Středověký hadr nosit nebudu! Jak legendární novinářka Oriana Fallaci rozzuřila Chomejního

Hromadné popravy, věznění, atentáty. Atmosféra strachu. Írán, konec sedmdesátých let. Zemi ovládá přísný náboženský fanatik ajatolláh Chomejní a všechny své odpůrce tvrdě pronásleduje. Oriana Fallaci, která už ve svých interview doběhla kdejakého státníka, se rozhodla neušetřit ani jeho. Islámský duchovní vůdce se ale jen tak s někým nebaví, a proto čeká Oriana na setkání delší dobu, než je zvyklá. Navíc ajatolláh vyžaduje, aby se dostavila v tradičním čádoru. 

Rozhovor je asi v polovině, když tu Oriana vyrukuje s otázkou, jak se plave v čádoru, když ho islámské ženy na veřejnosti nesmějí odložit. Zaskočený Chomejní vyštěkne: „Co si islámské ženy oblékají, není vaše věc. Pokud si ho oblékat nechcete, nikdo vás k tomu nenutí. Islámské oblečení je jen pro hodnou a cudnou muslimskou ženu.“ To ale netuší, jak jí právě nahrál na smeč. „To je od vás velmi laskavé,“ odvětí mu Oriana. „Cudná muslimská žena nejsem, a tak hodlám ten stupidní středověký hadr právě teď sundat!“ A čádor ze sebe strhne. Rozzuřený Chomejní místnost opouští. Když má být slavné interview další den obnoveno, jeho syn varuje Orianu, aby za žádných okolností před otcem slovo čádor nezmiňovala. Jenže to ji ani za mák nezná. Jen Chomejní zasedne, Oriana na něj udeří: „Co je to za víru, která nutí ženu schovávat si vlasy do čádoru?“

Oriana Fallaci se narodila 29. června 1929 ve Florencii. Její otec tajně působil jako protifašistický aktivista a Oriana mu jako desetiletá dělala spojku. Ve čtrnácti se už účastnila odboje. Vstoupila do protifašistické partyzánské skupiny Spravedlnost a svoboda. V košíku nosila nejen depeše, ale i bomby. Ty přikrývala salátem. 

Vzpomínala: „Myslím, že mě k této důležité misi vybrali kvůli dětsky nevinné tváři a dvěma culíkům. Mívala jsem strach, protože jsem někdy procházela zaminovaným územím a nikdo nevěděl, kde ty miny jsou.“ (Cristina De Stefano: Oriana Fallaci: The Journalist, the Agitator, the Legend; Other Press, 2017). Pár let po dosažení plnoletosti se stala zvláštní korespondentkou jednoho italského deníku. O šest roků později se vydala jako vůbec první žena v Itálii na dráhu válečné zpravodajky. Nesměla chybět na frontě ve Vietnamu, komentáře přinášela z Blízkého východu, Pákistánu, Indie, Latinské a Jižní Ameriky. Válku bytostně nenáviděla a přirovnávala ji k „blázinci, ve kterém je každý, kdo s ní má cokoli společného, jeho pacientem.“ V roce 1968 psala z Mexika o studentském hnutí. Během jedné demonstrace ji postřelili. Měla v sobě tři kulky. Odtáhli ji za vlasy k zastřeleným. Někdo si naštěstí všiml, že dýchá, a dostala se do nemocnice. 

