Mysleli, že o ně pečuje obyčejná chůva. Byla to však geniální fotografka Vivian Maier

Končí rok 1959. Třiatřicetiletá Vivian pracuje jako chůva u Gensburgových v Chicagu, kde se stará o tři syny. Jednoho dne svým zaměstnavatelům stroze oznámí: „Beru si osmiměsíční dovolenou, chci cestovat!“ Na vlastní náklady vyrazí jen s fotoaparátem na dlouhou cestu kolem světa. Navštíví Itálii, Indii, Thajsko, Filipíny, Čínu, Sýrii, Egypt, Jemen, zbrázdí celou Jižní Ameriku, Kanadu i Karibik. Z putování vzniknou tisíce fotek, které však jejich autorka nikomu neukáže. Až po její smrti se svět dozví o ženě, která uměla dokonale zachytit pomíjivé kouzlo okamžiku. Po Vivian zůstane téměř 150 000 negativů.

„Vivian Maier nám ukazuje svět žen a dětí způsobem, jaký nemá obdoby,“ prohlásil fotografický kritik Allan Sekula o hospodyni, chůvě, pečovatelce a jedné z nejlepších fotografek ulice. Byla nenapodobitelným originálem. Tajemná, tajnůstkářská, svérázně výstřední žena, která se oblékala do ohromných vlněných kabátů a obouvala mužské boty. Kdykoli vyšla z domu, měla na krku zavěšený fotoaparát. Chodila rychle a při chůzi máchala rukama. Její obrázky, které zachycovala po dobu pěti dekád, se staly klasikou. Evokují atmosféru snímků Lisette Model, Henri Cartiera-Bressona či fantastických kompozic Diane Arbus. 

Přinesla fascinující pohled na druhou polovinu dvacátého století. Na svých fotkách odhalovala absurditu života, zachycovala příběhy lidí, dokumentovala demolice historických čtvrtí. Její dílo zobrazuje detail líp než většina profesionálních fotografů. Fotila ženy v kožiších nebo s perlami kolem krku. Nakupující. Rodiny procházející se po ulici. Prodavače novin. Lidi na okraji společnosti, chudáky a bezdomovce. Afroameričany, hrající si děti, staré a chudé. Přitahovali ji hlavně ti méně šťastní, portrétovala jejich chudobu. Tvrdila: „Chudí jsou příliš chudí na to, aby umírali.“ (Ann Marks: Vivian Maier Developed: The Untold Story of the Photographer Nanny; Simon & Schuster, 2022).

Vivian se narodila v newyorském Bronxu prvního únorového dne roku 1926 Francouzce a Rakušanovi. Měla staršího bratra Charlese. Byly jí čtyři roky, když otec od rodiny na nějakou dobu odešel a její matka Maria žila v domácnosti s Jeanne Bertrand, prominentní portrétní fotografkou. Byla to patrně ona, kdo jako první zasvětil malou Vivian do práce s fotoaparátem. V roce 1935 dívka s matkou odcestovala do Francie (její otec a bratr s nimi nejeli), kde žily u příbuzných v alpské vísce Saint-Julien-en-Champsaur až do roku 1939. V Evropě vypukla válka, a tak se obě vrátily zpátky do New Yorku. Píše se rok 1949 – Vivian je zpátky ve francouzských Alpách. Z tohohle období pocházejí její první snímky, většinou krajinky a stylizované portréty místních, které zachytí fotoaparátem Kodak Brownie, určeným pro amatérské nadšence. Za dva roky pluje na lodi De-Grass zpátky do Ameriky. Přechází na drahý přístroj Rolleiflex, který nesundává z krku. Změnil se její pohled na snímané objekty. Fotila tak, že na sebe neupozorňovala a lidé si ani nevšimli, že se stali centrem jejího zájmu. Přístroj jí umožňoval udržovat oční kontakt s těmi, které zabírala, proto spousta jejích nejsilnějších portrétů zobrazuje přímé pohledy do objektivu.

