Tváře války. Čtyři roky, které změnily nejen tvář Ukrajiny, očima dokumentárních fotografů

Marina Shulikina24. 2. 2026

Čtyři roky, které rozbily starý svět a nastolily novou, bolestnou realitu. Skrze objektivy předních dokumentaristů nahlížíme do nitra války na Ukrajině, která začala ruským útokem v noci na 24. února 2022. Každý snímek je syrovým svědectvím o ceně svobody, o síle lásky uprostřed palby a o tichém hrdinství těch, kteří zůstávají, i když vše ostatní mizí v prachu.

Autor: Joshua Olley, Pavlo Petrov, Lynsey Addario, Conall Kearney

Foto: Joshua Olley, Pavlo Petrov, Lynsey Addario, Conall Kearney

Mezi destrukcí a nadějí: Intimní výpověď fotografů o čtyřech letech ruské agrese na Ukrajině

U příležitosti výročí ruské invaze na Ukrajinu požádal tým Vogue Ukraine dokumentární fotografy, aby vybrali ze svého portfolia jeden snímek z uplynulých čtyř let. Fotografii, která v nich zanechala hlubokou stopu, ať už po osobní, či profesionální stránce. Každý z těchto snímků zachycuje jiné setkání s válkou. Společně vykreslují mapu země čelící neustálé agresi a dokumentují ztrátu i odpor, destrukci i vytrvalost, rozvrat i nezištnou péči. Každá fotografie je doprovázena autorovými vlastními slovy – krátkou reflexí nad tím, proč je daný obrázek důležitý a co se za ním skrývá. Jde to konkrétní, prožité okamžiky. Jejich prostřednictvím vidíme válku v jejích důsledcích a v její lidské ceně.

Hlavní nádraží ve Lvově, 24. února 2022

Foto: Jędrzej Nowicki

Hlavní železniční stanice ve Lvově, 24. února 2022

19:31, 24. února 2022. Před šestnácti hodinami zahájilo Rusko invazi na Ukrajinu. Nad nástupištěm červeně září elektronická tabule: 24.02. Na lvovském nádraží stojí vlak připravený k odjezdu směrem k polsko-ukrajinské hranici. Uvnitř čekají stovky lidí na odjezd. Před nimi je sedmdesátikilometrová cesta – asi hodina a půl – k první relativně bezpečné stanici. Za nimi zůstaly jejich domovy, rodiny, přátelé, práce a životy, které znali. To byl začátek nové reality, kdy ruské rakety a bomby začaly ničit jejich města. V 03:40 dne 24. února 2022 přestal existovat svět, který se zdál být stabilní a známý. Jędrzej Nowicki.

Muž truchlící nad členem rodiny zabitým při útoku, 24. února 2022

Foto: Wolfgang Schwan

Muž truchlí u těla člena rodiny zabitého při ruském raketovém útoku na obytnou čtvrť v Čuhujivu v Charkovské oblasti, 24. února 2022. Zabitý muž byl jednou z prvních civilních obětí ruské invaze.

Ráno v první den ruského vpádu na Ukrajinu jsme se dvěma kolegy fotografovali následky raketového úderu v obytné části Čuhujiva v Charkovské oblasti. Tento snímek byl pořízen těsně před osmou hodinou ranní. Zachycuje jednoho z prvních civilistů zabitých ve válce. Tuto fotografii jsem vybral, protože odráží to, co ruská agrese na Ukrajině znamenala od samého počátku. Civilisté jsou cílem od prvních hodin. I daleko od frontové linie zůstávají raketové útoky neustálou hrozbou. To je realita posledních čtyř let. Pro co? Aby si Rusko mohlo nárokovat Donbas? Aby mohlo ještě více rozšířit své hranice? Za celou tu dobu jsem byl svědkem stovek podobných scén a konec je v nedohlednu. Wolfgang Schwan.

Záchranáři evakuují ženu ze zničeného obytného domu, 14. března 2022

Foto: Pavlo Petrov

Evakuace obyvatelky z těžce poškozeného bytového domu v kyjevské čtvrti Oboloň, 14. března 2022

Tato fotografie byla pořízena v prvních dnech ruské invaze po jednom z prvních rozsáhlých úderů na obytné budovy v Kyjevě. Toho dne záchranné týmy vyprostily více než 20 lidí. Většina z nich nebyla schopna opustit své byty vlastními silami: výbuch zničil schodiště a kouř z požáru, který se rozšířil do přibližně deseti bytů, rychle zaplnil chodby. Pro mě to znamenalo začátek vytrvalých útoků na Kyjev a novou realitu, které hasiči a záchranáři od té doby čelí. Odstraňování následků takových úderů se stalo součástí jejich rutiny. Odklízení trosek a stabilizace poškozených budov je nyní každodenní prací. Pavlo Petrov.

