Ozvěny Karlových Varů: Filmy, na které jen tak nezapomenu 

Moje největší highligty 59. filmového festivalu Karlovy Vary jsou tak různé, jak jen filmy můžou být. Festivalovým snímkům se někdy trochu ironicky říká „festivalovky“ a jde v podstatě o žánr sám o sobě, ovšem nejsou neměnné v čase. Do Karlových Varů jezdím za dvěma kategoriemi filmů: za těmi, o nichž se už po Cannes a Berlinale mluví nebo mluvit teprve bude, a pak naopak za niche kousky, které prostě a jednoduše už třeba jinde neuvidím. 

Vidět film na festivalu se stovkami dalších lidí v publiku má navíc ještě úplně jinou atmosféru a přináší silnější rozměr diváckého prožitku. Filmové zážitky navíc znásobují pravidelné small-talky, které o snímcích vedete ať už se svými blízkými, nebo s lidmi, které potkáte jednou za rok právě v Karlových Varech. O filmech, které bych vám ráda doporučila, se během festivalu mluvilo opravdu hojně. Ten první nás hned poté, co jsme se vykutáleli ze sálu, donutil na chvíli jen stát a popadat dech. Někdo si musel zapálit, jiný se jen dokola ptal: „Co to jako bylo?“ 

Po tom druhém jsem naopak okamžitě musela běžet mimo festivalový šum a být v klidu, sama, bez jediné duše kolem. A ten třetí diváctvo dostal nejen tématem, ale také díky celému štábu, který byl nepřehlédnutelný a kam zavítal, přinesl dobrou náladu. Všechny tři by se navíc měly brzy objevit v české distribuci, takže jakmile je zmerčíte, neváhejte.

Film Sirat přišel do Varů podobně jako loňská Substance s pověstí velmi znepokojivého snímku. Film, který byl letos uveden v hlavní soutěži festivalu v Cannes, odkud si nakonec také odvezl cenu poroty, se určitě vyplatí vidět v kině. Výmluvy na to, že si počkáte, až se objeví na streamovacích platformách, zde neobstojí. Hlavně byste o zážitek ochudili především sami sebe. Film, který se pyšní přívlastky jako „nejvýbušnější film karlovarského festivalu“ nebo „temná apokalyptická rave party plná zvratů“, je vlastně ze všeho nejlepší vidět bez jakéhokoli spoileru, přípravy nebo náznaku děje, zato ovšem na velkém plátně s dobrým sound systémem. 

Abych nebyla úplně na slovo skoupá, pokusím se vám přiblížit, proč na něj zajít, aniž bych prozradila příliš. Hororová Substance s Demi Moore byla jistě pro mnohé šokující. Obsahovala záběry na krev, protrhávající se lidské tělo, hrůzné fyzické mutace nebo nepříjemné záběry na detaily injekční stříkačky zajíždějící hluboko pod kůži v kombinaci s důmyslným sound-designem. S odstupem času musím konstatovat, že v tomto směru film nepřinesl vlastně nic nového, ale tvrdit, že jsem ani jednou neodvrátila hlavu, teď taky nehodlám. Byl šokující v jasných, technicolor barvách, v žánrových mantinelech a často vlastně podvratně zábavným způsobem.

Oproti tomu Sirat přináší zcela jiný typ hrůzy postavené na nepředvídatelnosti a na očekávání. První s druhým zde spolu skvěle pracuje a komunikuje a v diváctvu zanechává značné rozrušení, tedy ve mně určitě. Od poloviny snímku jsem měla už oči více zavřené než otevřené. Říká se, že náplast by se měla strhnout rychle, aby to tolik nebolelo, Sirat ji ale rozhodně strhává pomaličku a s dobře načasovanými přestávkami, a vy tak nikdy nevíte, co bude dál a kdy už to skončí.

