Filmy
Foto: © APPRENTICE PRODUCTIONS ONTARIO INC. / PROFILE PRODUCTIONS 2 APS / TAILORED FILMS LTD. 2023
Coverstar Vogue CS Maria Bakalova exkluzivně o tom, proč má ráda medvědy a jaký bulharský film musíte vidět
Jana Patočková20. 7. 2026
Coverstar Vogue CS Maria Bakalova se letos zastavila na filmovém festivalu v Karlových Varech a my jsme byli u toho. V krátkém exkluzivním rozhovoru jsme probrali její nový film, který sem přijela představit, i bulharské snímky, které byste neměli opominout.
Foto: The Morelli Brothers
Maria Bakalova
Maria Bakalova si stále plní svůj hollywoodský sen, ale její kariéra je daleko pestřejší a rozhodně nerezignuje na evropské projekty. Její filmografie je neskutečně pestrá a zahrnuje snímky od Gen Z hororu přes příběh o vzestupu Donalda Trumpa, kde ztvárnila Ivanu Trump, po bulharské drama, v němž si zahrála mladou senzibilku. V Avengers hrála dokonce psa (jmenuje se Cosmo a Maria po něm pojmenovala svého toy pudla Monty Cosmo) a v aktuální irské indie novince Jak se naučit dýchat pod vodou ztvárnila Anju, mladou au-pairku, která svou neskutečnou energií a entuziasmem dokáže vrátit zpět do života jednoho malého autistického chlapce.
Do Karlových Varů jste přijela uvést ve světové premiéře film Jak se naučit dýchat pod vodou. Představíte nám ho?
Předně musím říct, že je pro mě čest na karlovarském festivalu konečně být. Před pár lety tady byl v hlavní soutěži film Otec, kde jsem měla menší roli. Režisérské duo, jež za snímkem stojí, tu má i letos film v soutěži (snímek Otec Kristiny Grozevy a Petara Valčanova získal ve Varech v roce 2019 Křišťálový glóbus a letos se v hlavní soutěži tito tvůrci představili s filmem Bílé noci, černý prachy, pozn. red.). A pro mě je to vůbec poprvé, kdy tu konečně fyzicky jsem, a událost je pro mě o to cennější, že právě s filmem Jak se naučit dýchat pod vodou. Jde o kouzelný, až surrealistický snímek. Vypráví příběh sedmiletého Lea, který se snaží vyrovnat se ztrátou maminky, s depresí svého otce a sám navíc žije s autismem. Je strašně zajímavé dívat se na situaci jeho očima a zároveň sledovat, jak se postupně, krok za krokem, otevírá světu, a to i díky tak trochu kouzelné au-pair Anje, již jsem měla tu čest si zahrát. Tihle tři se společně učí, jak zase znovu dýchat.
Foto: © Shudder Films
Maria Bakalova ve filmu Jak se naučit dýchat pod vodou, 2026
Naučila vás něco postava Anji? Má v sobě velkou bezprostřednost, radost ze života...
Když jsem byla mladší, bývala jsem živější a na svět se dívala dětskýma očima. Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že tuto schopnost ztrácím. Dospělí jsou totiž obecně nudnější a mají vůči světu předsudky. Možnost být někým, jako je Anja, mi připomnělo, že bych se měla víc smát. Odvážit se zase trochu riskovat, udělat krok do neznáma a nabízet lidem pomocnou ruku, protože se ukazuje, že někomu pomoct znamená pomoct i sobě. Bylo hezké si tohle všechno zase připomenout.
Souvisí ta ztráta bezprostřednosti se životem v Hollywoodu, k němuž se váže mnoho stereotypů?
Možná trochu. Podle mě tu dětskou bezprostřednost ztrácím spíš proto, že mám víc odpovědnosti. Čím známější jste, tím větší máte zodpovědnost za to, jak a co veřejně komunikujete, protože pro mnohé můžete být vzorem. Musíte si vybrat, jestli půjdete dobrým, nebo špatným příkladem. S tímhle vědomím si pak třeba život neužíváte tak, jak byste chtěli. A tak si říkám, že je sice dobré být uvědomělá, ale můžu u toho být i trochu hlasitější a víc se nahlas smát takovým tím stylem, že vás pak bolí břicho.
