Milovala nemilované. Diane Arbus fotila strach a hnus v ulicích

Vyhublá postava se plíží jako stín chodbami ústavu pro mentálně postižené. Pohybuje se tak přirozeně, že nikoho ani nenapadne, že sem nepatří. Jako soustředěný lovec stopující svou kořist sleduje pacienta se zkroucenou tváří. Celé hodiny hypnotizuje jeho pohyby, dokud nezačne vypadat ještě znepokojivěji. Jakmile pootevře ústa, odhalí zkřivené zuby a po bradě mu začne stékat slina, Diane zmáčkne spoušť a spokojeně odchází. Cestu domů si pak prodlužuje nejzapadlejšími čtvrtěmi města. Vyfotí nažehlenou holčičku ve vzdalujícím se autě, která zírá do prázdna s výrazem vysušené mumie, zaostří objektiv na pahýly, které má žebrající invalida místo končetin, fotí nekoordinované pohyby opilců. Pořád však není spokojená. Touží zachytit ještě příšernější zmrzačení, děsivější výrazy a bídnější prostředí. 

Diane Arbus svými snímky škodolibě pobuřovala veřejnost a spousta lidí ji odsuzovala za hyenismus. Tahle žena však radikálně změnila pohled na fotografii. Díky její práci přestala být hlavním kritériem fotografie krása a vytříbená kompozice. Z fotografie se stal účinný nástroj, jak upozornit na žalostnou stránku života. Dodnes ji spousta fotografů velebí pro její zápal, který jí nezabránil utíkat do temných koutů společnosti a pro jeden snímek ohrozit vlastní život.

Diane se narodila 14. března 1923 v New Yorku. Její rodiče, židovští přistěhovalci, vlastnili v New Yorku obrovský obchodní dům s kožešinami, tudíž si jejich dcera žila v přepychu. Materiální štěstí ji však úplně otupilo vůči okolnímu světu. Často se smutně procházela Central parkem, rozhlížela se kolem sebe a připadala si jako cizinka. „Naše bohatství mě od ostatních dětí vždycky izolovalo. Cítila jsem se ponížená našimi penězi.“ (Patricia Bosworth: Diane Arbus: A Biography; W.W. Norton & Company, 2006). Otce dospívající dívka prakticky neviděla. Byl neustále v obchodě nebo na jednání, takže své potomky rozpoznával spíš podle fotografií než podle vlastních vzpomínek. Ani s matkou, která trpěla depresemi, jež ji vyřazovaly z provozu na celé měsíce, se dívka příliš nesblížila. 

Ve třinácti se Diane víc než spřátelila s Allanem Arbusem, zaměstnancem svých rodičů, a v roce 1941, ve svých osmnácti se za něho provdala. Rodiče se svatbou rozhodně nesouhlasili, a dceru proto odstřihli od rodinné kasy. Mladí manželé se během války živili coby módní fotografové. Allan se postavil za fotoaparát a z jeho ženy se stala stylistka. Jakmile trochu odrostly jejich dvě dcery (Doon se narodila v roce 1945, Amy přišla na svět o devět let později), věnoval Allan manželce první fotografické vybavení, čímž v podstatě ukončil jejich manželství. Jeho družka propadla vlastnímu focení natolik, že se rozhodla muže opustit a věnovat se své nové zálibě. Bylo jí šestatřicet a právě se postavila na vlastní nohy.

Už během puberty se z Diane stala velmi atraktivní žena naplněná sexualitou. Díky obrovským zeleným očím, exotickému obličeji a hubené postavě dokázala okouzlit všechny lidi kolem sebe, takže jí nedělalo problémy navazovat kontakty. Téhle přednosti využívala především ve svých začátcích, kdy koketovala s portrétní fotografií. Před objektiv si stavěla herce, spisovatele, zpěváky a její snímky se objevovaly v prestižních časopisech. Tyhle portréty se však od ostatních odlišovaly znepokojujícím úhlem pohledu, jímž vybrané celebrity zvěčňovala. Věděla přesně, co chce, a na focení jí rozhodně nestačila obvyklá hodina v ateliéru. Trávila se svými objekty celé dny. 

