Budu si žít, jak chci. Chica Checa je hojivý film pro všechny. Hlavně pro naše mámy

Co chtít víc než celý den chodit po městě a večer si zakousnout domácí nakládanou okurku? Asi nic, když je to vaše osobní fantazie. Pro pětapadesátiletou Zdenu (Pavla Tomicová) je to ale realita, která jí v něčem vyhovuje, v jiném zbytečně dusí. Pošťačka z malého města žije sama v rozpadající se vile, vzpomíná na zesnulého manžela Bohouše a syna Lukáše (Jan Cina), který se odstěhoval do zahraničí, a pendluje mezi prací, sledováním televize a pečovatelským domem, kde pomalu dožívá její maminka (Věra Janků). Ta si ze všeho nejvíc přeje ještě jednou vidět živě zpívat Helenku Vondráčkovou, což mimo jiné vede k Lukášovu dočasnému návratu domů a také coming outu. Tehdy Zdeně přizná, že je gay a úspěšná drag queen. 

Na tomto základě začíná režisér Šimon Holý rozvíjet příběh Chicy Checy (české holky), nikoliv Lukášova stejnojmenného drag alter ega, ale právě Zdeny. Ta v mnohém představuje skoro archetyp maminek své generace. Žen, které většinu života strávily péčí o druhé, až v tom trochu ztratily vlastní sny a zájmy. A pak, když druzí odejdou nebo jsou schopni se o sebe postarat sami, najednou nevědí, co se sebou. Nebo vědí, ale zvyk, strach a pohodlnost jim brání se do toho pustit. Holý za nic z toho Zdenu nekritizuje – nechává ji být svou, zatímco kamera Jany Hojdové ji po celou dobu smířlivě hladí. Synovo velké přiznání jí režisér staví do cesty ne jako zásadní zvrat, ale spíš jako hozenou rukavici pro ni samotnou: Tvůj nejbližší člověk se ti úplně odhalil a může to být způsob, jak se s ním sblížit. V tom případě se ale budeš muset, milé děvče, také odhalit a především přestat sama sobě lhát.

A tak Zdena pomalu vykročí k další kapitole svého života, ve které má trochu větší chuť poznávat svět za hranicemi rodné obce nebo třeba i jen svého věcmi zavaleného obýváku. V něčem povolí, v jiném zůstává neústupná, protože nebude dělat to, co je jí nepříjemné. I tím připomíná mnoho maminek své generace nebo minimálně tu moji i pár dalších, které znám. Nejsou to ženy bez sebevědomí ani vlastního názoru, právě naopak. Jsou soběstačné a odolné, jen se možná až příliš často smířily s okolnostmi, až se najednou ocitly v koutě, odkud není moc dobře vidět, že život může vypadat i jinak. A přitom stačí, aby jim někdo podal ruku. V Chica Checa jsou takové ruce hned tři: jedna nabízí miliony výměnou za dům, druhá má perfektně upravené nehty a třetí, neviditelná ruka povinné péče, Zdenu naopak pomalu začíná pouštět.

Díky tomu všemu a díky tomu, že Holý si v mnoha scénách vystačí s tichem a nechává je se odvíjet bez výrazného hudebního podkresu, působí Zdenina cesta velmi autenticky. Není to story o razantní proměně, ale jemné, vlastně civilní vyprávění o několika týdnech ze života jedné paní. Že její syn je gay a drag queen není nedůležité, ale ani to není to hlavní. A právě takových queer filmů potřebujeme víc. 

Způsob, jak něco normalizovat, je (překvapení!) přistupovat k tomu jako k normálnímu, lépe řečeno běžnému. Pokud se bavíme o queer kinematografii, nejde o to mazat specifickou životní zkušenost gayů, leseb, trans osob a dalších. Jenom to chce psát postavy, jež nedefinuje jen a pouze jejich sexuální identita a orientace. Jak praví titul knihy Filipa Titlbacha, queer lidé tu byli vždycky. Jsou to naši přátelé, spolužáci, kolegové, mají různorodé, vrstevnaté charaktery a neexistuje důvod, proč o nich točit filmy a redukovat je v nich na jeden rozměr. Když ve třetím díle série Na nože zjistíme, že Benoit Blanc žije s mužem, mění to detektivní příběh filmu nebo cokoliv jiného? Ne.

Zároveň to znamená neukazovat queer život jenom jako bezbřehou beznaděj, která končí odvržením ze strany rodičů, pokračuje vyčleněním z kolektivu a končí osamocenou nebo tragickou smrtí. Pobývat v současném světě jako gay není jednoduché, ale není to ani jenom hrozné. Je to i radostné, zábavné, nese to s sebou jistou svobodu a rozšířený pohled na spoustu věcí. Zároveň i když situace není ani zdaleka ideální, ve většinové společnosti přibývá lidí, kteří neškatulkují ani nediskriminují na základě sexuální orientace. Když Lukáš Zdeně prozradí, že je na kluky a že se živí jako drag queen, nejvíc ji šokuje nikoliv obsah sdělení, ale to, že jí celý život lhal. Zpětně se cítí provinile, že v první chvíli nereagovala jinak. Ani na vteřinu nepůsobí jako zlá nebo zpátečnická. Prostě ji jen zaskočilo něco, co dost dobře nezná. Mohlo to být cokoliv.

Ve scéně, kdy během tryzny za babičku Lukáš před vrstevnicemi z vesnice ležérně prohodí, že nežije s přítelkyní, ale s přítelem, divák stejně jako Zdena nervózně vyhlíží smršť urážek, odsudků, drama, protože tak to ve filmech s queer postavami obvykle chodí. V Chica Checa tenhle bod zlomu z hezkého v nepříjemné ale nikdy nepřijde, aniž by to působilo příliš vykonstruovaně. Holý převrací tradiční narativ, v němž svobodomyslné dítě svádí boj s konzervativním rodičem. Tam, kde bychom čekali, že Zdena bude Lukáše přesvědčovat, že „je to jenom fáze“ nebo že by se měl snad dokonce stydět, je to naopak Lukáš, kdo se snaží mámě mluvit do života a ona se musí bránit, že si bude žít, jak chce, ve svém domě a bez chlapa, kterého jí někdo neustále nutí. Chica Checa je ukázkový feel good movie, kvalitní filmová zábava se skvělými hereckými výkony a oslnivým kabaretním finále. Možná nezáměrně v sobě ale i tak nese velkou hodnotu: místo aby nám na plátně okatě servírovala homofobního strýčka Vencu, nutí nás přemýšlet nad drobnými předsudky, které si v sobě neseme i my sami. A i to je cesta, jak se k sobě navzájem chovat líp.