení je lepší, protože i s menším talentem se můžeš tvořivě uplatnit.‘“ Její kroky proto zamířily na soukromou grafickou školu a pak na Střední grafickou školu v Praze. Následovala Vysoká škola uměleckoprůmyslová, kde vystudovala pod vedením profesora Josefa Kaplického. „Diplomy jsme dostávali po válce, kdy byl všeho nedostatek, v rourách od pancéřových pěstí. Jelikož ta pouzdra byla kratší, uzávěr byl nasazen jen na šošolku, uprostřed koukal diplom. A diplomy přinesli do promoční auly v koších na prádlo.“ (Adriena Šimotová, Karel Hvížďala: Stopy Adrieny Šimotové: tři dialogy s prologem a epilogem; Dokořán a Jaroslava Jiskrová - Máj, 2005). V roce 1950 ve studiu pokračovala, u profesora Kaplického se zapsala na postgraduální program. 

Na škole se seznámila se svým budoucím manželem, o dva roky starším Jiřím Johnem. Vzali se v roce 1953. Byli pořád spolu, sdíleli ateliér v pražské Bubenči. Na konci aspirantury se Adriena společně s Kaplickým a několika kolegy podílela na reliéfu pro Expo 58 v Bruselu. V roce 1960 stála společně s manželem u zrodu umělecké skupiny UB12, obdoby euroamerického hnutí Nová figurace. Po sedmi letech manželství se jim 24. srpna 1960 narodil syn Martin. Těžkou ránu výtvarnici zasadila okupace Československa v roce 1968, ještě těžší ránu utrpěla o čtyři roky později, kdy zemřel Jiří John. Před smrtí manžela se Adriena Šimotová věnovala především klasické malířské technice (olejomalbě) a grafice. Její tvorba v šedesátých letech zahrnovala figurální motivy i krajiny s lyrickým nádechem, které měly blízko k tehdejšímu informelu. 

V polovině sedmdesátých let radikálně změnila svůj styl. Opustila barvy a štětce a přešla ke svým typickým, mezinárodně uznávaným experimentálním technikám – práci s textilem a vrstveným, mačkaným, perforovaným (prořezávaným) papírem, do kterého otiskovala části lidského těla. Vzpomínala: „Do začátku sedmdesátých let jsem stavěla na barvě, a najednou barva začala blednout, změnila jsem materiál. Malba se mi zdála příliš plytká. Měla jsem pocit, že něco opakuji. Začínala jsem všedními gesty, byla jsem fascinována tím, že milion lidí v jednu chvíli dělá totéž, třeba si obléká punčochu, intimitou každodennosti a po zlomu jsem se vydala po cestě existencialismu. V ten moment jsem cítila, že se identifikuji s tím, co dělám.“ (Adriena Šimotová, Karel Hvížďala: Stopy Adrieny Šimotové: tři dialogy s prologem a epilogem; Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj, 2005). V sedmdesátých letech vystavovala na neoficiálních výstavách většinou po ateliérech svých přátel. Těžkou dobu jí pomohl přežít i zájem v zahraničí. V roce 1970 dostala zlatou medaili na bienále ve Florencii, roku 1979 velkou cenu na bienále v Lublani.

V osmdesátých letech našla útočiště v bývalém františkánském klášteře v Hostinném v Podkrkonoší. Jeho stěny ji inspirovaly k cyklům velkých prořezávaných prostorových kreseb na vrstvených papírech i k další tvorbě. „Měla jsem pocit, že do toho musím vstoupit celým tělem,“ popsala svůj  styl. Vznikly tak křehké papírové sochy: obtisky tváře, dlaní, chodidel i celého těla a závěsné reliéfy, které se skládají z mnoha vrstev průsvitného papíru. V jejích dílech lze nalézt podobenství pomíjivosti bytí, věcí a vztahů, nepřetržitost času. Její první velká autorská výstava po patnácti letech se pod názvem Práce v papíře konala v Brně, v Domě pánů z Kunštátu. Sjížděly se na ni autobusy plné lidí. V roce 1990 se stala laureátkou prestižní mezinárodní ceny Gottfried-von-Herder-Preis, o rok později byla vyznamenána francouzským Řádem umění a literatury (Ordre des Arts et des Lettres).

Zatímco jako umělkyně sklízela úspěchy, její život 13. září 1994 poznamenala smrt syna Martina. Nadějnému výtvarníkovi bylo 34 let a jeho odchod znamenal pro Adrienu Šimotovou obrovskou osobní tragédii, která silně ovlivnila její tehdejší tvorbu (vznikly například křehké cykly Fragmenty či díla věnovaná přímo jemu). K úmrtí syna došlo týden před plánovaným zahájením její samostatné výstavy O blízkém a vzdáleném v pražském Mánesu. Adriena Šimotová na ní představila své přelomové prostorové papírové skulptury a objekty (například Hra nebo Rozhovor). Výstava se stala jednou z nejvýznamnějších událostí české výtvarné scény devadesátých let. „Okamžité pracovní nasazení mi pomáhalo překonávat ty nejtěžší životní ztráty. Utrpení a bolest mě zpevnily a otevřely mi nové obzory,“ svěřila se malířka. 

