Soňa Červená. Operní hvězda, která zažila krutost v Čechách a slávu ve světě

Soňa Červená s oblibou vzpomínala následující historku. Psal se rok 1948. Osvobozené divadlo pořádalo konkurz do muzikálu Divotvorný hrnec. Tehdy třiadvacetiletá Soňa dorazila se svou milovanou kokršpanělkou Andulou. Tu sice uvázala, ale jakmile začala zpívat, mazlíček se z obojku vyprostil a za svou paničkou vystartoval na jeviště. Ze tmy se ozval Werichův hlas: „Poslouchala, odbarvila si ona vlasy podle toho psa, nebo nabarvila psa podle svejch vlasů?“ Jiří Voskovec spontánně prohlásil: „To je káča!“ Zdrceně odcházela, u východu ji však zadržel vrátný se vzkazem, že má jít ihned do kanceláře. Právě totiž získala hlavní roli, postavu Káči Maršálkové.

Herečka a operní pěvkyně Soňa Červená se narodila 9. září 1925 Žofii Veselíkové a Jiřímu Červenému, advokátovi a zakladateli kabaretu Červená sedma. „Jako malá jsem chodila do baletní a rytmické školy Milči Mayerové a vystupovala v amatérském kabaretu. Moje nezlomné předsevzetí stát se herečkou považovali všichni za dětský vrtoch, který se nebral vážně. Ale já se nedala ničím omýlit: žádné panenky, jen divadlo, básničky, kousky rolí, písničky – a nejraději smutné,“ zavzpomínala Červená, která vyrůstala ještě se sestrou, o pět let starší Jiřinou. Obě dívky vychovávala německá chůva. 

Soňa po obecné škole ve Francouzském institutu nastoupila na gymnázium. Rodina žila rušným společenským životem, scházeli se u nich divadelní umělci, literáti, hudebníci, malíři. „Pořád se něco dělo, pořád bylo veselo. Nic na světě mě nemohlo přimět k tomu, abych šla povinně spát, vždycky jsem se někde v koutku ukryla. Uměla jsem šansony Červené sedmy ještě dřív, než jsem rozuměla jejich smyslu a dramatickým či pikantním pointám.“ (Soňa Červená: Stýskání zakázáno; Opus musicum, 2014). Zlom nastal, až když Soňa vyrazila do Národního divadla na představení Carmen. „Moje budoucnost byla jasná: Nestanu se herečkou. Budu operní pěvkyní,“ prohlásila. 

Jenže nacistická nadvláda zasáhla. V roce 1943 otce nacisté deportovali do Terezína, matka skončila v koncentračním táboře Ravensbrück. Soňa byla ještě nezletilá, a tak byla přesunuta do domácnosti Kreisových, lidí „nedefinovatelného původu a nedefinovatelných funkcí“. A právě tady dívka zažívala peklo, jež rozpoutal pětadvacetiletý René. „Vnikl v noci do mého pokoje a brutálně mě znásilnil. Styděla jsem se komukoliv svěřit. Znovu a znovu mě přepadával pod slibem, že pomůže rodičům, že jeho otec má u gestapa neomezenou moc, ale neudělal nic.“ 

Brzy ale Soňa potkala Františka Slabého, do kterého se zamilovala. „Se svatbou jsme čekali, až se matka vrátí z Ravensbrücku. A pak jednoho dne stála přede dveřmi, skoro bosa, vychrtlá a dohola ostříhaná. Za čtrnáct dní jsem se vdávala a stala se paní továrníkovou.“ Její manžel vlastnil výrobnu na čokoládu a Soně zakazoval pracovat. Ona si tak své působení v divadle musela doma tvrdě prosadit a díky tomu se objevila třeba po boku Vlasty Buriana nebo Oldřicha Nového. Umělkyni však stále víc lákala opera. „Nastoupila jsem na konzervatoř, kde jsem studovala zpěv, operní a písňový repertoár, učila se hře na klavír, harmonii, studovala italštinu a taneční gymnastiku.“ V roce 1947 zazářila ve filmu Poslední mohykán. Redaktor magazínu Filmové novinky napsal: „Český film potřebuje nové tváře a, nedělám tím slečně Červené lacinou reklamu, její tvář patří k těm, které potřebuje obzvláště naléhavě.“ 

