Zátopkovi: Nejslavnější olympijský pár všech dob prožil příběh jak z románu

Olympijské hry, Helsinky. 24. 7. 1952. Před stadionem nervózně přešlapuje třicetiletá Dana Zátopková, československá atletka, která má závodit v hodu oštěpem. „Půjč mi tu medaili pro štěstí,“ vychrlí na manžela Emila, který před pár minutami vyhrál běh na 5 kilometrů (předtím triumfoval v běhu na 10 kilometrů a na té samé olympiádě získá zlato i za maraton). A jak dopadne Dana? Už v prvním pokusu hodí nový československý rekord, který ji vyšvihne na první místo – a to obhájí. Fotka olympijského páru obletí svět a zrodí se senzace. V análech olympijských her se dosud nenašel žádný jiný manželský pár, který by takto došel k společnému vítězství.

Emil se narodil v Kopřivnici 19. září 1922 jako sedmý z osmi sourozenců. Dana ve stejný den i rok ve Fryštátě (Karviná) jako prostřední ze tří dětí důstojníka Antonína Ingra. Emil se vyučil v Baťových závodech, posléze vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. V šestnácti letech absolvoval tradiční běh Zlínem... a doběhl na druhém místě. Byl to ale právě tenhle závod, který odstartoval jeho budoucí kariéru. Ačkoli měl špatný odraz i běžecký styl a slabé nohy, rozhodl se, že se běhu oddá naplno. Hnala ho silná vůle a houževnatost. Začal si ordinovat obří porce běžeckého tréninku. Denně uběhl až 30 kilometrů, často v těžkých kanadách. Dřel do morku kostí, ale výsledky se dostavovaly na závodech. Už za tři roky pokořil československý rekord v běhu na 2 000, 3 000 a 5 000 metrů. Na mistrovství Evropy v roce 1946 byl vybrán do československého reprezentačního týmu (v té době už byl vojákem z povolání). A Dana? Hrála volejbal, koketovala s tenisem, chodila do Sokola. K atletice ji dovedla mladá profesorka z gymnázia. Odmaturovala v roce 1941, pak Němci gymnázium v Uherském Hradišti zavřeli. Následující dva roky prožila v Ostravě, kde získala místo zubní instrumentářky. Po válce nastoupila ke studiu tělesné výchovy na pedagogické škole. V té době hrála závodně házenou. Jak se dostala ke své osudové disciplíně? Sportovkyně vzpomínala: „Na letním kurzu v Třeboni mě přemluvila spolužačka Soňa, abych s ní házela oštěpem. Přihlásila se totiž sama, a tak hledala někoho, s kým by soupeřila, aby to mohl být uznaný závod. Moc se mi nechtělo, protože při výcviku na mě hod oštěpem neudělal žádný zvláštní dojem. Nakonec jsem jí to slíbila. Když jsem pak hodila, nastal rozruch. Bylo to totiž 34 metrů, jen dva metry za tehdejším republikovým rekordem.“ Profesor ji přihlásil na mistrovství republiky – a Dana zazářila!

Dana Zátopková vzpomínala: „Pracovala jsem jako vychovatelka ve Zlíně a byla členkou atletického oddílu Botostroj, se kterým jsem se vydala na závody. Tam se mi povedlo hodit přes 38 metrů. Celá šťastná jsem přijímala gratulace a najednou vidím, že přes hřiště ke mně kráčí s předsedou oddílu – sám Zátopek!“ Další sbližování s budoucím mužem? „Pak se k nám jednou přifařil, když jsme jeli autobusem na závody do Bratislavy. Celou cestu zpátky se mě snažil ohromovat. Dělal stojky, chodil po rukou a předstíral, že jí mravence. Kolem půlnoci jsme dorazili v dobré náladě do Lanžhota. V hospodě se ještě svítilo a otevřenými okny vyhrávala muzika. Zašli jsme dovnitř, kdosi hned poznal Zátopka, muzikanti mu vytroubili sólo a on si mě vzal do tance. Zamilovali jsme se do sebe. Zpívali a tancovali jsme skoro až do rána.“ Další vzpomínka? „Jednou jsme si vylezli na lípu a usadili se proti sobě na dvě větve. Povídali jsme si a občas se líbali. Bylo nám blaženě. Emil něco brebentil a pak bez varování a slavnostního přednesu do toho vsunul: ,A co kdybychom se vzali?‘ Mě to úplně zarazilo. Naše láska byla doposud samá legrace, taková čerstvá, bezproblémová, nic vážného, žádné povinnosti. Když jsem později tyhle námluvy rozebírala, uvědomila jsem si, že jsem se právě toho vždycky bála. Nemohla jsem ale samozřejmě tušit, jaký že mě po jeho boku čeká životní fofr.“ Jenže Emil coby voják z povolání musel mít povolení k sňatku. Poslal tedy oficiální žádost na patřičná místa. Odpověď zněla jasně: „Svatba se nedoporučuje, rodina nevěsty nesplňuje požadovaný politický profil.“

