Hudba
Kim Petras v exkluzivním rozhovoru o albu Detour Rare N'Deluxe, vintage módě a touze být svá
Alberto Calabrese6. 10. 2026
Během fashion weeku v Miláně jsme si povídali s německou zpěvačkou o její nové hudební kapitole. Nové album Kim Petras je oslavou vintage módy a nezávislosti.
Foto: Eli Sheppard
Kim Petras
Odchod z labelu i odkaz Sophie. Kim Petras v exkluzivním rozhovoru pro Vogue mluví o nové éře a vintage módě
Možná jste si na sociálních sítích všimli značky pro objížďku (anglicky detour) a nechápali jste proč. Vše souvisí s albem Kim Petras, které před několika týdny vyšlo v deluxe verzi pod názvem Detour Rare N' Deluxe. Nový projekt písničkářky německého původu je doslova odbočkou z cesty, kterou by podle nepsaných pravidel měly všechny hvězdy sledovat, aby dosáhly úspěchu. Někdy se ale stane, že ona cesta není ta vytoužená, jak už to v životě bývá, a tak se změna směru stává jedinou možností.
Nová éra Kim Petras se celá točí kolem tohoto konceptu, což dokazuje i zvolená vizuální estetika. Tu vytvořil kreativní ředitel Eli Sheppard: fotilo se na starý iPhone 4 nebo se graficky pracovalo se starými účtenkami a parkovacími lístky – zkrátka s předměty, které lidé hromadí, aniž by měly nějakou hodnotu. Look Kim Petras, ať už ve videoklipech, nebo na veřejnosti, je často výsledkem jejího vlastního hledání v second-handech a online přeprodejích. Tvoří ho i kousky z jejího osobního archivu, který buduje s péčí opravdové sběratelky vášnivě milující tvorbu Johna Galliana, Marca Jacobse a Karla Lagerfelda.
Foto: Eli Sheppard
Kim Petras
Její kariéra se vyvíjí i proto, že hledá kreativní svobodu, kterou si v hudebním světě buduje jen stěží. Důkazem toho je i rozhodnutí opustit na začátku roku 2026 nahrávací společnost Republic Records, poté, co celý rok čekala na vydání neustále odkládaného alba Detour. Být nezávislá v kreativním průmyslu je odvážné a náročné rozhodnutí, ale přináší to o to větší uspokojení, obzvlášť když se setká s nadšením fanoušků. Během jejího pobytu v Itálii na Milan Fashion Weeku (kde byla také hostem Vogue World) jsme si s ní povídali, abychom lépe pochopili její vizi a nové album.
Foto: Getty Images
Kim Petras na Milan Fashion Weeku, 22. září 2026
Chtěla bych začít tvým posledním singlem Autobahn. Jeho zvuk evokuje typickou atmosféru raných nultých let a od zbytku alba se docela liší. Proč sis ho vybrala jako první skladbu pro deluxe edici Detour?
Myslím, že mě inspirovalo pozorování sebe samé a vlastních vzorců chování. To, jak si házím klacky pod nohy, sebekritika a autosabotáž, zvlášť když jde o neopětovanou lásku. Miluju přirovnání takové situace k jízdě po dálnici v protisměru. Byla jsem zabouchnutá do jednoho kluka, a to až tak, že jsem si udělala řidičák jen proto, abych za ním mohla jezdit, ale on o to nestál. Takže inspirace přišla sama. Navíc jsem při psaní téhle písničky hodně poslouchala The Cure, kteří mají kultovní skladbu To Wish for Impossible Things. Věta „that's the thing with impossible feelings“ (to je ten problém s nemožnými pocity) jí byla silně inspirovaná, protože my dva jsme prostě nemohli být spolu. Vyrůstala jsem na All Saints, samozřejmě na Madonně a jejím What It Feels Like for a Girl a na Kraftwerk, kteří mají taky píseň Autobahn... Přišlo mi to jako přirozené prodloužení jejich zvuku. S Detour se stalo něco opravdu nového, co jsme ještě neprozkoumali. Nechtěla jsem vydat deluxe edici se stejným zvukem. Chtěla jsem ukázat různé polohy. Navíc je to jediná nová píseň, kterou jsem napsala až po vydání Detour.
Ve videoklipu Autobahn máš na sobě tradiční oděv inspirovaný Německem a i samotný název odkazuje k tvé rodné zemi. Můžeš nám k tomu říct víc?