Jenže v roce 1948 přichází zvrat. Červené zemřela matka a manželova továrna byla znárodněna, načež se František rozhodl odejít z Československa. Emigroval a se svojí ženou se už nikdy neviděl. A protože Soňa v Československu zůstala, čelila kvůli partnerově odchodu útokům StB. „Agenti Státní bezpečnosti na mne zvonili v nejrůznějších hodinách dne i noci, čekali u divadla a všude, kam jsem se hnula. Chtěli mě zastrašit, udeptat. Znovu a znovu se snažili mě přinutit, abych podepsala, že s nimi budu spolupracovat. Na můj energický odpor, že neumím ani vyzvídat, ani udávat, říkávali jasně: ‚Ale umíte přece hrát divadlo, ne? A moc si nezahrajete, když se budete zdráhat s námi spolupracovat,‘“ vyhrožovali Červené. V roce 1952 se proto rozhodla odejít z Prahy do Brna, kde hledali do Janáčkovy opery mladou altistku, ačkoli se tím v kariéře vrátila o krok zpátky.

Když jí koncem 50. let ředitelství Německé státní opery z východního Berlína nabídlo, aby předvedla svůj hlas, doufala, že bude moct zazpívat árii oblíbené Carmen. „Oni si však vybrali operu Kníže Igor a rovnou hlavní ženskou roli, Končakovnu. Za nic na světě bych však nepřiznala, že jsem ji ještě nikdy nezpívala. Během několika dní jsem roli se svým korepetitorem nastudovala, německy samozřejmě. Ve čtvrtek 10. července 1958 jsem poprvé zpívala Končakovnu na velké scéně Německé státní opery: vyprodané hlediště, pohádkové kostýmy, nádherný zvuk orchestru. V Berlíně jsem vyhrála na celé čáře. Po jediném představení mi rovnou nabídli smlouvu!“ 

Když se v Berlíně začala stavět zeď, rozhodla se Soňa pro emigraci. „Než postavili zeď, dalo se přecházet z Východního do Západního Berlína. Ta zeď všechno zazdila, všechny moje plány a naděje. Tak jsem se rozhodla, že tou zdí projdu. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života, protože můj otec ještě žil a já věděla, že už ho nikdy neuvidím. Ve chvíli, kdy jsem přejela do Západního Berlína, spadl ze mne tlak nejen posledních dní, ale let. Vědomí, že mohu vzít svůj život do vlastních rukou, mi dodávalo síly.“ 

Soňa Červená žila třicet let v Německu, přičemž si držela 11leté angažmá v San Francisku. „Tam bývala podzimní mezinárodní operní sezona, po ní jsem se vracela do Německa. Bydlela jsem nejprve v Západním Berlíně, po třech letech jsem přijala nabídku Frankfurtské opery, přestěhovala se tam a vytvořila si svoje zázemí. A odtamtud jsem vyjížděla hostovat do celého světa. Můj soukromý život se odvíjel v dopisech. Psala jsem dopisy všude, v divadelních šatnách, v letadlech, u kadeřníka. V každém městě, kde jsem zpívala, jsem vždycky měla hojně přátel, ctitelů i nápadníků. Ale než jakýkoliv vztah mohl rozkvést, prohloubit se, jelo se dál. Žila jsem svým povoláním, nic pro mě nebylo důležitější.“

Přesto po jejím boku stál muž, jehož identitu Soňa nikdy neprozradila. „Často jsem se ptala sama sebe, jaký by byl můj život, kdybych se rozhodla následovat jej do jeho světa. Ale k čemu by mi byl snubní prsten, kdybych ho stejně před každým představením odkládala? Byla jsem přece šťastně vdaná se svým povoláním. Nemohla jsem – nebo jsem nechtěla? – zatáhnout za brzdu a vystoupit. Kdykoli jsme se nemohli sejít, alespoň jsme si psali dopisy a telegrafovali.“

Sonina životní role? Jednoznačně Carmen, s níž vystupovala v nejznámějších světových operních sálech. Po ukončení profesionální dráhy roku 1969 získala pěvkyně nabídku činoherního divadla Thalia v Hamburku a po revoluci se vrátila do Prahy. Soninu vitalitu jsme mohli obdivovat v Národním divadle, kde ještě ve svých dvaadevadesáti vystupovala v představení Krvavá svatba. V roce 2017 s ní režisérka Olga Sommerová natočila celovečerní dokument Červená. Zemřela 7. května 2023 po delší hospitalizaci v jedné z pražských nemocnic.