Honba za štěstím. Co znamená pro vás? Lednové vydání jde pod povrch

Přelud, ke kterému se vnitřně upínáme, k němuž se utíkáme, ale který zatím nemáme čas, energii a často ani prostředky převést do reality? Únikovou představu budoucnosti, která je lepší než současnost?

Lednové vydání Vogue CS se honbu za pozitivní změnou, mnohdy ve skutečnosti jen těžko dosažitelnou, snaží postihnout a nabídnout témata a vize, o které stojí za to usilovat, ať je horizont jejich uskutečnění jakýkoli. Svět totiž kupředu pohánějí hlavně momenty, kdy se podobné utopie stanou podnětem ke konkrétním činům, třeba i drobným. Protože skutečná změna nezačíná velkými gesty, ale rozhodnutím, že to zkusíme.

Přivlastnila jsem si mentální program jedné své kamarádky, která se mi s ním svěřila, když jsme spolu po delší době seděly na víně a rozebíraly hlavně minulost. Zase jen vzpomínaly, jaké jsme byly, co jsme prožívaly, jak reagovaly, co pohnojily, kdy zazářily, kdy se smály, kdy brečely, s kým spaly, s kým nespaly, kam docestovaly a kam ještě ne. Co jsme chtěly, co chceme. Kdysi jsme to probíraly se sklenkou vína z krabice, dneska s lahví z nejlepších oblastí Rhôny. Tenhle sommeliérský upgrade ale na našem rituálu nic nemění.

V jednu chvíli kamarádka lehce rozsekla zábavu otázkou: „A co s tou druhou půlkou života? Pojďme se těšit na to, co přijde.“ Já dodala: „Teď se docela intenzivně snažím nastavit si v hlavě, aby se předmětem mé touhy nestávaly věci, profesní cíle nebo ideální rodinné momenty, ke kterým jsem se dosud upínala, ale procesy. To, co se učím po cestě. Kým se stávám, zatímco jdu. O co se snažím a za jakých okolností to dělám, jakými lidmi jsem při tom obklopená. Už mě nezajímá, jestli to dopadne dobře, nebo špatně, jestli TO své vysněné získám, anebo ne. Obojí bude správně. Úspěch i neúspěch. Zisk i prohra.“

A touha, jak víme, má často větší sílu než naše pochybnosti. Když ji v sobě rozdmýcháme, vede nás přes překážky bez pocitu vyčerpání, odhodlaně a oddaně. 

Cestou domů, v pár minutách před půlnocí, kdy je město tišší a všechno v životě jaksi jasnější a intenzivnější (ano, může za to ono minimálně 0,5 promile alkoholu, s jehož deficitem se podle jedné teorie rodíme), jsem našla motor pro nadcházející dny.

Svoji aktuální hezkou utopii. 

Z wishlistu si vymažu růžové šaty od „nové“ Balenciagy a budu víc než předtím podporovat cirkulární módu. Protože po rozhovoru s Haiko Huvenaarsem z New Order of Fashion vím, že ani nakupování v sekáčích a u lokálních designérů mi už jako můj podíl na změně systému nadále stačit nebude.

Přečtu si všechny knihy, povídky a sbírky od všech autorek, které naše editorka Kateřina Špičáková zahrnula do výběru Vogue CS Writers Club pro nadcházející rok a jimž dáváme prostor také v našem zápisníku pro rok 2026, který k tomuto číslu přikládáme.

Spíš než chystat nazdobenou štědrovečerní tabuli budu zkoušet nahlédnout na své vyostřené spory s otcem z jeho úhlu pohledu, jako to dělá Nora v novém filmu Joachima Triera. Zmiňuji ho, protože původně měla v tomto čísle vyjít recenze na snímek, ale nakonec se kvůli nedostatku stránek odložila a bude publikována na webu Vogue.cz.

Stejně jako Hana Janata nebudu chtít přehnaně hubnout, ale spíš se motivovat k tomu, udržet si zdravou váhu. A budu o své tělo dbát zvenčí a ještě víc zevnitř.

Když to po sobě čtu, vidin přede mnou není ani málo, ani moc. Je jich tak akorát pro dobrý začátek roku 2026. Jdu za nimi. Půjdete také?