Když si výčitkami, že odpočíváte, proměníte každý relax ve stres

Je vám třicet a více? Pak možná patříte do skupiny lidí „stále v akci“ a nemusíte si to ani uvědomovat. Psychoterapeutka Helena Kotová se s tímto problémem setkává stále častěji, mnoho lidí dnes prostě neumí jen tak vypnout. „Když si sednou, okamžitě mají potřebu něco kontrolovat, organizovat nebo alespoň ,užitečně' trávit čas. Tělo je přitom vyčerpané, ale hlava stále běží na plný výkon.“ Jsme mistři multitaskingu, děláme několik věcí najednou i během volna. Je puštěná televize, ale ještě si přečteme na webu, co je nového ve světě, olajkujeme kamarádům nové příspěvky na Instagramu a stihneme si k tomu i pustit tu novou písničku od naší oblíbené kapely a naplánovat si víkend. Jenže co se stane, když tohle všechno „okolo“ nemáme? Dovedeme sedět jen tak v klidu, úplně bez ničeho? Vždyť i na záchod si bereme mobil, časopis nebo knížku!

Zdálo by se, že odpočinek si vyčítají jen workoholici, ale podle psychoterapeutky tomu tak není. Často za tím, že nám nejde odpočívat, stojí něco hlubšího, například potřeba kontroly, strach z vynechání něčeho důležitého nebo obava být na chvíli sám se sebou. Typicky mají rest anxiety podle ní výkonově orientovaní lidé: manažeři, podnikatelé, perfekcionisté nebo lidé z pomáhajících profesí, kteří mají pocit, že musí být neustále produktivní. Když nic nedělají, přicházejí výčitky. 

Další skupinou jsou lidé trpící FOMO, tedy strachem, že jim něco uteče. Potřebují být stále online, reagovat, sledovat dění a být u všeho. Klid jim neuleví, ale spíše v nich vyvolává pravý opak, tedy úzkost. Velkou skupinou jsou také rodiče nebo lidé dlouhodobě pečující o druhé. Fungují roky v režimu „musím“ a postupně úplně ztratí schopnost odpočívat bez pocitu, že něco zanedbávají. A velmi často se problém objevuje i u žen, které byly vychovány k tomu, aby byly perfektní ve všech rolích zároveň: tedy mít perfektně uklizeno, navařeno, být stále k dispozici, zvládat práci, rodinu i seberozvoj.

A jak je to s věkem? Helena Kotová říká, že rest anxiety se týká nejvíce dnešních třicátníků až padesátníků. „Jsou to lidé, kteří vyrůstali v prostředí, kde byl výkon velmi silnou hodnotou,“ říká. Úspěch, produktivita a neustálé fungování byly dlouho považovány za důkaz hodnoty člověka. Odpočívat se smělo až po splnění všech povinností, jenomže ty nikdy nekončí. Mladší generace už podle ní častěji mluví o work-life balance, terapii nebo duševním zdraví. Přesto ani oni nejsou úplně v zenu kvůli sociálním sítím, které také tlačí na výkon a na to být skvělý. Musíte zároveň dobře vypadat, sportovat, cestovat, meditovat, mít dokonale zařízený byt, vztah i ranní rutinu a ideálně vše sdílet online. No, a když odpočíváme, tak je tu zase ten tlak: chceme to dělat správně a tento „drahocenný“ čas plně využít. Takže wellness víkend musí být efektivní a řádně zdokumentovaný, procházka je zase mindfulness zážitkem a dovolená musí vypadat jako z katalogu.

Rest anxiety se často projevuje nenápadně. Člověk neumí být chvíli bez mobilu, i na dovolené myslí na práci a má pocit, že musí pořád něco dohánět. Po chvíli klidu přichází napětí nebo úzkost. A když tento stav trvá dlouhodobě, tělo začne protestovat. „Dlouhodobé potlačování odpočinku vede k chronickému stresu, únavě a často i vyhoření. Mozek potřebuje regeneraci stejně jako svaly,“ upozorňuje Helena Kotová. 

Právě chronický stres bývá spojován i s horším spánkem, podrážděností, psychosomatickými obtížemi nebo permanentním pocitem vnitřního napětí. Moderní člověk se navíc často dostává do režimu, kdy už ani nepozná, že je unavený. Dopuje se totiž adrenalinem, kofeinem, dopaminem a neustálou stimulací. Odpočívat začne až ve chvíli, kdy tělo vypne za něj, a to se často stává třeba i u rekreačních sportovců, kteří to přeženou s tréninkem. Přes den jedou „bomby“ v práci a pak si ještě naordinují super těžký trénink...

Co tedy s tím?  Helena Kotová radí začít o odpočinku jinak přemýšlet. „Spousta lidí ho pořád bere jako něco, co si musí zasloužit až po výkonu. Jenže odpočinek není odměna za produktivitu, ale je to základní potřeba organismu,“ říká. A nemusíte hned nastartovat velké změny – s těmi se daleko nedostanete. Funguje to přesně naopak. Zkuste začít úplně malými kroky. Třeba naplánovat si jen pár minut denně bez mobilu, nedělat několik věcí najednou a stále něco pořád řešit. „Klienty učím, ať začínají třeba jen minutou nebo pěti minutami denně a pozorují, jaké to pro ně je,“ vysvětluje. Pomáhá také plánovat odpočinek stejně vážně jako pracovní schůzky. Dopřát si čas, který nemá žádný konkrétní užitek, třeba procházku bez cíle, pomalé ráno, masáž, wellness, kino, terapii nebo obyčejné nicnedělání. To všechno je možné trénovat jako cokoliv jiného a vybudovat si tak nový návyk.