Sirat vás vezme mezi techno-nomády na open-air rave party kdesi v marocké poušti. První půlhodina je ve znamení toho nejdunivějšího a absolutně pohlcujícího techna: pouštní prach, špína, opálená kůže, vybledlá tetování... Režisér Olivier Laxe jako partu svých hlavních hrdinů a hrdinek nacastoval skutečné ravery a je to poznat. „Mám pocit, že všechny lidské bytosti jsou trochu rozbité, každý z nás si nese nějaké zranění, něco, co nás poznamenalo,“ vysvětlil Laxe v Cannes. „Ovšem většina z nás si vytvořila nějaký mechanismus, který nám pomáhá ochraňovat idealizovanou verzi sebe sama. To, co se mi líbí na scéně rave travellers, je oslava těchle našich zranění, způsob, kterým je ukazují,“ dodal Laxe a zdůraznil, že pro něj byla důležitá autenticita neherců a celého prostředí – potulní raveři jsou podle něj tolerantní a navíc si na nic nehrají. I ve filmu jejich komunita představuje cosi jako poslední ostrovy svobody nebo možná útěk před neveselou realitou ve světě, který je ve válce. Pouštní dystopická roadmovie ve svém názvu odkazuje na mystický Sirát: úzký most, který musí po smrti a před posledním soudem překročit všichni bez rozdílu. Podle islámského učení je „ostřejší než břitva a tenčí než vlas“, ale komu se podaří jej přejít, dostane se do ráje. A tady už jsem možná, prozradila víc, než jsem zamýšlela...

Film Vše, co z tebe zbylo palestinské herečky a režisérky Cherien Dabis promítl festival ve Varech v evropské premiéře, předtím jej uvedl začátkem roku americký festival Sundance. Během úvodu uměleckého ředitele MFF Karlovy Vary Karla Ocha se představila delegace snímku, kterou, jak Och zdůraznil, se karlovarskému týmu i přes veškeré peripetie podařilo shromáždit z různých koutů země. Už to vlastně vystihuje jedno z témat snímku, který na pozadí příběhu jedné rodiny dokáže popsat dějiny Palestinců.

Začíná v roce 1988 na Západním břehu Jordánu, kde se palestinský teenager přidá k protestům proti izraelským vojákům. Abychom ovšem pochopili celý příběh, musíme si jej poslechnout od začátku, a tak vypravěčka, chlapcova matka (v podání Dabis), zdánlivě proboří čtvrtou stěnu, aby se obrátila na nás, diváctvo. „Moc toho o nás nevíte. Ale to je v pořádku, nejsem tu, abych vás obviňovala, ale proto, abych vám řekla, kdo je můj syn. Ale abyste to pochopili, musím vám říct, co se stalo jeho dědečkovi,“ říká hlavní hrdinka. A tak se nejprve vracíme do roku 1948, kdy sionistické paramilitární milice vyhnaly více než 700 tisíc palestinských Arabů z jejich domovů.

Vše, co z tebe zbylo je filmově epická kronika jedné rodiny, která dokáže docela přesně popsat, co je to a jak vzniká generační trauma. Sedm dekád v životě jedné vykořeněné rodiny, snaha zachovat si za každou cenu důstojnost, identitu a lidskost. Je to film, který v člověku bude ještě dlouho rezonovat a donutí nás ptát se, jak je možné, že o některých dějinných událostech se u nás mluví tak málo. Zároveň je to snímek lidský, plný smíření, ale i bolesti a velmi intenzivní. 

První český viet-film se může na první pohled zdát jako letní komedie, ale nenechte se zmást plakátem, trailerem nebo samotným názvem Letní škola, 2001. Vezme nás sice do prostředí intenzivní letní školy, která se pro vietnamské děti odehrává v době prázdnin, ale nejde o žádnou řachandu a to i přesto, že jestli něco režisérovi snímku Dužanovi Duongovi nechybí, tak smysl pro humor. Čeká vás mozaika děje, který se stal v létě 2001, příběhu, jež má ve svém středu především rodinné vztahy a hlavně křehký vztah otec-syn. 

Duong příběh, pro nějž se mu stal inspirací jeho vlastní vztah s tátou, propletl se zkušeností z dospívání v západočeském Chebu a připravil nám snad vůbec první ucelenější pohled do vietnamské komunity v Česku – na pozadí rozsáhlé tržnice s padělky. Film obratně přepíná mezi češtinou a vietnamštinou, mezi chebské Vietnamce nás hodí bez příprav jako neplavce do vody a nám nezbývá než začít plavat. „Nechci machrovat, ale tolik Vietnamců v Thermalu ještě nebylo,“ smál se do mikrofonu při premiérovém uvedení snímku Duong a je nejvýš pravděpodobné, že měl pravdu. Letní škola, 2001  je rozhodně filmem letošního léta. Je letní, je rodinný, má humor, ale je rozhodně jiný, než čekáte. A tak je to myslím zcela správně.