Společně odjeli v roce 1948 na olympiádu do Londýna, kde Emil vyhrál běh na 10 km (byl to tehdy jeho teprve druhý závod na takovou vzdálenost) a v závodě na 5 kilometrů skončil na druhém místě (přičemž souboj o první místo prohrál až ve finiši). Dana skončila na sedmém místě. Teprve po Emilově triumfu na londýnské olympiádě svolili vojenští úředníci k jejich sňatku. A svatba? Ta se konala 24. října 1948 v Uherském Hradišti. „Atleti ze Zlína nám udělali slavobránu z oštěpů,“ vzpomínal Emil Zátopek. Za rok byl přeložen k armádnímu sportovnímu útvaru do Prahy a získal dvoupokojový byt, kam se manželé přestěhovali. Dana přiznala: „Emil mi do všeho kecal, mluvil mi i do vaření. Přitom vůbec nebyl mlsný. Jedl všelijaké blivajzy, třeba ovesné vločky. Hlavně že po nich vyhrával. To já jsem jela na řízky.“

Daně bylo kolem třicítky, když s týmem házené Slovácká Slavia odjela na závody do Katovic, kde se otrávila jídlem, dostala tyfus a rozhodila si zdraví. Nakonec se zjistilo, že nemůže mít děti. Hodně se tím trápila, ale Emil po dětech moc netoužil. Životního úspěchu dosáhla v roce 1952 na olympiádě v Helsinkách. Pár se přestěhoval do pražské Troje, do domu, který si postavili svépomocí. Emil vzpomínal: „Ve sklepě jsme měli finskou saunu, byla maličká a na dřevo, polévali jsme vodou kameny, vyhřívali jsme se v ní a byli šťastní.“

Za dob jejich slávy bylo kolem nich neustále pozdvižení. Emil vzpomínal: „Nemohli jsme jít ani do hospody. Kam jsme vlezli, tam nám objednávali skleničku.“ V roce 1960 se konala olympiáda v Římě, kde už Emil neběžel, zato Dana stále házela. V osmatřiceti vybojovala stříbro! Vrcholově sportovat přestala o dva roky později a začala se věnovat trenérské činnosti. „Když jsme oba přestali závodit, řekli jsme si: ,Teď můžeme dělat, co chceme, a nemusíme dál trénovat.‘ Opravdu jsme s tím na chvíli přestali. Jednou v noci jsme ale ani jeden nemohli usnout. Říkám Emilovi: ,Já mám snad svalovou horečku.‘ On povídá: ,Víš ty co? Jdeme běhat!‘ U nás v Troji jsme lítali v ulici Nad Kazankou, byla taková tichá, kde málokdo jezdil. Potom jsme hned usnuli.“

V roce 1968 Zátopkovi podepsali manifest 2000 slov. Emil byl vyhozen z armády a nemohl nikde sehnat práci. Nakonec skončil u vrtů, Dana se naštěstí udržela na ČSTV v pozici ústředního trenéra. Dokázali se s tím vyrovnat. Po sametové revoluci byl Emil Zátopek rehabilitován. U příležitosti stého výročí české atletiky byl vyhlášen domácím atletem i olympionikem století. Zemřel 21. listopadu 2000. Jeho pohřbu se zúčastnil i Juan Antonio Samaranch, tehdejší předseda Mezinárodního olympijského výboru. „Dostalo se mu požehnání, že se oženil s paní Danou,“ prohlásil. Dana Zátopková přežila svého manžela o dvacet let. I ve vysokém věku sršela vitalitou. Jejím mottem bylo: „Aby člověk žil férově, měl by tady zanechat nějakou stopu a hlavně dobrý dojem.“ Zemřela 13. března 2020 v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Bylo jí 97 let.