V roce 1951 pracovala Vivian v šicí dílně. Se slovy „Chci vidět slunce“ dala o rok později výpověď a ve svých šestadvaceti si začala vydělávat jako chůva. Získala tak víc času na fotografování. U první rodiny pobyla čtyři roky a v roce 1956 se přestěhovala na výstavní chicagské předměstí North Shore, rozkládající se okolo Michiganského jezera. 

Její další zaměstnavatelé, manželé Gensburgovi, ji přijali jako chůvu ke třem dětem a až do konce jejího života pro ni představovali ty nejbližší. Vivian u nich měla vlastní koupelnu, kterou si přestavěla na temnou komoru a vyvolávala v ní své filmy. Připomínala svéráznou verzi Mary Poppins. Podnikala s chlapci dobrodružství, do kterých se s rodiči nepouštěli. Vyrážela s nimi do lesa sbírat maliny, borůvky a lesní jahody. Jezdili na výlety, prohrabávali se harampádím, nosili domů kusy kovu. Vodila je potmě do sklepa. Brala caparty nejen do centra, ale i do nejhorších čtvrtí, do slumů i na jatka. Samozřejmě vše fotila. 

Také mapovala denní události, zajímala se o politiku. Měla i brilantní přehled o společenském dění. Byla skvělou reportérkou, o své poznatky se však s nikým nepodělila. Svou vášeň pro dokument rozšířila o sérii filmů a audionahrávek, na kterých se zachovaly její názory i rozhovory s náhodnými chodci. Ptala se třeba lidí ve frontě v obchodním domě: „Co si myslíte o Nixonovi?“ Když některá z jejích respondentek nevěděla, co říct, Vivian vyjekla: „Ženy by měly mít názor!“ V roce 1972 veřejností otřásly titulky: „Vražda matky a jejího dítěte v Chicagu.“ Tajemná fotografka přečetla o případu všechno, co šlo, a potom o zločinu natočila film. Šla po stopách zavražděné na místo zločinu i do pohřebního domu. Ani tento napínavý snímek o pátrání nikdy nikomu nepromítla.

Vivian byla uzavřená a spousta detailů z jejího života zůstává neznámá. Nikdy se nevdala, nepořídila si děti, neměla přátele. Celá její rodina je jedna velká záhada. Vivian byla patrně v dětství zneužívaná. Nesla v sobě trauma a vztek vůči druhému pohlaví. Bála se ho. Několikrát před mužem zděšeně uskočila. Své malé svěřence varovala: „Jde jim jen o sex. Musíš se mít před nimi na pozoru!“ Když v roce 1965 zemřela její teta Alma, nic Vivian neodkázala, i když nikoho jiného neměla. V závěti stálo: „Neodkazuji nic nikomu ze svých příbuzných z důvodů, které jsem sdělila jen blízkým přátelům.“ 

Začátkem sedmdesátých let Vivianini svěřenci vyrostli a chůvu už nepotřebovali, a tak si musela hledat jinou rodinu. Zachovala se audionahrávka, ve které komentuje hledání nového místa: „Volalo mi několik idiotů, kteří chtěli, abych byla při pohovoru nahá.“ Vystřídala několik zaměstnavatelů. K dispozici však už neměla koupelnu, kterou by mohla přetvořit na temnou komoru, a proto přestala filmy vyvolávat. Rok pracovala v rodině moderátora Phila Donahue. Ten o ní prohlásil: „Fotila všechno. I obsah odpadkového koše!“ 

V osmdesátých letech přesídlila na tři roky k Matthewsovým, kteří měli tři děti – Joa, Sarah a Clarka. Jejich matka Linda řekla filmařům: „Vivian jsem zaměstnala, protože byla nezvykle upřímná a férová. Nedělala kompromisy. Rozhodně netvrdím, že jsme se vždy shodly. Ale byla ochotná diskutovat. V našem domě obývala půdní pokoj nacpaný krabicemi a novinami. Vyžívala se ve sbírání tisku stejně jako ve focení. Vůbec jsem však netušila, že nafotila tolik nádherných snímků. Poprvé jsem se o nich dozvěděla až z televize. Úplně mi ty její obrázky učarovaly!“ (Finding Vivian Maier, filmový dokument, 2013). 

