VOGUE editorial: EVERY part of her BODY

Módní designér Thierry Mugler si nechal voperovat do brady kus kosti z kyčle. Chtěl nejen změnit svoji vizáž, ale věřil, že tak získá i jinou povahu a charakter.

Naše nejúspěšnější primabalerína Daria Klimentová tančila se zra­něným kotníkem navzdory obrovské bolesti i možným následkům, protože chtěla být lepší než ostatní.

Pokud nechcete trápit svoje tělo a duši, nesmíte se zamilovat, říká v rozhovoru pro Vogue CS fotografka Dita Pepe.

Lidé byli, jsou a doufejme, že i nadále zůstanou různí. Fyzicky i du­chem. Lišíme se dokonce i v tom, jak moc se (ne)chceme odlišovat. Někteří se mohou přetrhnout, aby byli jiní, druzí naopak touží sply­nout s davem. Zatímco ještě před pár lety bylo „normální“ a „krásné“ poměrně jasně definované, dnes se díkybohu stále více cení rozmani­tost, diverzita. A tak dokonce už i módní designéři zjišťují, že ženy jsou různě vysoké, tenké i široké, mají nejen jinou velikost bot, ale i podprsenek. Rozdílnost se stala největším trendem posledních sezon. Trendem, kterému se sice začíná říkat nový normál (možná by bylo lepší nenormál), ale za jak dlouho budeme schopni opravdu přijmout naše těla bez výhrad? Ať už si módní průmysl přeje cokoli, skutečnost je taková, že i jeho přispěním je většina žen bez ohledu na velikost se svým tělem nespokojená. Naučily jsme se říkat, že si svého těla vážíme, že jsme mu vděčné a že objevujeme jeho limity, ale někde hluboko s ním stále bojujeme. Kde leží hranice mezi respektem k tomu, co nám bylo dáno, a touhou na sobě pracovat a měnit se? Vypadat jako... někdo jiný?

„The body you’re given, the mind you’re given, the morality and the hangs up you’re given, the’re yours. Deal with it.“

Modelka Kristen McMenamy, která se objevila v jedné z nejkon­troverznějších cover story v historii Vogue, otevřela poslední haute couture přehlídku módního domu Valentino fenomenálním způsobem: oblečená jen do jednoduchých malých černých a podvazků. Kreativ­ní ředitel značky Valentino Pierpaolo Piccioli ji nazval manifestem celé kolekce. „Elegance nemá žádná pravidla. Jediný skutečný rozdíl v módě, a v couture obzvlášť, je schopnost používat to, co máte na sobě, a nebýt tím využíván.“ Piccioli zařadil ženy různých tvarů nejen do castingu přehlídky, ale do celého tvůrčího procesu – šaty od počát­ku vymýšlel na odlišné typy postav. Jako by jeden z mála pochopil, co je skutečnou podstatou inkluzivní módy.

Při vzniku březnového vydání jsme se pokusili postupovat podob­ným způsobem. Nehledali jsme jen různě vypadající těla. Nechtěli jsme prvoplánově fotit jen plus size modelky. Snažili jsme se najít i odlišné pohledy na lidské tělo, ale také duši. Zajímalo nás, jak o svých tělech smýšlejí ti, pro které je pracovním prostředkem nebo umělec­kým médiem.

Autorkami všech březnových fotoeditorialů jsou ženy – Alice Rosati, Evelyn Benčicová, Lara Angelil a Sonia Szóstak. Jsem si vědoma toho, že náš výběr není v tomto smyslu diverzní, ale je zajímavé sledovat, jak na ženské tělo nahlížejí ženy. Evelyn a Lara jsou navíc nejen autorkami fotografií, ale i konceptu. Jak moc důležitá pro naše těla je měsíční fáze, můžete objevovat na straně 146, a proč je pro nás těžké o tom mluvit, najdete v textu Barbory Šťastné na straně 174.

Fotografka Lara Angelil si postavila před objektiv naši nejúspěšnější primabalerínu v historii Dariu Klimentovou a slavnou showgirl Sannu Kelly. Daria byla osmnáct let první sólistkou Anglického národního baletu a zná každičkou část svého těla více než kdo jiný. Sanna vystu­povala v Evropě i Asii. Obě tanečnice promlouvají o svých zkušenos­tech v rozhovoru Martina Váši na straně 192.

Poslední jmenovaná fotografka Sonia Szóstak fotila naši březnovou cover star v Londýně.

Obálky jsou tentokrát tři a jedině jejich složením získáte kompletní fotografii. Navazujeme tak na koncept zářijového vydání, kdy osm různých obálek tvořilo obraz Milana Housera, stejně jako loňské břez­nové vydání, kde jsme podobným způsobem na čtyři různé fotografie rozložili titulek When creativity becomes form.

Novinkou je, že předplatitelky tentokrát dostanou obálku, která nebude běžně v prodeji, jako poděkování za loajalitu a přízeň.

A proč právě Lara Stone? Protože z ní po celou dobu kariéry vy­zařuje to, o čem se zmiňuji v úvodu tohoto textu: sebepřijetí. Módní kritička New York Times Cathy Horyn ji dokonce nazvala anti­ modelkou a její dekolt jistým způsobem změnil pravidla modelingu, když ho Carine Roitfeld dala k devadesátému výročí vzniku na obálku Vogue Paris. A asi nikoho nepřekvapilo, že se Lara objevila i v castingu zmiňované couture show Pierpaola Piccioliho.

„Cítím, že v poslední době se posouváme k vnitřnímu porozumění. Chceme pečovat o svá těla a milovat je. Proto je návrat k tělesnosti důležitý. Není to pouhý rozmar. Jsme v procesu skutečného přijetí.“ říká v prvním rozhovoru pro Vogue po svém nástupu do funkce kreativní ředitel módního domu Missoni Alberto Caliri. Kéž by jeho optimismus sdíleli jeho kolegové i zákaznice. Je paradoxní, jak moc pro nás naše těla znamenají, ale jak málo je dokážeme respektovat. Jak krutí dokážeme být sami k sobě, ale i při posuzování druhých. Kéž by globální téma všech edicí Vogue EVERY BODY přispělo ke změně nejen v šatnících, ale především v našich hlavách. Kéž by iniciativa Edwarda Enninfula, šéfredaktora britské Vogue, adresovaná módním designérům a větší inkluzi v jejich tvorbě, nastartovala skutečně nový normál. Potřebujeme ho všichni. Bez ohledu na velikost a věk.