Lucy Duff–Gordon: Přežila zkázu Titaniku a vymyslela kalhotky

24. března 1897 se v Londýně konala velkolepá módní přehlídka. Nebylo to jen obyčejné předvádění modelů pro zákaznice, šlo o první světovou módní show. Vstup byl jen na pozvánky a šaty na molu předváděly na svou dobu nezvykle vysoké dívky. Přehlídku pojala autorka jako velkolepé divadlo: tlumená světla, živá hudba, celý večer se odvíjel podle předem stanoveného programu. V závěru došlo i na odprezentování kolekce spodního prádla. Přítomné ženy si zamilovaly hedvábné nabírané kalhotky, které brzy vytlačily spodničky. Po dlouhém potlesku následoval banket a každá návštěvnice dostala osobní dárek. Čtyřiatřicetiletá návrhářka Lucy Duff-Gordon slavila svůj největší triumf.

Narodila se 13. června 1863 v Londýně. „Pokřtěná jsem byla jako Lucy Christiana, ale všichni blízcí mi říkali Christiana,“ vzpomínala ve své autobiografii dcera torontského strojního inženýra Douglase Sutherlanda. (Lady Duff-Gordon: Discretions and Indiscretions: Edwardian Couturier, It Girl & Titanic Survivor; Independently published, 2019). Už jako dítě vyráběla šaty pro panenky. Spolu se svou o rok mladší sestrou Elinor (proslavila jako spisovatelka) pro ně vymýšlely romantické příběhy – a panenky podle děje převlékala. Po otcově předčasné smrti (zemřel na tyfus ve svých sedmadvaceti letech), žila Lucy s matkou a sestrou na dědečkově farmě v Kanadě. 

15. září 1884, ve svých jednadvaceti letech, se provdala za Angličana Jamese Stuarta Wallaceho. Narodila se jí dcera Esmé, jenže manželství vinou Jamesovova alkoholismu a častých nevěr procházelo těžkými zkouškami. Šest let od sňatku se s ním Lucy nakonec rozvedla, zůstala však prakticky bez peněz. Aby uživila sebe i dceru, založila dámské krejčovství. Nejprve šila doma, posléze si pronajala obchod na Old Burlington Street v Londýně, který pojmenovala Maison Lucile. Její modely zaujaly svou nekonvenčností a poptávka rostla. V roce 1897 koupila větší prostory na Hanover Square.

Obchodním partnerem její firmy se stal skotský aristokrat Sir Cosmo Duff Gordon. Pracovní vztah však brzy přerostl v intimní a roku 1900 se za něj Lucy provdala. To už byla její firma jedním z největších módních domů v Londýně a Lucy si postupně otevřela pobočky na obou stranách Atlantiku. V New Yorku, Chicagu i v Paříži. Lucy hodně cestovala a vlastnila byty v Londýně a Paříži a vilu ve Versailles. V New Yorku bydlela v nejluxusnějších hotelech. Amerika jí imponovala. Říkala s oblibou: „Jediná věc, která platí v Americe, je nestydatá propagace sebe sama.“ (Lady Duff-Gordon: Discretions and Indiscretions: Edwardian Couturier, It Girl&Titanic Survivor; Independently published, 2019). 

Lucy nepopírala, že se v tvorbě inspiruje minulostí: rokokem, Fragonardovými obrazy, stejně jako nákladnými róbami z 19. století. Výsledkem byly řasené sukně, klobouky vyztužené drátem, kulaté výstřihy, široké sukně. Ve svém salonu nabízela romantické modely z nadýchaných batistů a mušelínů. Bohatě je zdobila krajkami a stužkami. Její obchodní značkou se staly ručně dělané hedvábné květy, které na šaty aplikovala. Její večerní toalety se téměř nelišily od divadelních a tanečních kostýmů. Roku 1907 celý módní Londýn kopíroval kostým, ve kterém se objevila operetní zpěvačka Lily Elsie v představení Veselá vdova. Ta se nechala slyšet: „Šaty od Lucy byly tak krásné jako tančit valčík. Tak luxusní a stvořené pro ženu, která si dá ráda šampaňské v hotelu Ritz.“ 

Lucy oblékala i tanečnici Irene Castel, kterou napodobovaly nejzámožnější dámy za Atlantikem. „Když jsem si vzala čelenku od Lucy, pošitou blyštivými kameny a korálky vyrobené věhlasnými sklářskými dílnami v Muranu, zvýšila se Lucy poptávka po tomto doplňku trojnásobně a s díky mi poslala nádherné negližé,“ vzpomínala Irene. Šaty od Lucy nosila i filmová hvězda Mary Pickford nebo vévodkyně z Yorku.

Své romantické modely i svůdně pojmenovávala: Lolita, Proč tak sama, Neváhej. Obdobně nezvyklá a exoticky znějící jména dávala i svým manekýnkám: Dolores, Ruby. Jejich výška přes 180 cm byla na tehdejší dobu zcela mimořádná a umocňovala působivost šatů a kostýmů. „Řekla jsem si, že je nejvyšší čas vyhnat pryč manekýny, považované za předváděcí panny. Ty ustupovaly do pozadí, aby vynikl oděv, který měly na sobě. Naopak! Šaty musí podtrhovat kouzlo každé ženy!“ (Lady Duff-Gordon: Discretions and Indiscretions: Edwardian Couturier, It Girl&Titanic Survivor; Independently published, 2019). Modely poutaly pozornost především kombinacemi materiálů a barev. Lucy milovala pastelové barvy, ale také stříbrnou a šedou. Dopustit však nedala na černou. Hlásala: „Noste černou za všech okolností!“ V salonu se ale nezaměřovala jen na šaty. Tvořila také doplňky: boty, kabelky, parfémy a dokonce interiéry luxusních automobilů.