Životní rána hluboce ovlivnila její další uměleckou tvorbu. V první polovině devadesátých let se v její tvorbě prolínaly motivy melancholie, strachu, samoty, opuštění a míjení se s objevováním magie běžných každodenních věcí a událostí. „Začínala jsem abstraktní lyrikou, odrazy ve vodě, chvěním vzduchu a posléze jsem tíhla k figuře. Moje velké téma je člověk. Snažila jsem se projít realitou. Vyvolávala jsem podoby rodiny, spolužáků a dostala jsem se tak daleko, že jsem se dotkla nějaké hranice, kterou už člověk nemá překračovat. Až jsem se toho lekla. Cítila jsem to jako avízo. Jako úzkost a upozornění: Tam nešlapat, toho se nedotýkat, tím neprocházet,“ svěřila se Adriena Šimotová, která po smrti syna hledala inspiraci v podobách jí blízkých zemřelých lidí.

Vedle volné tvorby ilustrovala knihy. Šlo především o básnické sbírky autorů, s jejichž tvorbou vnitřně souzněla – Vladimíra Holana, Věry Linhartové či Violy Fischerové. V letech 1991–1998 a v roce 2003 vyučovala na Mezinárodní letní umělecké akademii v Salcburku. Svoji literární tvorbu publikovala poprvé v roce 1994 v knize Uvnitř-vně (malá sdělení) v nakladatelství Trigon. Šlo o výbor sestavený z krátkých úvah či jejich fragmentů, příležitostných poznámek, deníkových záznamů, vzpomínek nebo postřehů z cest. Šlo o texty z let 1976 až 1993, které doplňovaly reprodukce drobných figurativních kreseb a skic. V roce 1997 převzala medaili Za zásluhy, ve stejném roce jí vyšla pod názvem Hlava k listování kniha jejích textů a básní z let 1945–1997. V roce 2004 bylo její dílo Extatická postava součástí oltáře gotického kostela svaté Anny na Starém Městě v Praze, o rok později převzala Cenu ministerstva kultury.

„Můj úkol je neustrnout, riskovat a umět ztrácet již nalezené, každý zisk je zároveň ztrátou. Přijmout bez hořkosti stáří jako novou zkušenost a nový úhel pohledu, kde cesta nekončí, ale prohlubuje se,“ říkala žena, která se nevzdávala uměleckých ambicí ani v pokročilém věku a přes určitá zdravotní omezení. V létě roku 2006, krátce před svými osmdesátými narozeninami, utrpěla vážný úraz. Následující rok a půl strávila v nemocnicích a na rehabilitacích. Následkem tohoto zranění a vysokého věku již zůstala odkázána na invalidní vozík a pomoc druhých. Přestože byla fyzicky velmi limitovaná, její mysl i touha tvořit zůstaly silné a toto období paradoxně patřilo k jejím nejplodnějším. K aktivní tvorbě se dokázala vrátit na začátku roku 2008. 

Vzhledem ke svému hendikepu už nemohla pracovat na monumentálních dílech vestoje, a proto radikálně změnila styl – začala tvořit vsedě, často jen pomocí přímého fyzického doteku, haptických otisků, frotáže a perforace papíru. Poslední zásadní tvůrčí celek představuje rozsáhlý cyklus kreseb, perforací a frotáží na japonském papíře, kde celé lidské figury nahradila pouhými fragmenty a torzy těl. Tento pozdní vrchol její tvorby byl v roce 2011 shrnut do její poslední velké autorské výstavy s názvem Vyjevování v pražské Galerii Rudolfinum. „Ať to vezmu, jak to vezmu, můj život byl stejně šťastný jako nešťastný. A to není málo,“ říkala Adriena Šimotová. Zemřela 19. května 2014 v Praze. Bylo jí 87 let. Její dílo je k vidění ve vídeňské Albertině, v pařížských galeriích Centre Georges Pompidou a v Musée d´Art Moderne de la Ville de Paris, ve Švýcarsku, Japonsku, Spojených státech, Polsku Jižní Koreji, nebo Švédsku. 

Tip: V dokumentu Moje 20. století (režie Olga Sommerová, 2005) vystupuje Adriena Šimotová jako jedna ze tří zpovídaných žen (vedle Lenky Reinerové a Soni Červené).