V devatenácti jsem se přestěhovala do Ameriky a na albu je spousta odkazů k pocitům nepochopení a ke snaze změnit se, abych byla „američtější“. Ale americkou kulturu jsem v mnoha ohledech nechápala. Píseň Jeep je o tom, jak jsem takhle nazvala pick-up jednoho kluka, on se naštval a já nechápala proč. Mě prostě pick-upy neberou. Nebo Brutalist, ta je o absolutním nepochopení. Odjela jsem si plnit sny, ale zároveň jsem ztratila samu sebe. Někdo mě často špatně pochopil, ale místo toho, abych cokoli vysvětlovala, jsem to prostě nechala být. Autobahn je pro mě velmi důležitá. Moje máma je hodně nestabilní a v Německu jsem se naučila vzorce chování, kterých se teď snažím zbavit. Léčím se z veškeré toxicity své rodiny.
V titulní skladbě Rare N’ Deluxe neustále odkazuješ ke kolekci Dior z roku 2004. Jakou přesně myslíš? A to nás přivádí k tvé vášni pro vintage módu. Kdy to začalo a jaké značky nejraději sbíráš?
Dior od Johna Galliana pro mě představoval úplně jiný svět. Pamatuju si, jak jsem běžela ze školy, abych se podívala na nové Gallianovy kolekce, na Marca Jacobse pro Louis Vuitton a na Karla pro Chanel. Na tom jsem vyrostla. Dívala jsem se na to jako na hudební videoklipy a říkala si: „Ach, kéž bych se mohla každou sezonu takhle proměnit jako ty modelky.“ Jedna z prvních věcí, kterou jsem si koupila, byla růžová ledvinka s monogramem Dior. Myslím, že byla z roku 2004, nebo 2006. Rok 2004 v textu říkám asi jen proto, že se to rýmuje s Dior (směje se). Ale miluju kolekci jaro/léto 2001. Opravdu, podívejte se na ni. Je šílená. Myslím, že vintage móda mi splnila teenagerské sny. Mít kousky, které jsem viděla a toužila po nich (jako věci od Murakamiho s třešňovými květy pro Vuitton), ale nemohla si je dovolit. Takže ano, teď ty kousky sbírám, starám se o ně a vytvářím si archiv. Vintage nakupování je pro osobní styl klíčové. Pořád si kupovat jen to nejnovější je trochu líné. Pokud jste bohatá dáma a chcete novinky, chápu to. Ale pro mě je móda o vyprávění příběhů. Někdy jsem se na albu zvukově inspirovala i soundtracky z přehlídek. Vryly se mi do paměti jako videoklipy.
Foto: Eli Sheppard
Kim Petras, album Detour (Rare N’ Deluxe)
V albu najdeme spousta motivů spojených s dopravou. Proč se toto téma tak opakuje? Co jsi těmi metaforami chtěla říct?
Vzpomínám si, jak jsem se přestěhovala do Laurel Canyonu v Los Angeles. Je to trochu děsivé, zalesněné místo vysoko v kopcích. Jeli jsme po Mulholland Drive – což je pro mě už jen vizuálně velmi inspirativní film – a někdo tam ten den sjel s autem z útesu a prorazil svodidla. Tehdy jsem si řekla: „To je naprosto přesné a dokonale to vystihuje, jak se cítím.“ Vyfotila jsem to a řekli jsme si: „Tohle zrekonstruujeme na obal alba.“ Pak tu byla myšlenka té pomyslné „hlavní silnice“, po které jsem měla jet po velkém úspěchu se Samem Smithem (s písní Unholy). Všichni chtěli, abych šla cestou mainstreamového úspěchu a velkých prodejů. Ale mně se ta hudba, kterou jsem dělala, prostě nelíbila. Potřebovala jsem sjet z cesty, abych si mohla dělat, co chci, a vydávat hudbu, po které jsem toužila. Začalo období, kdy jsem se snažila vyvázat ze smluv a kompletně reorganizovat svůj život. Technicky vzato jsem pak už žádný velký hit neměla. Pro mě bylo vždycky nejdůležitější vyprávět příběhy a psát. S tím nikdy nepřestanu. Značky pro objížďku jsou teď nezaměnitelné a moji fanoušci je postují jako promo k albu. V písni 101 (dálnice spojující různé části L. A.) jsem chtěla popsat místa, kde jsem tehdy žila, a v podstatě vytvořit mapu lokací, kde se mi různé věci staly.
Jako závěr deluxe verze jsi zvolila oslavu lásky v písni What a Night, na rozdíl od EDM tracku Freak It v původní verzi. Jaký vzkaz jsi tím chtěla předat?
Především ta píseň vznikla s Frost Children, které zbožňuju. Jsou pro mě jako sourozenci. Byla to jedna z prvních písní pro Detour. Text byl inspirován útěkem od všeho – randěním s nějakým zkrachovalým feťákem a zmizením někam doprostřed ničeho v Americe. Přišlo mi hezké na závěr říct: „Do prdele, jdeme na to, prostě utečeme.“ A úplně na konci je to jako vzkaz: „Nechtějí nás vidět spolu, ale mně je to u p*dele, dejte si s těma kecama pohov.“ V podstatě vás žádám, abyste si poslechli celé album znovu, a zároveň vám říkám: „Budu vám krýt záda do konce života.“ Je to silná metafora vztahu mezi mnou a fanoušky. Víte, nechtějí nás vidět spolu, ale mně je to jedno. Běžím k vám a dělám všechno pro to, abyste mě opravdu poznali. Je to taková moje milostná píseň pro fanoušky.