„Cestu na Titaniku jsem neplánovala, ale musela jsem se obchodně dostat co nejdříve do New Yorku,“ vzpomínala Lucy. Ač měl manžel k nové lodi výhrady, koupil lístky do první třídy. Lucy cestovala na společný lístek se svou sekretářkou a manželé se zapsali pod pseudonymem Morganovi. Chtěli se tak vyhnout publicitě. „První den plavby se vůbec nic nedělo, každý byl uchvácen krásou lodi. Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu někdy cestovat v takovém luxusu. Moje kabina měla elektrické topení a roztomilé růžové závěsy,“ uvedla ve svých pamětech. O osudovém datu 14. dubna 1912 a srážce s ledovcem napsala následující: „Pamatuji si poslední večeři. Každý byl příjemně naladěn a u vedlejšího stolu muži uzavírali sázky, kdy loď dopluje. V posteli jsem byla asi hodinu, když mě probudil hluk a rozsvítila se všechna světla. Slyšela jsem ránu. Zdálo se, jako by nějaký obr hrál na lodi kuželky. A pak se loď zastavila…“ (Lady Duff-Gordon: Discretions and Indiscretions: Edwardian Couturier, It Girl&Titanic Survivor; Independently published, 2019). 

Lucy si přes noční košili přehodila lehké hedvábné kimono a kabát z veverčí kožešiny a kolem hlavy si jako turban omotala šálu. Na nohou měla pouze pantofle. V probíhajícím chaosu se jí, její sekretářce i manželovi podařilo nastoupit na evakuační člun č. 1. Na něm se zachránilo jen dvanáct lidí, ač byl původně projektován pro čtyřicet osob. 

Později byla Lucy spolu s manželem předvolána k soudu. Bulvární tisk je obviňoval, že upláceli posádku, aby si zachránili život. Ona přišla oblečená do elegantních černých mušelínových šatů ozdobených purpurovou květinou a na hlavě měla klobouk s hedvábným závojem. V procítěném monologu uvedla: „ I v tu strašlivou chvíli jsem byla udivena americkými ženami, které své manžele opouštěly bez jakýchkoli námitek, žalu nebo rozhořčení. Skoro to vypadalo, jako by se druhou přirozeností muže stalo obětovat se a žen nechat je to udělat.“ Soud nakonec všechna obvinění stáhl. O tři roky později si Lucy rezervovala lístek na lodi Lusitania. Cestu musela kvůli nemoci zrušit. Měla opět štěstí, protože loď byla 7. května 1915 zasažena německým torpédem a potopena.

Lucy o módě také psala do novin. Svůj pravidelný sloupek měla v časopisech Harper's Bazaar a Good Housekeeping. V článcích obhajovala nošení přiléhavých šatů na tělo a propagovala svůdné spodní prádlo. Byla i renomovanou módní kritičkou. S návrhářem Paulem Poiretem se Lucy přela o prvenství rozparku u sukně a šatového výstřihu. Kosticemi vyztužený stojáček byl nahrazen malým špičatým výstřihem a později loďkovým tvarem. Nová linie kostýmu s rozparkem vpředu umožňovala chůzi. Lucy se zaměřovala i na vhodné doplňky. Kromě deštníku nebo slunečníku to byl i pes. Štíhlá silueta však vylučovala chodit na procházku se zavalitým jezevčíkem, proto Lucy dámám doporučovala chrta. 

Spor s Poiretem vehnal Lucy opět do soudní síně. Prohrála. Možná i kvůli události na Titaniku, kterou bulvární tisk stále připomínal a Lucy očerňoval. Fáma do jisté míry poškodila pověst modelového domu Lucile. O svůj salon však majitelka nakonec přišla vlastní vinou. Ani ve 20. letech 20. století se nevzdala romantických a divadelních inspirací, odmítla se přizpůsobit jakýmkoli módním změnám. I když v roce 1920 navrhla kostýmy pro Way Down East, jeden z nejznámějších snímků počáteční filmové éry, potkal ji obdobný osud jako jejího největšího rivala Poireta. Na vrcholu slávy se už vyhřívali jiní. Třeba Edward Molyneux, kterého zasvětila do návrhářských a krejčovských tajů.

Aby na ni svět nezapomněl, vrhla se po zavření salonu do psaní autobiografie. Zemřela 20. dubna 1935 v Londýně, v den čtvrtého výročí manželovy smrti. Návrhářku, kterou zdolala rakovina prsu, proslavilo motto: „Jednoduché šaty nikoho neunaví, natož tak vaše přátele. Takové šaty jsou vždycky v módě, a se slušným kloboukem a hezkými botami budete vždy elegantně oblečena.“ Protože nezanechala poslední vůli, vrhli se na její pozůstalost údajní „přátelé“. Kvůli nim zmizela i záchranná vesta z Titaniku, kterou si tehdy nechala podepsat od všech, se kterými na záchranném člunu unikla katastrofě.

Tip: Modely Lucy Duff-Gordon jsou k vidění v expozicích Metropolitního muzea umění v New Yorku nebo v Museum of the City of New York.