Triumf outsidera. Jak Miloš Forman před 50 lety donutil Hollywood kapitulovat a změnit pravidla

Když se dnes díváme na historii oscarových ceremoniálů, málokterý ročník působí tak přelomově. Miloš Forman do Hollywoodu nepřivezl jen svůj talent; přivezl si s sebou chladnokrevný, pozorovací talent formovaný estetikou slavné československé nové vlny. Jeho přístup postrádal americký patos. Nepotřeboval velké proklamace o svobodě. Místo toho vzal kultovní román Kena Keseyho, látku, kterou mnozí považovali za nezfilmovatelnou, a šel přímo na dřeň. Výsledkem nebyl psychedelický trip, ale přesná anatomie institucionálního útlaku. Forman pochopil, že nejtíživější diktatura nepotřebuje ostnaté dráty, protože jí bohatě stačí sterilní bílé stěny a dokonale nastavený byrokratický řád.

Z pozice současného diváka je až fascinující sledovat, jak Přelet nad kukaččím hnízdem operuje s napětím. Forman nepostavil svůj vizi příběhu na spektakulární akci, ale na opotřebovávací psychologické válce. Jack Nicholson jako Randle McMurphy vnesl do filmu takřka animální energii vzdoru, která však narážela na ledovou, zničující zdvořilost vrchní sestry Ratchedové v nezapomenutelném podání Louise Fletcher. Jde o jednu z nejgeniálnějších ukázek herecké dynamiky v dějinách filmu.

Kamera často působila téměř dokumentárním způsobem. Zachycovala mikrovýrazy, nervózní tiky a tichou rezignaci vedlejších postav, které z psychiatrické léčebny vytvořily metaforu pro jakýkoliv systém vyžadující absolutní poslušnost. Namísto dokonalých hollywoodských komparzistů obsadil do rolí chovanců skutečné pacienty z oregonské psychiatrické léčebny (včetně samotného ředitele ústavu doktora Brookse). Často nechával běžet kamery, i když herci zrovna neměli repliky, aby zachytil jejich autentické, nehrané reakce a nervozitu. Tímto přístupem rozbil klasickou hollywoodskou umělost a zavedl do amerického velkofilmu syrový evropský naturalismus.

Tento nekompromisní pohled na patologii moci je i po padesáti letech tak aktuální, že až mrazí. Film nám neustále připomíná, že hranice mezi tzv. normálním a nenormálním je často určována jen tím, kdo zrovna drží klíče od místnosti. 

Forman neadoroval hrdinství v klasickém slova smyslu. Hollywood do té doby miloval jasné hranice mezi dobrem a zlem. Forman to zcela rozložil. Jeho hrdina není ušlechtilý zachránce, ale odsouzený násilník, manipulátor a rváč. A naopak hlavní záporačka, vrchní sestra Ratchedová, není žádné komiksové monstrum se zlým smíchem. Forman ukázal, že to nejděsivější zlo nosí dokonale čistou bílou uniformu, mluví tichým, uklidňujícím hlasem a schovává se za předpisy a institucionální pořádek. Toto psychologické zcivilnění zla bylo pro tehdejší americkou kinematografii naprostým šokem. 

Jen těžko bych spočítala, kolikrát jsem Přelet viděla. Od začátku 90. let, kdy se u nás americký film konečně mohl vysílat, se k němu vracím a vyvolává ve mně stejně silné emoce jako poprvé. A na konci pokaždé brečím. Tak moc emotivní tento snímek na mě působí i po těch letech.

Večer 29. března 1976 se tak nestal pouze oslavou jednoho filmu, ale zlomovým okamžikem celého průmyslu. Přelet nad kukaččím hnízdem proměnil pět ze svých devíti nominací v takzvanou „Big Five" – získal sošky za nejlepší film, režii, hlavní mužský i ženský herecký výkon a adaptovaný scénář. Šlo o bezprecedentní úkaz, který se do té doby podařil pouze filmu Stalo se jedné noci v roce 1934 a po Formanovi ho zopakoval už jen mrazivý thriller Mlčení jehňátek v roce 1991.

Byl to moment, kdy establishment ocenil anti-establishmentové dílo. Forman, stojící na pódiu Dorothy Chandler Pavilion s Oscarem v ruce, představoval ztělesnění paradoxu. Cizinec, který přišel zpoza železné opony, dokázal americkému publiku i kritice předložit nejvěrnější a nejbolestivější zrcadlo jejich vlastní společnosti. Úspěch Přeletu nebyl dán tím, že by se Forman hollywoodským pravidlům podřídil. Jeho vítězství spočívalo v tom, že tato pravidla ignoroval, vytvořil si vlastní a dokázal přesvědčit celý svět, aby je začal respektovat.

V polovině sedmdesátých let byl Hollywood stále primárně ovládán velkými studii, která sázela na jistotu. Látku Kena Keseyho považovali hollywoodští insideři za příliš temnou, depresivní a komerčně neuchopitelnou. Forman film natočil v podstatě jako nezávislý projekt s producenty Michaelem Douglasem a Saulem Zaentzem mimo hlavní studiový systém s relativně malým rozpočtem. Faktem, že film následně vydělal obrovské peníze a získal pět hlavních Oscarů, Forman definitivně potvrdil sílu hnutí takzvaného „Nového Hollywoodu“. Dokázal establishmentu, že i dospělý, anti-iluzivní a hluboce pesimistický film může být globálním i komerčním fenoménem.

Při dnešním pohledu na padesáté výročí tohoto triumfu nevzpomínáme jen na geniální film nejlepšího českého režiséra. Vzpomínáme na okamžik, kdy se jasně ukázalo, že největší uměleckou a kulturní sílu má ten, kdo si dokáže udržet odstup, nepodlehnout komerčnímu tlaku a z pozice outsidera přesně pojmenovat podstatu lidské nesvobody. Miloš Forman to tehdy dokázal s elegancí a razancí, která v dějinách kinematografie neměla a nemá obdoby.