Filmové premiéry, kterými vás v květnu potěší kina

Cindy Kerberová, head of digital editorial content: Po netflixové Pěkné rebelce o Gianně Nannini si tento měsíc určitě dám filmové zpracování tragického příběhu další zpěvačky. Jsem opravdu zvědavá, jak nakonec dopadlo vyprávění o Amy Winehouse od režisérky Sam Taylor-Johnson, která do hlavních rolí obsadila Marisu Abelu a Jack O'Connella. Taylor-Johnson stejně jako Abela si na sebe vzaly nelehký úkol – odvyprávět něco, co všichni dobře známe a stále máme v živé paměti. 

Kateřina Špičáková, online editor: Před dvěma lety byl tento film jedním z nejdiskutovanějších titulů filmového festivalu v Benátkách, kde nakonec získal Velkou cenu poroty a Lva budoucnosti, který se uděluje nejlepším debutům. Saint Omer je celovečerní hraná prvotina uznávané dokumentaristky Alice Diop a nyní se konečně dostává do české kinodistribuce. Klaustrofobní soudní drama líčí příběh ženy obviněné ze zabití vlastního dítěte očima mladé, těhotné novinářky, která o případu píše. Jak se odvíjí stopáž, režisérka inspirovaná skutečnými událostmi z roku 2013 postupně odkrývá traumata plynoucí ze zkušeností s rasismem, rodinné historie i sociálního postavení obou žen, jež bravurně ztvárnily herečky Kayije Kagame a Guslagie Malanda. Těžká, ale důležitá podívaná.

Jana Patočková, Fashion Features editor: I v české distribuci se konečně dočkáme posledního počinu Sofie Coppoly. Biografické drama Priscilla napsala a zrežírovala na základě životopisu, který Priscilla Presley vydala v roce 1985. Coppola nám tak dává konečně možnost podívat se na příběh bouřlivého a složitého manželství jedné z nejslavnějších hudebních hvězd Elvise Presleyho pohledem jeho ženy. Tu si zahrála Cailee Spaeny, nový hollywoodský objev, a za roli získala nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon. Sekunduje jí neméně velký objev Jacob Elordi v roli krále rock’n’rollu. A chybět nebudou ani fantastické kostýmy a výprava, tak jak je u Coppoly ostatně dobrým zvykem.

Sabrina Karasová, online editorka: Nedávno jsem si všimla, že mě dokážou divácky uspokojit hlavně dva druhy filmů: Mnohahodinové, odkazy do světa umění a psychologie protkané filmy z dílen Davida Lynche, Ariho Astera či Wese Andersona, a pak apokalyptické sci-fi, jednoduché a drsné jako struhadlo. Zatímco ta první kategorie zpracovává rozpory jedince ve znepokojivé současnosti, o níž netušíme, kam přesně povede, ale růžová zahrada to asi nebude, v tom druhém typu filmů už se vyjevuje budoucnost, která dopadla prachbídně. Duše intelektuálky však dochází blahodárné katarze nad filmovým faktem, že svět je zjednodušen, čekají nás nové začátky a mohou vznikat nové řády, ovšem napřed musí zvítězit dobro nad zlem. Musí vzejít nový padouch a povstat nový hrdina, který nad ním zvítězí. Konkrétně v Království Planeta opic, kde opice jezdí na koni a loví lidi u napajedla, musí zlého opičího krále přejít dobyvačné mocenské choutky, k čemuž jemu, jednomu humánnímu opičákovi a hlavní lidské hrdince držím palec. A sobě přeju, aby mě napětí udrželo v křesle, efekty byly uvěřitelné (koneckonců režisér Wess Ball je jejich mistr) a závěrem jsem si mohla vydechnout, že všechno dobře dopadlo.

Jan Boublík, creative digital manager: Samotnému je mi to líto, ale na tenhle film se svým způsobem těším. O kontroverzní postavě Viktora Tauše si může myslet, kdo chce, co chce, ale upoutat pozornost umí. Možná třeba i film vzbudí diskuzi, možná bude tou nejgrandióznější ztrátou času. Byť ve filmu není jediná realistická scéna, intenzivní pocit reality mysl diváka ani na chvíli neopustí, tvrdí popis filmu. A protože mám surrealistické nálady ve filmech rád, jsem zvědavý, jak se režisér látky ujal. 

V kinech od 30. května 2024