Lidé evakuovaní z Ruskem okupovaných území, 2. května 2022

Foto: Lynsey Addario

Rodina přijíždí z Ruskem okupovaných území do Záporoží, města v jihovýchodní Ukrajině, 2. května 2022

Zatímco ruské jednotky upevňovaly svou nadvládu nad vesnicemi a městy napříč východní a jižní Ukrajinou, civilisté žili měsíce ve strachu. Mnozí trávili dny i noci v suterénních krytech a málokdy viděli denní světlo. Někteří museli čelit neustálému ostřelování. Jiní podnikali opakované pokusy o odjezd a snažili se dostat do registračního místa v Ukrajinou kontrolovaném Záporoží. Když konečně dorazili, v jejich tvářích se zračilo trauma a hrůza. Tuto fotografii jsem vybrala, protože výrazy v jejich tvářích ve mně zůstaly. Stále mě pronásledují. V těch obličejích můžete vycítit, čím si prošli. Lynsey Addario.

„Donbas, baby," léto 2022

Foto: Albert Lores

„Donbas, baby." Mladý ukrajinský voják na své pozici v Doněcké oblasti, léto 2022

Mladý ukrajinský voják, devatenáctiletý boxer z kyjevské čtvrti Troješčyna, vyfotografovaný na Donbase, jak při západu slunce dělá v prachu přemet. Snímek vznikl v létě roku 2022, kdy jsem byl několik týdnů přidělen k jednotce Gonor. Jednoho večera si dva vojáci dělali legraci. Najednou jeden z nich vyskočil do vzduchu, udělal přemet a vykřikl: „Donbas, baby!" Tuto fotografii jsem vybral, protože zachycuje podstatný aspekt této války. Nese v sobě lehkost svého věku i tíhu zodpovědnosti, kterou na sebe vzal. V tom gestu jsem neviděl jen vojáka, ale teenagera – někoho, kdo by tam nemusel být, a přesto se pro to rozhodl. Ten obraz je připomínkou toho, kdo v této válce bojuje: mladí lidé, otcové, obyčejní muži, jejichž životy se měly odvíjet úplně jinde. Albert Lores.

Stabilizační bod a voják, který přežil, duben 2023

Foto: Julija Kočetova

Voják Denys na stabilizačním bodě 93. brigády nedaleko Bachmutu v Doněcké oblasti, duben 2023

Tato fotografie je o tom, že moje svoboda spočívá v rukou obyčejných – a zároveň neobyčejných – lidí. Připomíná nám, že každý může plakat; že neexistují žádní superhrdinové nebo „železní" muži a že muži mají právo být zranitelní. Je také o zodpovědnosti sdílet něčí slzy a zůstat po jejich boku. Julija Kočetova.

Zraněný voják v zákopu, 5. září 2023

Foto: Vlada a Kosťantyn Liberovovi

Zraněný voják v zákopu, Doněcká oblast, 5. září 2023

Pěchotní pozice na nulové linii Třetí útočné brigády v Doněcké oblasti. Během ostřelování běží voják do zákopu, aby se dostal ke zraněnému kamarádovi. Před dělostřeleckým úderem shodily ruské síly munici obsahující plyn. Vlada a Kosťantyn Liberovovi.

Bílý anděl, říjen 2023

Foto: Conall Kearney

Evakuace zraněné ženy jednotkou Bílý anděl v Avdijivce v Doněcké oblasti, říjen 2023

Členové policejní jednotky Bílý anděl evakuují starší ženu, jejíž dům jen chvíli před pořízením tohoto snímku zasáhla ruská raketa Grad. Tuto fotografii jsem vybral, protože zachycuje brutalitu války i odolnost těch, kteří v ní žijí. Přestože byla zraněna střepinami z rakety a nad hlavou jí stále létaly střely, trvala na tom, že se musí upravit. Než dovolila policistům, aby ji odvezli do nemocnice, pečlivě si pod šátkem urovnala vlasy. Conall Kearney.

