Louise Brooks: Rebelka s mikádem, která se dostala na černou listinu Hollywoodu

„Dobře oblečená žena může dobýt svět, i když její peněženka zeje prázdnotou,“ tak znělo životní krédo Louise Brooks, která se nezalekla žádné výzvy. Jako první herečka například pózovala pro umělecké akty a její postelí prošly největší filmové hvězdy. Proslavila se typickým mikádem, kterým inspirovala vzhled hrdinek komiksů, mezi nimiž nechyběl ani ten erotický s názvem Valentina. Spisovatel Adolfo Casares podle ní zase stvořil hlavní hrdinku svého sci-fi románu The Invention of Morel.  

Narodila se 14. listopadu 1906 v kansaském městě Cherryvale do bohaté rodiny právníka Leonarda Portera Brookse. Měla staršího bratra Martina a dva mladší sourozence – bratra Theodora a sestru Eleanor. Její matka Myra Rude oplývala uměleckými sklony a každý večer hrála dětem na klavír Debussyho, případně Ravela. Louise tak už ve svých čtyřech letech vystupovala na jevišti, konkrétně v dobročinném představení, jehož výtěžek putoval na opravu kostela. Matka ji zapsala na taneční hodiny, a protože dívka krásně malovala, často si navrhovala i vlastní kostýmy. Ráda chodila do kina na němé filmy, které k nim do města často dorazily poškrábané a potrhané. 

Bezstarostné dětství na americkém maloměstě v domě plném knih však skončilo, když jí bylo devět let: Jednoho červencového odpoledne roku 1915 se Louise ocitla sama doma. U dveří zazvonil soused, kterého dívka pustila dovnitř. A byla znásilněna. V pamětech napsala: „Mámu jsem milovala. Ačkoli přednášela o ženských právech, podléhala konvencím a vychovala nás tak, abychom se styděli za každé kýchnutí na veřejnosti. Proto jsem o svém znásilnění nikomu neřekla. Vůbec jsem nevěděla, co se mi to stalo, ale bála jsem se, že jsem udělala něco nepatřičného.“ (Louise Brooks: Lulu in Hollwood; Univ of Minnesota Press; 2000).

O rok později si nechala ze vzdoru ostříhat dlouhé vlasy a už v jedenácti měla vlastní taneční program v místním divadle. V roce 1922 se však šestnáctiletá Louise s ospalým městečkem rozloučila, aby mohla vystupovat s nejlepší taneční skupinou své doby – Denishawn Dance Company v New Yorku, a to jako jeho nejmladší členka. Cestovala po Spojených státech i Kanadě a každý večer vystupovala v jiném městě. 

Jenže brzy doplatila na svůj temperament. Hlavní choreograf ji ze souboru vyhodil se slovy: „Ty si představuješ život moc jednoduše, jako naservírovaný na stříbrném podnose!“ Ta slova si Louise dobře zapamatovala a pojmenovala tak poslední kapitolu svých pamětí – The Silver Salver (Stříbrný podnos). Přidala se k tanečnici Barbaře Bennett, která mířila na evropské turné. V Londýně pak jako první předvedla roku 1925 charleston.

Když se vrátila do New Yorku, začala tančit se souborem George White´s Scandals. Zde si Louise všimli agenti z Broadwaye a nabídli jí práci ve vyhlášené varieté show Ziegfeld Follies. Ten často navštěvovali filmoví producenti a jeden z nich přetáhl Louise do studia Paramount. Pětiletý kontrakt podepsala začínající hvězda v roce 1925.

 „Na Follies vzpomínám ráda. Na představení jednou zavítal i Charlie Chaplin, který byl v New Yorku na premiéře svého filmu. Padli jsme si do oka a celé léto spolu randili.“ (Louise Brooks: Lulu in Hollwood; Univ of Minnesota Press; 2000). 

Její první filmová role ve snímku The Street of Forgotten Men nebyla nijak významná a Louise se ani nedostala do titulků. Už o rok později si ale střihla dvě hlavní role – v komedii American Venus a v romantickém dramatu Just Another Blonde. A také se vdala za režiséra Edward Sutherlanda. Manželství ovšem vydrželo jen rok, protože Louise se zamilovala do George Prestona Marshalla, majitele sítě prádelen a budoucího vlastníka washingtonského fotbalového týmu Redskins. Podle kritiků se rolí Marie v komedii A Girl in Every Port z roku 1928 zapsala do dějin jako „jedna z nejlepších komických hereček éry raného zvukového filmu.“ Film se stal kasovním trhákem i v Evropě. 

Životní role přišla v roce 1929. V dramatu Pandořina skříňka ztvárnila roli Lulu. Film se natáčel v Německu, hovoří se v něm otevřeně o sexu a obsahuje i lesbické scény. V kontroverzním dramatu Deník ztracené si zahrála hrdinku, která se stane obětí znásilnění a těhotenství. V některých amerických státech film kina bojkotovala kvůli údajné obscénnosti. 

„Znásilnění ovlivnilo celý můj život a dala jsem do role všechny své osobní pocity a frustrace, které jsem měla. Nebyla jsem nikdy schopná skutečné lásky a muži se museli opravdu hodně snažit, abych zažila potěšení ze sexu. Až po letech jsem se matce svěřila a v jejích názorech jsem se nespletla. Napřed tomu nevěřila a pak mi řekla, že jsem našemu počestnému sousedovi asi nadbíhala. Stejně tak i hlavní hrdinka tohoto filmu musí čelit odmítnutí vlastní rodiny,“ uvedla hvězda ve svých pamětech (Louise Brooks: Lulu in Hollwood; Univ of Minnesota Press; 2000). 

Její úspěšné evropské tažení pokračovalo. V roce 1930 si zahrála ve Francii ve filmu Prix de Beauté, snímek byl ale cenzurován. Do Hollywoodu se vrátila v roce 1931. Tam však byla na černé listině a producenti jí nabízeli jen plytké role. V říjnu 1933 se provdala za chicagského milionáře Deeringa Davise, ale ani toto manželství nevydrželo...

Filmovou kariéru ukončila v roce 1938, kdy si zahrála ve westernu Overland Stage Raiders. Její poslední role byla zcela odlišná od dosavadního stylu. Ztvárnila romantickou postavu, která nosí dlouhé vlasy. Pak se přestěhovala zpátky do rodného Kansasu. „Nebyl to dobrý nápad. Dostala jsem se jen do jiné části pekla. Pro ty maloměšťáky jsem byla jen necudná kreatura!“ (Louise Brooks: Lulu in Hollwood; Univ of Minnesota Press; 2000). Chvíli zde provozovala taneční studio, ale nakonec se vrátila do New Yorku. 

Pracovala v rádiu, psala břitké filmové recenze. Hodně četla a malovala. Šuškalo se, že si ji vydržuje hned několik bohatých mužů najednou. V 50. letech psala v Americe scénáře, ve Francii oprášili její film Prix de Beauté a Louisu zde oslavovali jako filmovou ikonu. Kritik Henri Langlois napsal: „Není žádná Garbo, žádná Dietrich. Je jen Louise Brooks! Je nejpřirozenější filmovou herečkou!“ V roce 1982 vyšel její životopis s názvem Lulu in Hollywood. Zemřela ve svých osmasedmdesáti letech 8. srpna 1985 ve svém bytě na infarkt. V nekrologu, který vyšel v New York Times, o ní napsali: „Její inteligence a sečtělost byly handicapem americké filmové kariéry.“