Na Vivian vzpomínal i Joe: „Když mi řekli, že se mnou chtějí mluvit filmaři, vyrazilo mi to dech a pomyslel jsem si: ‚O mé šílené chůvě se natáčí film?‘ Pamatuji si, že nejradši ze všeho fotila nahé figuríny ve výlohách. Nejvíce ji fascinovaly takové, které byly převržené nebo poškozené. Když jim třeba chyběla ruka či hlava. Rád jsem potají chodil do jejího pokoje. Všude se povalovaly štosy novin vyšší než já. To mě tenkrát fascinovalo.“ 

Jeho sestra Sarah se svěřila: „Užívala jsem si procházky s ní. První zastávka – ochutnávka bonbonů v obchodním domě. Vivian si vysypala celý tác mentolek do kabelky. Vždycky jsme nachodili tak deset mil. Teď je mi ovšem jasné, že Vivian nejvíc ze všeho záleželo na tom, aby něco nafotila. Vzpomínám si, jak jsme potkali muže s popálenou tváří. Vivian ani chvíli nezaváhala a cvakla ho. Jednou jsme ji naštvali a ona nám zmizela. Když nás našla policie, policista nás poučoval: „Nesmíte utíkat chůvě!“ Pamatuji si, jak zíral, když jsem opáčila: „To chůva utekla nám!“ 

V polovině osmdesátých let začíná Vivian místo lidí fotit objekty – noviny nebo graffiti. A černobílý film mění za barevný, většinou Kodak Ektachrome 35 mm. Má i nový fotoaparát Leica III.

Někdy mezi koncem devadesátých let a prvními roky nového milénia přestala fotit a celoživotní práci schovala do skladu. Chyběly jí peníze. Žila v ubohém bytě na předměstí Chicaga a potácela se na hranici bezdomovectví. Lidé ji vídali, jak sedí na lavičce v parku a jí fazole z konzervy nebo jak prohrabuje popelnice. O jejím osudu se dozvěděli Gensburgovi, o které se v dětství starala jako chůva. Vivian brali jako svoji „druhou matku“, a tak jí sehnali lepší útočiště a platili za ni nájem. Koncem roku 2008 ale upadla na zledovatělém chodníku a praštila se do hlavy. Její zdraví se zhoršilo natolik, že skončila v domě s pečovatelskou službou. Umřela 21. dubna 2009. Bylo jí 83 let. 

Na jedné z audiokazet říká: „Nic netrvá věčně a všichni musíme přenechat místo dalším. Život je jako kolo. Naskočíš a musíš šlapat až na konec své cesty.“ Už o dva roky dříve se dostaly do dražby její věci ze skladu, který byl vyklizen kvůli neplacení nájmu. Část její pozůstalosti zakoupili tři sběratelé. Ron Slattery umístil v červenci 2008 její obrázky na internet, ale nevzbudil odezvu. 

Největší část Vivianiny práce, bednu plnou negativů, koupil za tři sta dolarů mladý historik John Maloof. Doma věci prohlédl a zjistil, že se mu momentky nehodí. Krabici uložil do skříně a k materiálům se dostal až za nějaký čas, naskenoval je a konečně objevil jejich kouzlo. V říjnu 2009 začal Vivianiny fotografie zveřejňovat na Flickru a rozjel blog o detektivním pátrání po ženě, která se díky jeho úsilí po smrti dočkala srovnání s nejuznávanějšími fotografy dvacátého století. Její záběry už visely v prestižních galeriích v Londýně, New Yorku, Los Angeles, v Německu i Dánsku. O jejím životě a práci vyšlo několik knih a natočilo se několik dokumentů. Zrekonstruováno je devadesát procent archivu. Situaci zkomplikoval právní spor, který měl zohlednit právoplatné dědice, Vivianiny bratrance z Francie. Právní bitvy byly nakonec vyřešeny. Dnes spravuje její dílo Estate of Vivian Maier ve spolupráci s Johnem Maloofem.