Chodila za nimi do práce, pronásledovala je domů, mluvila s nimi a naslouchala jim. Dokázala si získat takovou důvěru lidí, které portrétovala, že na chvíli ztratili svou společenskou tvář. A právě v tom okamžiku zručná fotografka zachycovala jejich výraz. Vznikaly tak celé série fotek hvězd se ztrápenými pohledy, výrazem štvané zvěře i ztrhanými rysy, které své autorce dokázaly šikovně vydělat na živobytí. „Dát fotoaparát Diane Arbus, to je jako dát dítěti ruční granát,“ nechal se slyšet spisovatel Norman Mailer, který také neušel její pozornosti. Jakmile se však Diane stala finančně nezávislou, slavní ji přestali zajímat. Místo toho se vydala na okraj společnosti a našla své skutečné téma: lidskou zrůdnost, před kterou svět zavírá oči.

Diane jakoby poháněná ďáblem a vlastní pošramocenou psychikou utíkala do nejtemnějších míst New Yorku. Přátelila se se společenskými vyvrheli, chodila s nimi domů, pozorovala je, navazovala intimní poměr s nejubožejšími muži a cvakala spoušť při pohledu na všechno, co většina lidí považuje za nenormální a nechutné. Fascinoval ji odpor společnosti k jakémukoliv zmrzačení, postižení a abnormalitě. „Focení zrůd mě vzrušuje. Většina lidí se celý život bojí, aby je nepotkaly nějaké traumatizující zkušenosti. Zrůdy se ale se svým traumatem už narodily.“ (Patricia Bosworth: Diane Arbus: A Biography; W.W. Norton & Company, 2006). 

Celé měsíce trávila v ústavech pro postižené, navštěvovala gay kluby, nelegální veřejné domy, kabarety a transvestity, družila se s cirkusáky. Pokud už měla fotit „normální“ lidi, trpělivě čekala na okamžik, kdy se jejich tvář třeba jen na setinu sekundy zkroutí do nehezké grimasy, a pak teprve zaostřila objektiv. S masochistickým zalíbením strkala lidem pod nos jejich vlastní zrůdnost, jako kdyby říkala: „Nejen ti, kteří se se svou deformací narodili, ale i vy jste zrůdní.“ V parku nafotila zoufalou plačící ženu sedící na lavičce, v šatně nočního klubu polonahou striptérku zmoženou po šichtě s kruhy pod očima a rozmazanou rtěnkou, o poschodí výš zachytila dominu s potupeným nahým klečícím klientem.

Čím hlouběji se tahle zvláštní žena nořila do temných sfér lidské společnosti, tím víc ztrácela kontrolu sama nad sebou. Ve fotografii začala vidět začarovaný kruh: „Je to tajemství o tajemství. Čím víc vám toho ukáže, tím míň toho o ní víte.“ Přesto s obrovským nasazením divoce sázela jeden snímek za druhým. „Mám pocit, že vidím věci, které by nikdo jiný nespatřil, kdybych je nevyfotila,“ komentovala svůj zápal, který ovšem stále častěji přerušovalo období těžkých depresí. V takových chvílích pozbyla jakéhokoliv sebevědomí. Začala se jí podlamovat kolena a připadala si méněcenná. Ztrácela kontakt s realitou a jen v záblescích čistého rozumu dokázala svůj stav komentovat: „Deprese je nějaká podivná energie, která ze mě prosakuje ven a brání mi ve všem. Jsem pak úplně ochromená. Nedokážu ani přejít z jedné strany ulice na druhou.“ (Patricia Bosworth: Diane Arbus: A Biography; W.W. Norton & Company, 2006). V jednom takovém záchvatu do sebe obrátila hrst barbiturátů a podřezala si žíly. Zemřela 26. července 1971 v Greenwich Village. Bylo jí 48 let. Svou sebevraždu si údajně fotila. Její dcera Amy však tuhle skutečnost rezolutně popřela.

V roce 1972 se Diane Arbus stala první fotografkou zastoupenou na Benátském bienále. O jejích fotografiích noviny psaly: „Senzace amerického pavilonu! Mimořádně silné a velmi zvláštní snímky.“ Ve stejném roce proběhla i první velká retrospektiva její tvorby v MoMA v New Yorku. Probíhala od 7. listopadu 1972 do 21. ledna 1973 a stala se nejnavštěvovanější samostatnou výstavou jednoho autora v historii muzea. Vystaveno bylo celkem 113 černobílých fotografií. Kniha k výstavě se stala obrovským hitem a prodalo se jí přes 400 000 výtisků.

Tip: Ve filmu Diane Arbus: Příběh jedné obsese (Fur: An Imaginary Portrait of Diane Arbus, 2006)  ji skvěle ztvárnila Nicole Kidman.