Foto: Getty Images
Kim Petras na večírku u příležitosti otevření vlajkového obchodu SKIMS v Londýně během London Fashion Weeku v září 2026
I obal deluxe verze je oproti předchozímu krokem vpřed.
Určitě jsme chtěli, aby to bylo v noci, protože první focení proběhlo při západu slunce. Vždycky se mi líbila myšlenka fotbalové šály. Je to vzpomínka na mého prvního kluka, který tvrdil, že chodí na fotbal, ale ve skutečnosti mi lhal, byl to tajný chuligán. Nevěděla jsem to, a kdybych to tušila, nikdy bych s ním nechodila. Fotbalová estetika, Německo a šály mě ale vždycky bavily. Vlastně to vzniklo hrozně přirozeně. Už při focení prvního obalu jsme si řekli: „Tohle bude hlavní look.“ Ale pak nám došel čas a setmělo se. Takže k tomu došlo tak nějak v průběhu, byla to šťastná náhoda.
Důležitým prvkem je i tvůj styling od designéra Timothyho Gibbonse. Jak vznikal?
Pracujeme spolu už asi pět let. Začal mi šít kostýmy na vystoupení. Vždy se na něj můžu spolehnout, chápe, o co mi jde, šije všechno sám a máme nádherný vztah. Hrozně moc mi na něm záleží, má obrovský potenciál. Nechtěli jsme se omezovat jen na designérské kousky, chtěli jsme něco s vlastní identitou. Polo tričko s hvězdami evropské vlajky (z obalu Detour) jsme navrhli a naskicovali společně. Šálu na deluxe cover taky. Je skvělé mít v životě někoho takového, protože já šít neumím, ale on má tenhle dar.
Nedávno jsi na X napsala, že „smyslem života je přátelství“. Souvisí to s tvorbou tohoto alba?
Absolutně. Myslím, že jsem našla svou „rodinu“ spolupracovníků, se kterými doufám budu pracovat do konce kariéry. Margo XS, Frost Children, Porches, nightfeelings a všichni ostatní na tomto projektu dělali z vášně a já si k nim vytvořila silné pouto. Jsou to přátelé. Vybrat si vlastní rodinu je pro mě důležité, protože jsem celé dětství v televizi předstírala, jak máme skvělý rodinný život, ale nebyla to pravda. S matkou a rodinou jsem se sotva bavila a bohužel nerespektovali to, co dělám, ani mě nechápali. To je případ spousty mladých z LGBTQ+ komunity. S odstupem času vidím, že jsem pro ně byla tak trochu „dojná kráva“. Najít tuhle vybranou rodinu, která se po nenáviděných nahrávacích sessions objevila u mě doma a řekla: „Tak uděláme něco, co tě bude bavit, protože ti chceme pomoct dojít tam, kam toužíš,“ – to bylo opravdu výjimečné. Takže ano, hluboká přátelství jsou smyslem mého života, je to moje verze rodiny.
Foto: Eli Sheppard
Kim Petras
Na internetu jsi řekla, že ráda děláš hudbu, která rozděluje společnost. Dělala jsi to i u této deluxe verze?
Baví mě věci, které teď zrovna nejsou trendy. Ráda dělám přesný opak toho, co je v hudbě populární, a hledám inspiraci v undergroundu – v industriálních klubech a na ravech. Zásadní součástí toho je Margo XS. Je to další úžasně talentovaná trans producentka a vždycky vytvářela tyhle robotické, transformers zvuky, zvlášť v Rare N' Deluxe nebo v Polo to jde skvěle slyšet. Lidé to slyší a říkají: „Co to sakra je?“ A mě to dělá strašně šťastnou, nacházím klid v tom být nepopulární a nemainstreamová. S Autobahn je to teď zase úplný kontrast, protože je to hodně písničkářské, s akustickou kytarou a nostalgií nultých let. Vždycky se snažím přemýšlet o tom, co chybí a co není reprezentováno.
Jednou z mých nejoblíbenějších písní je Brutalist. Co znamená text a jaká budova ji inspirovala?
