Od vášnivého Mariachiho po emocionální self-fiction: 6 rolí Antonia Banderase, které vás strhnou svou hloubkou

Snímek, který je starý přes třicet let, známe (předpokládám) všichni, ale málokdo si zde vzpomene na Antonia Banderase. Jeho role milence Toma Hankse byla víc než pouhou vedlejší rolí, byla citlivým humanistickým hlasem v jednom z prvních hollywoodských dramat, která se věnovala AIDS. Banderasova jemná až nenásilná přítomnost v této tragédii přidala významný emocionální náboj a ukázala, že i menší role může být zásadně dojemná, pokud je předvedená s opravdovostí a laskavostí. Tím se, jak o něm řekl i sám režisér snímku Jonathan Demme, Antonio opravdu vyznačoval a přitáhl pozornost ostatních.

Nyní se výjimečně nebudeme zaměřovat na Brada Pitta nebo Toma Cruise, jak by se očekávalo, ale na jiného zloducha. Antonio Banderas v roli aristokratického upíra Armanda představuje temné kouzlo a až jakousi filmovou starosvětskou eleganci, která v divákovi zanechává trvalý otisk. Jeho schopnost věrohodně kombinovat chladnou aristokracii s niterným dramatem je dnes považována za jeden z nejsilnějších výkonů v jeho americké kariéře. Ve světě, kde vampirické postavy často ztrácejí jemné nuance a mohou se až velmi snadno překroutit v parodii, se Banderasovi podařilo zůstat jak fascinující, tak výjimečný. Dodal roli hloubku, kterou málokdo dokáže. Jen si povšimněte, že vždy, když se objeví, na chvilku zadržíte dech. Kdo z herců toto dokáže?

Konečně se dostáváme k hlavním rolím Antionia. Robert Rodriguez si pro svůj film vybral Banderase jako ikonického El Mariachiho – postavu, která se díky jeho ztvárnění stala nezapomenutelnou. I když zde někteří kritici poukazovali na předvídatelnější děj, Banderasovo charisma zcela zastiňuje slabší stránky příběhu a hlavně diváci (jak už někdy bývá) stejný názor nesdíleli a film byl masivně navštěvovaný. „Desperado může být příliš akční, ale Banderas je zde charismatickým středobodem“, se můžete dočíst na Rotten Tomatoes. Jeho až dramatická přítomnost proměnila film v adrenalinové a stylové divadelní představení, kde i přes sílu kulis září lidskost. Navíc Antonio ve filmu sám hraje na kytaru. Co může být více klišé a sexy zároveň?

Když vynecháme jeho začátky v dnes již legendárním snímku Pedra Almodovara Labyrint vášní, musíme zde začít mainstremamem, který Banderasovi jeho masku Zorra pomyslně sundal, a zařídil mu tak fanynky po celém světě. V roli Alejandro Murrieta alias Zorra se Antonio Banderas představil jako romantický rebel se šermířskou vervou. Čtyři měsíce příprav s olympijským šermířským týmem ve Španělsku, následně intenzivní trénink po boku Anthonyho Hopkinse a Catherine Zeta-Jones, a to vše pod dohledem legendárního trenéra Boba Andersona, který označil Banderase za „nejpřirozenější talent, s jakým kdy pracoval“. Výsledek? Přehlídka jeho dovednosti (kromě jedné scény Antonio odmítal kaskadéry), jeho sexy charismatu a ukázka klasického dobrodružství, který film katapultoval do výše, protože do puntíku splňoval vše od dramatu, dobrodružství, komedii až po romantiku. Milujeme.

Na dlouhá léta byla jeho spolupráce se španělským géniem Pedrem Almodóvarem přerušena, a tak všichni filmoví fanoušci čekali na jeich společný dramatický návrat. Ten se konal v romanticko-thrillerovém hororu The Skin I Live In a znamenal průlom. Banderas jako plastický chirurg, poháněný pomstou a posedlý identitou, ukázal, že dokáže zahrát někoho jiného než devadesátkového svůdného hrdinu a že zvládne i psychologicky hluboké, temné role, kde se prolíná krása s společenskou perverzí. Ostatně, když se podíváte na krátkou synopsi filmu, hned vás napadne, zda takové pokusy už někdo někde dávno nevyzkoušel. Matoucí a zároveň přitažlivé téma, které vaše myšlenky neopustí ani po skončení filmu. Mimochodem, na kostýmech se podílel sám Jean Paul Gaultier.

Pravděpodobně (zatím) nejintimnější portrét Banderasovy kariéry: Salvador Mallo, starý a citově poraněný režisér, který se vrací do vzpomínek a uvažuje o bolesti a slávě svého uměleckého já. Za tento výkon herec získal cenu za nejlepší mužský herecký výkon na festivalu v Cannes, což bylo jeho první větší ocenění (oscarovou nominaci neproměnil) a Almodóvar ho nazval „nejlepším výkonem svého života". Film se stal emocionálním vrcholem, kde se herecká zralost a osobní bolest spojily do triumfu lidské pravdy. Diváci i kritici byli unešeni. Tento film mu přinesl nejen Cannes, ale i řadu dalších cen: Evropskou filmovou cenu za nejlepší herecký výkon, Goya i uznání od New York Film Critics Circle. Kritika i publikum jej přijalo jako vrchol jeho kariéry, kde umně ukazuje cit o hloubce lidské existence přetavený v umělecký triumf.