Takže být „uvědoměle živější“?
Přesně tak (smích).
Jak se naučit dýchat pod vodou režírovala Rebecah Fortune. Vy jste pracovala jak s režiséry, tak režisérkami. Je v práci s nimi nějaký rozdíl?
Myslím, že ano. Režisérky jsou citlivější, tak to prostě je. Sama jsem docela emotivní a myslím, že my ženy dokážeme být i o kapku empatičtější. Režisérky mají podle mé zkušenosti daleko víc empatie vůči hereckému ansámblu, technickým profesím na place, zvukařům, asistentům, prostě vůči všem, komu se obvykle tolik pozornosti na natáčení nedostává. S Rebekou to bylo jiné. Ujišťovala se, že je o všechny postaráno, že jsou všichni v pohodě, že má každý možnost si s někým promluvit, pokud by chtěl. Mně to strašně vyhovuje, sama se pak cítím daleko komfortněji, v bezpečí a jsem vděčná, že jsem mohla Rebeku poznat. První větší mezinárodní spolupráce, kterou jsem dělala, byla na filmu Hádej, kdo je vrah (2022) s režisérkou Halinou Reijn. Pracovala jsem také s Halou Matar na snímku Electra (2024). V Bulharsku jsem točila s režisérkami Veselou Kazakovou a Minou Milevou a nedávno šel ven také film O Horizon, který jsem natočila pod vedením Madeleine Rotzler. S ženami točím fakt ráda. Rozdíl není v kvalitě výsledku, ten záleží na mnoha faktorech, ale přístup režisérek k práci je prostě jiný.
V Karlových Varech jste poprvé. Jste poprvé také v Česku?
Jsem tu poprvé a moc se mi tu líbí. Festival tady je sám o sobě oslavou kinematografie, nic takového jsem ještě nezažila. Jistě, s pár filmy jsem byla v Cannes, a ano, tak nějak jsem si vždycky představovala, že má filmový festival vypadat. Zrovna před chvílí jsem s někým řešila, že evropské filmové festivaly si umí vytvořit neobyčejně slavnostní atmosféru, která pojednává o filmech, o kinematografii, o filmařství a o vyprávění příběhů. Je to oslava všech, kdo se na tom průmyslu podílí. A taky se mimochodem moc těším, až budu mít možnost se vrátit a objevit trochu víc z Česka. Jsou tu moc milí lidé a mám pocit, že mezi sebou máme nějaké pouto, přece jen Česko a Bulharsko jsou si blízké a je to cítit. Dokonce rozumím i nějakým českým slovům, ne většině, ale několika ano.
Hodně česká záležitost je houbaření. Existuje něco podobného, co je výsostně bulharské?
Výsostně bulharská věc? Hmm... U nás máme festival růží, který se koná v Kazanlaku. Bulharské růže jsou neuvěřitelné, vyrábí se z nich olej, který používají ve svých produktech i velké značky. Růže jsou hodně bulharské. Taky chodíme na třešně a na hroznové víno. Krása evropských zemí spočívá podle mého v tom, že nejsme roboti. Pracujeme, abychom mohli žít. To byl jeden z rozdílů, kterého jsem si všimla, když jsem se přestěhovala do Los Angeles a začala pracovat na západě. Lidé tam mají tendenci využívat každou vteřinu k tomu, aby pracovali, což respektuji. Ale zapomínají u toho žít.
Jaké jsou tři věci vám na festivalu coby návštěvnici i jako filmové hvězdě nikdy nesmí chybět?