Byla to brutalistická pošta v Hamburku. Vypadala jako pyramida a byla nádherná (směje se v narážce na text). Byla jsem jí fascinovaná asi v jedenácti letech. Otec mě tehdy bral na konzultace ohledně hormonální terapie, protože lidé na malém městě o trans identitě nic nevěděli. Otec je architekt a má rád specifické věci. Viděl, jak se trápím. Spousta našich sousedů a příbuzných, včetně prarodičů, říkala: „Ničíte Kimino tělo tranzicí, není to hezké, měníte ji v něco, co není.“ Zatímco pro mě to znamenalo stát se tím, kým doopravdy jsem. Tento střet názorů mi připomněl, co jsme si s tátou říkali, když tu budovu zbourali: „Ach, další budova pryč, místo ní postaví moderní a ošklivý obytňák. To předtím bylo důležité a krásné a oni to zničili.“ Došlo mi, že dělám to samé. Stejně jako lidé odsuzovali moje tělo a říkali, že ničíme něco krásného. Chtěla jsem tohle srovnání vytvořit, aniž bych se povyšovala, ale naopak si přiznat: „Já to dělala taky. Taky jsem soudila a říkala si, že zničili krásnou budovu.“ Chápu, proč tak lidé smýšlejí – mají rádi tradice a tradiční styl a cokoliv mimo to jim přijde destruktivní a nepřirozené. Takže ano, v té písni je toho hodně.
Skoro všechny outfity sis stylovala sama. Kde se inspiruješ?
Miluju mixování dekád. Zbožňuju osmdesátky, devadesátky i nultá léta. Jako teenagerka jsem si přivydělávala na eBayi – hledala jsem kabelky s chybou v popisu a pak je prodávala dráž. Díky tomu jsem mohla v devatenácti odjet do L. A. Vždycky jsem byla posedlá značkovými věcmi, potom hnutím New Romantics, londýnským Blitz Clubem, gay kulturou, fetišem a latexem. Ale taky Německem, fetiš kluby, Berghainem a rave kulturou. Mixuji to se svou typickou „doll“ estetikou. Jednou mě vyhodili ze školy, protože jsem měla latexové šaty. Vždycky ve mně zůstala touha tohle normalizovat – aby se lidé cítili svobodně a vzepřeli se tomu, co je vnímáno jen jako sexuální. Pro mě to sexuální nebylo, pro ostatní zjevně ano. Je děsivé, že když experimentujete s módou – zvlášť pokud jste žena nebo vypadáte žensky – lidé to hned sexualizují. Já se jen chci takhle oblékat. Chci, aby si lidi řekli: „Když si to může vzít Kim, můžu i já, a klidně se za to nechám vyhodit ze školy.“
Kolik ti tehdy bylo?
Asi patnáct.
Ideální věk na rebelii!
Ideální věk na to být pořádně slutty.
Zpět k albu. Na rozdíl od minulosti jsi omezila živá vystoupení. Proč? Můžeme se na tebe po vydání deluxe edice těšit na pódiu?
Snažím se domluvit víc koncertů. Upřímně, když album vyšlo, pořád jsem řešila hromadu právních problémů ohledně vydání. Bralo mi to tolik energie, že jsem si řekla, že to chci udělat pořádně. Koncertování je někdy ohromná finanční zátěž. V minulosti jsem peníze sypala do turné, ale tentokrát jsem musela platit klipy, smlouvy a právníky z vlastní kapsy. Bez jistoty návratnosti jsem si to nemohla dovolit. Ale teď, když je album populárnější, to snad půjde. Zároveň už potají pracuju na nové hudbě.
Poslední věc se týká Sophie. Nedávno by oslavila 40. narozeniny. Ve skladbě Basketball jsi použila beaty, které kdysi vytvořila. Jak moc je pro tebe její vliv stále důležitý?
Velmi. Její spolupráce s Charli XCX bude navždy patřit k mým nejoblíbenějším. S Charli jsme dělaly na Unlock It, což je moje nejoblíbenější písnička. Zbožňuju svět a prostor, který Sophie vybudovala. Chybí mi její koncerty, byly ty nejlepší, jaké jsem kdy viděla. Obrovsky mi chybí. Hrozně ráda bych viděla, kam by se hudebně posunula, neustále se vyvíjela. Ale hlavně měla vždy přesnou představu. To je nejinspirativnější – mít tak silnou vizi. Ve studiu se pořád ptám: „Co by udělala Sophie?“ Vždycky jsem milovala demo Basketball. Je to tak sladká a vtipná písnička, protože pravým opakem trans a LGBTQ témat je pravděpodobně sport. Najít lásku se sportovcem pro nás bylo vždycky tak nedosažitelné a tabuizované, že pro mě ta píseň má obrovský význam.
Článek vyšel v originále na vogue.it.
Vogue
Doporučuje
Beauty talk
Kendall Jenner exkluzivně pro Vogue: Nikdy předtím jsem se ve své kůži necítila tak dobře jako teď
Chiara Alicia Fanconi2. 10. 2026
Hudba
Angèle představuje nový milostný trojúhelník. Spojila síly s Caroline Polachek a SebastiAnem
Lolita Mang1. 10. 2026
Móda