Dva bratři v Kurachove, únor 2024

Foto: Joshua Olley

Dva bratři ve svém domě v Kurachove v Doněcké oblasti v předvečer evakuace, únor 2024

Tato fotografie ukazuje dva bratry, jak si hrají doma. Byli součástí osmičlenné rodiny žijící v roce 2024 nedaleko Kurachove v Doněcké oblasti. V té době bylo město pod neustálým ostřelováním a ruské síly rychle postupovaly. Byl jsem tam s přáteli z nevládní organizace Base UA. S podporou soukromého dárce našli pro rodinu dům v bezpečnější oblasti u Kyjeva. Přijeli jsme jim pomoci s balením, než nasedli do auta a opustili svůj domov, do kterého se pravděpodobně už nikdy nevrátí. Do poloviny ledna 2025 bylo Kurachove plně obsazeno ruskými silami. Ta noc ve mně zůstala. Byla zima a tma. V dálce bylo slyšet ostřelování – neustálá připomínka války nablízku. Ale děti se tím v tu chvíli zdály být nedotčeny. Jak to děti v přítomnosti cizích lidí dělají, začaly předvádět své kousky, proměnily pokoj v jeviště a ten okamžik v něco lehčího. Joshua Olley.

Vojáci před útokem, červen 2024

Foto: Alex Babenko

Vojáci 3. samostatné útočné brigády před útokem u Borovy v Charkovské oblasti, červen 2024

Vojáci 2. mechanizovaného praporu 3. samostatné útočné brigády kouří na schodech velitelského stanoviště před odchodem do útoku. Uvnitř je vzduch hustý a těžko se dýchá. Desítky z nich tráví dny i noci v podzemí, protože jakýkoli pohyb za denního světla mohou zpozorovat nepřátelské drony. Smrdí to tam potem, vlhkým betonem a hlínou. Skupiny odcházejí jedna za druhou. Snažím se k těm novým tvářím příliš nepoutat. Snažím se nepamatovat si je příliš jasně, aby to tolik nebolelo, když se někdo nevrátí. Později se dozvídám, že jeden z vojáků se pohřešuje v boji. Moje fotografie byly posledními snímky, na kterých byl naživu. Tuto fotografii jsem vybral, protože pěchota nese tolik z této války a je stále těžší a těžší dokumentovat to, co dělají. V den výročí ruské invaze myslím na všechny, které jsem ztratil. Alex Babenko.

Alisa ve svůj první den v mateřské škole, 2024

Foto: Anastasia Taylor-Lind

Alisa (uprostřed) v mateřské škole první den nového školního roku, Poltavská oblast, 2024. Ze série 5 km od frontové linie, dlouhodobého kolaborativního projektu ukrajinské antropoložky a spisovatelky Alisy Sopové a britské fotožurnalistky Anastasie Taylor-Lind

Širší rodinu Alisy fotografuji od roku 2018. Žili v Avdijivce až do roku 2022, kdy uprchli do Poltavské oblasti, aby unikli ruské invazi. Alisin otec slouží v ozbrojených silách Ukrajiny, stejně jako všichni muži v rodině v bojovém věku. Miluji tento obraz – pečlivý výběr šatů a bot pro první den nového školního roku a hluboké soustředění, které děti mají, když se zaměří na něco malého a pro ně důležitého. Alisu jsem fotografovala jako novorozeně a je pro mě osobní vidět, jak moc vyrostla. Uprostřed války a vysídlení nabývají okamžiky jako tento jiný význam. Anastasia Taylor-Lind.

Sofia a Echo, 24. října 2024

Foto: Nikoletta Stojanova

Sofia a Bohdan „Echo" během výcviku na vojenské střelnici v Charkovské oblasti, 24. října 2024

Na fotografii jsou moji blízcí přátelé, Sofia a Bohdan „Echo" při výcviku na střelnici. Je to mladý pár sloužící společně ve 3. útočné brigádě. Jejich příběh začal dávno před tímto okamžikem. Zvládli Bohdanovo zranění, odloučení i rutinu frontového života. Navzdory všemu jejich rozhodnutí zůstat spolu jen zesílilo. Sofia opustila svou dobrovolnickou práci v evakuační zdravotnické jednotce a přidala se k brigádě, aby byla nablízku muži, kterého miluje. Pro mě tento obraz ukazuje, že i ve válce mladí lidé nacházejí lásku, podporu a sílu zůstat bok po boku. Je o něze a vědomém rozhodnutí stát spolu – navzdory nebezpečí, vyčerpání a nejistotě. Odhaluje to jinou stranu této války: nejen ztrátu, ale i schopnost milovat, dospívat a držet se jeden druhého v těch nejtěžších podmínkách. Nikoletta Stojanova.

