Breaking the Patterns jako téma prosincového vydání Vogue CS s Danielou Peštovou na obálce

Některé věci děláme automaticky. Sedáme si na stejná místa, při běžném nákupu saháme po stále stejných věcech, cestu z práce domů zvládneme ujít i poslepu, tíhneme k podobným typům lidí. Podobně i reagujeme, ačkoli si myslíme, že jsme se posunuli. Vzorce nejsou jen psychologické pojmy. Jsou to drobné, naučené reakce, které nás chrání i omezují a utvářejí náš každodenní rytmus.

Prosincové číslo se obrací k tomu, co se opakuje. K věcem, zkušenostem a událostem určujícím, jak myslíme, tvoříme, vztahujeme se. Někdy zcela praktickým způsobem, třeba v případě ozdobných vzorů na nehtech, jejichž prostřednictvím lze světu mnohé vzkázat. Signalizaci provádíme také přes bag charms; kousky plyše, plastů a látek, které dohromady fungují jako nástroj komunikace. Kdo jsme, co chceme, kam patříme? Jak se cyklíme?

Náš guru Wes Anderson dokazuje, že když se z opakování stane estetický systém, v němž se dá život zarámovat, najednou se odlehčí. A dodržování řádu se pak samo o sobě může stát únikem. Ovšem i v zajetí, v kleci nás samých, se můžeme transformovat, jak ukazuje fotografka Linda Zhengová, která nám poskytla exkluzivní fotografie z cyklu Maybe, Happiness Is…, anebo topmodelka Daniela Peštová, která se proměnila v různá alter ega a překročila svůj stín.

Napříč vydáním se klikatí téma různých vnějších struktur, pronikáme ale i hlouběji. K vnitřním vzorcům, které si utváříme sami, stejně jako k těm, jež jsme převzali. Některé si chceme uchovat, od jiných se snažíme odchýlit, nebo z nich dokonce vystoupit. Citelně se jich dotýká Lucie Zajda v zamyšlení nad důsledky emoční nezralosti v dospělosti. Pokrok se tady neprojevuje odmítnutím a zničením schématu, ale získáním schopnosti jej rozpoznat a přetvořit. Což se může týkat i vzorců vizuálních.

A právě o to jde. Nevymazat staré vzory, ale naučit se je číst jinak.

Pochopit je a v tom, co se opakuje, hledat něco, co se dá změnit.

Všichni máme šanci dozrát. Posunout se.