#VoicesofUkrajina: Zůstanu až do konce, říká modelka Eugenia Dubinova

S modelingem jsem začala v 16 letech. Pracuji v módním průmyslu a chci, aby lidé věděli, co se na Ukrajině, kde jsem se narodila a vyrostla, děje. Jako modelka bych si přála, aby byla módní média a návrháři aktivnější než dosud. Spousta lidí po celém světě projevuje solidaritu, ale někteří designéři této situaci, která přece není jen naším problémem, pozornost vůbec nevěnují. Ale jsou i ti, kteří pomáhají. Před pár dny jsem napsala Kim Jonesovi a on pomohl mému příteli; sestry z Rodarte zase zasypaly emocionální podporou mne. Agentura v Miláně, pod níž spadám, začala shromažďovat věci, které pošle na Ukrajinu...

Když jsem byla v New Yorku na fashion weeku, dozvěděla jsem se, že letecké společnosti přestávají létat na Ukrajinu, a polil me strach. Dala jsem si do hlavy, že musím za svou rodinou. Kdyby vypukla válka a já neviděla svého přítele, vyčítala bych si to. Akorát jsem se vrátila, a 24. února, v pět hodin ráno, mě probudil telefonát od mého táty: „Přečti si zprávy.“ Popadla jsem tedy telefon a četla zprávy o tom, jak Ukrajinu bombardují. Byla jsem v šoku. V Kyjevě žiju s přítelem, který pracuje jako novinář, a tak jsme hned vyrazili do obchodu pro jídlo a vodu, aniž bychom tušili, jak dlouho to bude trvat.

Rozhodli jsme se zůstat s přáteli. Uvažovali jsme, že centrum města nikdo bombardovat nebude. Ruský prezident řekl, že se nikdy nedotkne území města, jenže realita byla jiná. Zpočátku na nás doléhala panika. Vůbec jsme nevěděli, co se děje. Rozezněly se ale sirény, což signalizovalo, že musíme okamžitě do bezpečí, a my od té doby neustále přebíhali mezi domovem a krytem. Další den jsem se v krytu ocitla bez přítele, šel se domů osprchovat, a pak mi zavolal: „Musím jít do války. Nechci jen tak sedět a čekat,“ řekl. 25. února se tedy připojil, spolu se svými přáteli, k odboji. Ztratila jsem kus sebe, ale on u mě ještě víc stoupnul v ceně. Ukázal mi, že mě dokáže bránit.

25. února jsme s přáteli nocovali v metru. Hodiny příšerného spánku na tvrdé a studené podlaze. Vedle mě byly malé děti, které objímaly své hračky, a já začala najednou brečet. Měly by přece chodit do školy, trávit čas s kamarády, dívat se na pohádky, ale místo toho teď sedí v krytech a modlí se za své otce, kteří brání Ukrajinu. Je to depresivní. Šestadvacátého jsme uslyšeli první výbuch, z předměstí Kyjeva. Když jsou výbuchy silné, obloha se zabarví do ruda. Ruská armáda také střílí rakety Grad, což je shluk menších raket vyslaných naráz. Bombardování přichází z Běloruska. My jsme po celou dobu v krytu, čteme si zprávy a spíme.

Lidé nejprve utíkali do Polska. Jenže Rusové začali bombardovat silnice a mosty, aby nikdo nemohl utéct. Některým se přesto podařilo utéct. Ale mně se nikam nechtělo, protože jsem doteď neviděla rodiče. Jsou na druhé straně města, také se ukrývají v krytu. Tam, kde jsem já, je záchod, voda a elektřina. Spím na jógamatce a místo polštáře si dám pod hlavu srolované oblečení. Teď jsem tu jen já a moje kamarádka, ale vejde se sem až 25 lidí. Těch posledních šest dní, jako by uteklo během jedné vteřiny. Snažím se psát básně, to mi pomáhá odreagovat se. Každou hodinu volám rodičům, kteří se věnují dobrovolnictví. Krmí opuštěné psy, které tu jejich majitelé museli nechat. 

Všechny podzemní stanice metra fungují jako bombové kryty. V Kyjevě ale najdete i dost domů, které byly postaveny po 2. světové válce a mají také kryty. Někteří lidé žijící v různých městech se však už nemají kam schovat. Jejich domy jsou zničené. Včera jsem viděla video, ve kterém byl dům, co právě vybombardovali. Žila v něm žena s tříletým dítětem, kteří teď nemají kam jít.

Naše armáda dělá pro záchranu Kyjeva maximum. Parlament a prezident Volodymyr Zelenskyj stále zůstávají.  Jsem hrdá na to, že je naším prezidentem. Je to hrdina, nespí, téměř nejí a neúnavně obvolává světové vůdce a žádá je, aby nám pomohli. Kromě toho chodí ven, aby lidem ukázal, že je stejný jako my všichni v této zemi. Stejně jako my se ukrývá v protiatomových krytech, v žádném luxusu. Vím, že ho Joe Biden pozval do USA, aby byl v bezpečí, ale Zelenskyj odmítl. Jsme na něj hrdí. Jsem hrdá na to, že jsem Ukrajinka.

Včera, když skončil zákaz vycházení, si lidé po celé zemi začali ještě víc pomáhat, dodávat jídlo armádě. Díky tomu jsme jednotnější. Jeden muž například bral bomby do holých rukou a házel je, aby vybuchovaly jinde. Daleko od lidí. Lidé prostě zastavovali tanky vlastními těly. To je ukrajinská kultura. Tito lidé se nebojí. Mají srdce na pravém místě a vědí, co mají dělat.

Jsme v šoku z toho, jak nás celý svět podporuje. Vždycky jsem čekala, že pokud se něco takového stane, nikdo tomu nebude věnovat pozornost, protože Ukrajina nepatřila mezi populární země. Ale svět projevuje obrovskou solidaritu. Každý na Ukrajině teď ví, že ruská armáda prohrává. Víme, že musíme bojovat ještě urputněji. Díky pomoci ostatních zemí máme více zbraní, s nimiž naše síla roste. Víme, že se musíme postavit na odpor. Nechci být Ruskou, nechci žít v zemi, kterou ovládá Rusko. Chci žít na Ukrajině. Chci žít se svou rodinou. Na našem území. Brzy to skončí a my si budeme moci užívat slunce a nebe, chodit svobodně po ulicích — beze strachu, že nás zabijí.

Nevím, co přijde zítra. Možná vůči nám použijí něco agresivnějšího. Ale věřím, že máme dost podpory na to, abychom tuto agresi dokázali pokořit. Už vím, že tu zůstanu až do konce. Tohle je moje země a já ji nechci ztratit, i když zažívá opravdu těžké časy. Je mou povinností bránit svou zemi. Na bombardování si zvyknete a víte, kdy utéct, ale musíte svoje přesvědčení obhájit. Chcete utéct, anebo zůstanete a budete se bránit? Zní až neskutečně, že země, jako je ta naše, by mohla vyhrát. Ale může. Máme sílu vyhrát, protože chceme vyhrát. Máme na to odvahu.