Solomija se vrací k matce z Ruskem okupovaných území, červen 2025

Foto: Oksana Parafeňuk

Solomija se shledává se svou matkou po opuštění Ruskem okupovaných území, červen 2025

Na fotografii je devítiletá Solomija, která spí v autobuse na cestě do Kyjeva, kde se měla po více než třech letech odloučení setkat se svou matkou. Od začátku ruské invaze žila pod ruskou okupací se svou babičkou. Po návratu na Ukrajinu jí dobrovolníci dali malou ukrajinskou vlajku, kterou si pečlivě přilepila na okno autobusu. Její babička později vzpomínala, že v první minutě po návratu se Solomija tiše zeptala, zda už smí mluvit ukrajinsky. Oksana Parafeňuk.

Znovuzískaná plynová plošina v Černém moři, 2025

Foto: Vitalij Jurasov

Plošina pro těžbu plynu v Černém moři, kterou pod ukrajinskou kontrolu navrátila obranná rozvědka Ukrajiny, 2025

V Černém moři se nachází síť pobřežních plynových plošin, které Rusko zabralo v roce 2014. Až do léta 2022 z nich ruské síly těžily ukrajinský plyn a využívaly tyto konstrukce jako vojenská pozorovací stanoviště. Poté, co začala invaze a byl osvobozen Hadí ostrov, zahájila Ukrajina koordinovanou operaci k jejich opětovnému získání. Kontrola nad těmito plošinami znamená kontrolu nad částí moře, bezpečnost námořních tras a fungování obilné iniciativy. Během práce na filmu Oleksandra Nebylovyče Bitvy u Krymu jsem dokumentoval službu bojovníků ze speciální jednotky Tymur rozmístěných na těchto strukturách. Ukrajinská vojenská rozvědka sehrála klíčovou roli při znovudobytí vrtných souprav Tavryda a Ukrajina a nadále vytlačuje ruské síly z dalších plošin. Služba tam je nebezpečná. Plošiny jsou vzdáleny asi 100 kilometrů od pobřeží. Evakuace může trvat až osm hodin. Nad hlavami operují nepřátelské drony a letadla. Po tři roky bojovníci tato místa drží a zabezpečují, čímž brání Rusku v rozšiřování kontroly v Černém moři. Mám hluboký respekt k těm, kteří v této práci pokračují. Vitalij Jurasov.

Byt po ruském úderu, červenec 2025

Foto: Sasha Maslov

Studentský průkaz fotografovy matky leží mezi troskami v jejím poškozeném bytě po ruském ostřelování, červenec 2025

Vešel jsem do mnoha zničených bytů, ale vrátit se do toho, kde si pamatujete každý kout, je jiné. Dron Šáhid zasáhl deváté patro vchodu vedle budovy, kde jsem vyrůstal. Jedna starší žena byla zabita. Dvě patra byla zničena. Tentokrát budova vydržela – výbuch nezpůsobil úplné zřícení. Spala. Chci věřit, že nic necítila. Byt mé matky je pokrytý sklem. Okna vyražená, dveře poškozené, rodinné fotografie rozházené. Další výbuch. Černý kouř stoupající o několik kilometrů dál. Balím pár důležitých věcí, které vezmu do Kyjeva, tam je bezpečněji. Přes videohovor ukazuji matce škody a rychle přejíždím kamerou kolem těch nejhorších částí. Myslím si: možná se teď nebude chtít vrátit do Charkova. Když se loučíme, ptá se, jestli to do září skončí. Druhý den ráno se probouzím ve vlaku a listuji výstrahami před nálety. Kolega píše, že se zřítil dům v kyjevské čtvrti Solomianskyj. Je to budova, jako je ta naše, ale měla méně štěstí. Sasha Maslov.

Článek vyšel v originále na Vogue Ukraine.

Vogue

Doporučuje

Události