Přesně před 60 lety se proslavila Twiggy aneb Jak jeden kadeřník s bráchou na dekády zavařili ženským křivkám

Nad postavou mrňavé nevyspělé modelky by se dnes pozastavil málokdo. V šedesátých letech dvacátého století ale bohužel způsobila doslova módní revoluci. Do její epochy frčely modelky ženských tvarů, u kterých nikdo neměl problém najít prsa a boky. Pak přišla ona. Sotva šestnáctiletá, s jedenačtyřiceti kily, bledou pletí, krátkými vlasy a obrovskýma hnědýma očima, permanentně obloženýma řadou umělých řas. A ženy začaly najednou držet diety a místo za vycpávky do podprsenek utrácely za hodiny aerobiku. Proč se to stalo?

Narodila se 19. září 1949 v Londýně do dělnické rodiny. Její matka byla tovární dělnice, otec pracoval jako tesař. K přezdívce, pod kterou ji znal celý svět, přišla ve svých patnácti. Tehdy si ještě říkala Leslie Hornby a právě se seznámila s Nigelem Daviesem, který spolu se svým bratrem pracoval v londýnském kadeřnickém salonu. Nigelův bratr ji kvůli postavě nejprve pokřtil na Sticks (tyčky), potom na Twigs (větvičky) a nakonec skončil na Twiggy. Bratři usoudili, že by jejich nová okatá kamarádka mohla uspět coby modelka. Aby ji odlišili od ostatních dlouhovlasých krasavic, vytvořili jí na hlavě krátký chlapecký sestřih. Nigel se stal jejím manažerem a milencem. V tom prvním byl víc než úspěšný, protože se Leslie po pár týdnech pohybu v módním průmyslu podařilo získat ocenění Tvář roku 1966. 

Ačkoliv Twiggy nepředváděla na molu, protože ji na něm nebylo skoro vidět, stala se kultovní supermodelkou šedesátých let. Její vzhled vyvolal naprostou senzaci. Proč? Drobné ženy chlapeckých tvarů existovaly samozřejmě odjakživa. Jakékoliv ženské tvary jsou normální. Zato není normální jeden typ postavy vyzdvihovat a tvrdit, že jedině takhle vypadá krásná žena. Někteří módní tvůrci to ale bohužel dělají. Aby své nápady prodali, dokážou velice sebevědomě prosazovat, že jedině žena oblečená a nalíčená ve stylu návrhářovy múzy je krásná. 

A protože svou vzorovou kolekcí obesílají módní přehlídky po celém světě, potřebují modelky jedné velikosti. Není čas přešívat sukně, kalhoty, šaty nebo saka podle křivek jednotlivých předvádějících. Je ale možné vznést požadavek na to, že návrhářovu kolekci má předvádět stádo modelek vychrtlých do podoby žehlicího prkna, kterým se v případě potřeby šaty snadno zaberou a sepnou špendlíky. 

Proč v šedesátých letech skočil módní svět zrovna po Twiggy? Protože mezi dosavadními klasickými urostlými kráskami byla úplně jiná, osobitá. Taková drzost, vydávat kluka za ženu! Okamžitě přitáhla pozornost k sobě, a tedy i k prodávanému modelu. Twiggy byla určitě hezká a zajímavá, jenže umělý ideál krásy z ní vytvořili právě módní návrháři. Návrhář John Bates o ní básnil, že má „úzké tělo, perfektně tvarovaná ramena, dlouhé nohy a malá prsa“. V překladu to znamená, že chybějící křivky jejího těla neodvádějí pozornost od střihu šatů. Jiní zase jásali, že se k její vychrtlé postavě a bledé kůži výborně hodí tehdy vysoce moderní minisukně.

 To všechno byla pravda. Jenže Twiggy měla štíhlost v genech – nanejvýš ji podporovala cvičením a zdravým životním stylem. Ostatní ženy, které se snažily vypadat „ideálně“ po jejím vzoru, však často sahaly po anorexii a bulimii. Je ale správné, aby si kvůli módním diktátorům a v podstatě naprosto nevinné modelce ničily zdraví a třeba i umíraly? Jasně že ne! Od šedesátých let už ale uběhlo moře času a zákaznice si dnes žádají reálné typy postav. V modelingu vidíme plus size modelky. Světu vládne trend body positivity.

Nově zrozená modelka vydala v roce 1967 vlastní kolekci oblečení Twiggy Dresses a nutno přiznat, že její minisukně, svetříky a punčochy slavily hlavně v Anglii brutální úspěch. V roce 1967 se stala nejlépe placenou modelkou celých šedesátých let. Kromě focení a navrhování oblečení si šikovná teenagerka sypala peníze na účet prostřednictvím vlastního butiku na King's Road v Londýně, agentury pro zpěváky a vlastní značky pletacích strojů. Její jméno využívaly firmy pro své výrobky – značka Mattel například začala vyrábět Twiggy Barbie. 

Po necelých čtyřech letech ale slečnu Hornby přestal modeling bavit a odešla do „důchodu“. A tím skončil i vztah s Nigelem, se kterým byla zasnoubená. Nijak zvlášť ale netruchlila, obrátila se směrem k herectví. Když ji oslovil režisér hudební komedie The Boy Friend, aby si zahrála hlavní roli, bývalá modelka mu bez okolků odpověděla: „Neumím hrát, zpívat ani tančit.“ On ale usoudil, že to riskne. Diváci a kritici si film i novou herečku zamilovali a ta za něj dostala dva Zlaté glóby – v kategoriích Nejlepší herečka a Objev roku. 

Začala natáčet další film s jednoduchým názvem W, kde poznala svého budoucího manžela Michaela Whitneyho. V roce 1978 mu porodila dceru Carly, ale příliš šťastný život jí nezařídil. Byl alkoholik a po šesti letech manželství zemřel na infarkt. Když hrála a zpívala ve filmu Madame Sousatzka, potkala herce Leigha Lawsona. Stal se jejím druhým manželem a tohle manželství jí funguje. Dokonce přijala jeho příjmení, takže se podepisuje jako Twiggy Lawson. „Teď díkybohu nejsem tak vychrtlá jako v šestnácti. Vypadala bych divně. Jsem štíhlá, protože jím zdravě.“ 

Bývalá modelka už léta bojuje za práva zvířat a podporuje výzkum léků proti rakovině prsu. A pořád umí vydělat pěkný balík! Její kniha Twiggy in Black and White, která vyšla v roce 1998, se stala bestsellerem. Moderovala svůj vlastní televizní pořad Twiggy's People, ve kterém zpovídala celebrity. Objevila se jako poradkyně v reality show America's Next Top Model.

V roce 2005 podepsala smlouvu se značkou Marks & Spencer a nafotila pro ni kolekci na jaro-léto 2006. Ve spolupráci dál pokračovala a objevovala se v tištěných i televizních reklamách po boku Myleene Klass, Erin O'Connor nebo Lily Cole. V roce 2012 se spojila s návrháři téhle značky a společně vytvořili exkluzivní kolekci dámského oblečení. O sedm let později obdržela Řád britského impéria. Na Instagramu ji sleduje 106 tisíc lidí. A ve svých sedmdesáti letech rozjela podcast Tea with Twiggy.