Vášnivý vztah s mužem o deset let mladším trval tři roky. Alexandros zemřel při automobilové nehodě za prapodivných okolností. „Byl zavražděn řeckou vojenskou juntou,“ napsala Oriana ve velmi osobní knize Un uomo (Muž). Rok před milencovou smrtí Oriana potratila. Hned nato napsala hojně překládaný esej Lettera a un bambino mai nato (Dopis nikdy nenarozenému dítěti). Smyšlená matka v něm uvažuje, zda má své dítě donosit, nebo potratit. Text vyvolal skandál, neboť v něm Oriana mluví o potratu jako o legitimní možnosti. Na sklonku života názor změnila a naopak proti interrupcím ostře protestovala. Vadilo jí, že se vědci pokoušejí manipulovat přírodu. Přirovnávala experimenty s lidskými embryi ve výzkumných ústavech k pokusům šíleného doktora Mengeleho v koncentračních táborech. Doslova napsala: „Tak to jsme v koncích. Jsme ve společnosti, kterou tvoří klony. Zde se vracíme k nacismu.“ (Cristina De Stefano: Oriana Fallaci: The Journalist, the Agitator, the Legend; Other Press, 2017).

Organizaci CIA obvinila z podpory pravicových diktátorů, Jásira Arafata zase vykreslila jako uslintanou fanatickou loutku a přisadila si: „Ten ubožák nebyl schopen dát dohromady větu.“ Americký ministr Henry Kissinger o ní prohlásil, že „tak hroznou konverzaci nevedl s žádným jiným novinářem“. Zpovídala i hvězdy hereckého nebe. Marlon Brando, Sean Connery, Paul Newman a řada dalších považovala za čest být novinářkou vyzpovídána. „Rozhodně odmítám, když mi vyčítají, že každého brutálně přerušuji. Každé interview je jako obraz, který maluji. Směsice mých nápadů, mého temperamentu, mé trpělivosti. Takže když říkám, že jsem jako malíř, který pracuje na portrétu, ptám se: Mám, nebo nemám právo malovat tak, jak chci já?“ (Cristina De Stefano: Oriana Fallaci: The Journalist, the Agitator, the Legend; Other Press, 2017).

Ve svých posledních knihách pranýřovala islám a arabské země. Jako jedna z prvních začala brojit proti muslimskému zvyku mrzačit ženy obřízkou. V roce 2001 vyšla kniha La rabbia e l'orgoglio  (Hněv a hrdost; Nakladatelství Lidové noviny, 2011), která opět vyvolala pozdvižení. Útoky sršily ze všech stran. Italské muslimské organizace Orianě veřejně vyhrožovaly smrtí.

„Svým kritikům můžu vzkázat jediné: Vím, o čem mluvím. Měla jsem tu čest islám poznat osobně. Evropa již nadále není Evropou, je to ‚Eurábie‘ a kolonie islámu, kde islámská invaze neprobíhá jen na fyzické úrovni, ale také na úrovni mentální a kulturní. Myslím si, že můžeme všechno ztratit. Protože islám je jako rybník plný stojaté vody. Vody, která se nikdy nepohne. Zatímco Západ je jako řeka. A řeka je plná živé vody. Vody, která plyne, čistí se a obnovuje.“

Za svůj život posbírala Oriana několik žurnalistických cen. Přednášela na nejznámějších světových univerzitách a její knihy se dočkaly mnoha překladů. Poslední léta svého života prožila v New Yorku. Hodně kouřila, zvládla i padesát cigaret denně a na svou neřest nakonec doplatila. Když se rakovina plic začala zhoršovat a Oriana už ani nemohla polykat, pila šampaňské. Zemřít chtěla ve své rodné Florencii. Tam ji zastihla obsílka od soudu ohledně hanobení islámu v jejích knihách.

Redaktorovi z The Wall Street Journal řekla: „Už nemám ani energii, abych se skutečně rozzuřila tak, jak jsem to uměla dříve. Vždyť já dokonce ani nevím, zda tady ještě příští rok budu. Moje rakovina pokročila natolik, že si myslím, že jsem již dojela na konec své cesty. Jaká škoda. Chtěla bych ještě žít. Nejen proto, že mám život tak ráda, jsem do něj přímo zamilovaná a chtěla bych žít co nejdéle, ale protože bych chtěla vidět výsledek soudu. Jsem přesvědčená, že budu tímto soudem shledána vinnou.“ 15. září 2006 si dala šampaňské naposledy.