Moje tři nezbytnosti, když jdu na filmy? Hmmm... Můj sen je nemít u sebe telefon. Jistě, když jdu do kina, přepínám na režim letadlo, ale stejně se sem tam odvážím zkontrolovat, jestli mi něco neuteklo, třeba rodinné záležitosti nebo pracovní věci... Takže jestli se jako nezbytnost počítá nemít mobil (asi nepočítá), tak určitě ten. Strašně důležité je mít s sebou láhev vody a taky se hezky obléknout. Možná to bude znít jako ze staré školy, ale přece jenom jdete do kina, do hezkého sálu, ta příležitost si to zaslouží. A dál? Můžu se odvážit říct popcorn? Ale fakt je, že když se díváte na festivalový film, tak na ten popcorn stejně zapomenete, je to úplně jiná liga. Ponoříte se do příběhu, a i když vedle vás leží kýbl s kukuřicí, stejně na něj zapomenete. Takže: voda, hezký outfit – ne nutně oblek, ale prostě něco hezkého, co nebude vypadat, že jsem přišla v pyžamu. A poslední věc? Určitě dobrá společnost, někdo, s kým to celé pak můžete sdílet a hezky probrat, co jste právě viděli.
Je pravda, že právě tohle sdílení představuje základ filmového festivalu: vyjdete ze sálu a všechny small-talky jsou o filmech.
A to je naprosto skvělé. Já jsem ve smalltalkování dost špatná, ale když jsou tématem filmy, je to dobré.
Ve Strážcích Galaxie: Volume 3 hrajete psa. Jaké jiné zvíře byste si chtěla zahrát?
Myslím, že mám víc psí než kočičí povahu, přestože první zvíře, o které jsem se starala, byl kocour. A pozor, je pořád naživu! Je mu patnáct, jmenuje se Prince a žije v Bulharsku u moře s mým taťkou. Moje nejoblíbenější zvíře je ale medvěd. Mám ráda i opice... Mám prostě moc ráda zvířata, ale hrát nějaké? Možná medvěda, mám totiž pocit, že jsou dost nepochopení.
Znáte virální trend „muž, nebo medvěd“? Jde o myšlenkový experiment, v němž ženy na sociálních sítích odpovídaly na otázku, jestli by samy v lese hypoteticky raději potkaly medvěda, nebo muže. Co byste řekla vy?
To neznám, ale rozhodně vždycky medvěda.
To je odpověď většiny žen! Pojďme si zahrát hru marry-fuck-kill s vašimi filmy: The Apprentice: Příběh Trumpa, Hádej, kdo je vrah a Triumf.
Jak na tohle můžu vůbec odpovědět, to je jako zabít jedno ze svých dětí (smích). Takže asi bych si vzala The Apprentice, protože hraju postavu, která je vdaná. Fuck určitě Triumf, protože moje postava tam zažije jisté sexuální dobrodružství. A zabila bych ne ten film, ale svou postavu ve filmu Hádej, kdo je vrah. Konečně by totiž moje postava nebyla zabitá, ale sama by někoho zamordovala.
1 / 6
Maria Bakalova ve filmu The Apprentice: Příběh Trumpa, 2024
Konečně byste se stala final girl!
Přesně tak!
Musím uznat, že to je hodně dobrá a diplomatická odpověď. Na jaký bulharský film byste doporučila se podívat, kdybychom chtěli nasát esenci toho, jaká ta země opravdu je?
Určitě jakýkoli snímek Petera Valčanova a Kristiny Grozevy. Mají talent v dobrém poměru smíchat společenský komentář, satiru a tragédii. Asi nejsem úplně objektivní, ale kdybych měla jmenovat jeden, chce se mi říct Triumf (2024), protože jsem na něj fakt pyšná. Ale taky film Glory (2016), je to opravdu zajímavý pohled, jak se v Bulharsku žije. I když je starší, je pořád velmi relevantní. Pak je tu Otec (2019), který právě tady ve Varech vyhrál Křišťálový glóbus, a samozřejmě zmínit musím i Lekci (2014), která je první z této trilogie. Takže jak jsem řekla, cokoli z dílny Petara a Kristiny vám velmi, velmi doporučuju.
Vogue
Doporučuje
Trendy
Plisované dlouhé šaty se vrací do módy i díky filmu Odyssea od Christophera Nolana
Selene Oliva18. 7. 2026
Filmy
Kultovní film s Louisem de Funèsem a Jeanem Maraisem se po 60 letech dočká nové adaptace
Elise Fabre17. 7. 2026
Přehlídky