Lise Meitner: Geniální vědkyně, která neztratila svou lidskost, a přesto ji pronásledovali

Albert Einstein pro ni vymyslel přezdívku „německá madame Curie“. Lise byla však Rakušanka, která se narodila jako třetí z osmi dětí do rodiny vídeňského advokáta. Když v roce 1892 ukončila měšťanku, dál studovat nemohla. Ve Vídni ještě neměly ženy na univerzitu přístup, a tak se aspoň připravovala na zkoušky z francouzštiny. Současně chodila na soukromé kurzy, po kterých mohla složit takzvanou externí maturitu, jedinou příležitost pro ty, které chtěly vzdělání. Teprve ve třiadvaceti mohla regulérně odmaturovat a zapsat se na vídeňskou univerzitu, kde obhájila vůbec první ženský doktorát z fyziky. „Vlastně ani nevím, zda moji učitelé studium žen podporovali, nebo ne,“ prohlásila Lise s odstupem let. A protože ji zajímala teoretická fyzika a obor radioaktivity, žádala o místo na pařížské Sorbonně, ale neuspěla. Pak napsala do Německa Maxi Planckovi. Nositel Nobelovy ceny ji přijal a vědkyně později pronesla: „V roce 1907 jsem opustila Vídeň, abych na několik semestrů odjela do Berlína. Zůstala jsem tam jednatřicet let.“ 

V Prusku v té době ještě ženy na vysokou školu nesměly. Na Plancka však udělala dojem, a ačkoli hlásal, že ženy na univerzitu nepatří, Meitner považoval za výjimku a dovolil, aby navštěvovala jeho přednášky. Zprvu však neoficiálně: do laboratoří studentů nesměla ani vkročit a na toaletu musela chodit do kavárny v sousedním domě školy. V Berlíně se setkala s pohledným radiochemikem Ottou Hahnem, s nímž začala spolupracovat. Nadané fyzičce se Otto líbil, ale on dal pro manželství přednost ženě v domácnosti. Později řekl: „Nemůže být ani řeči o nějakých našich stycích mimo ústav. Lise Meitner byla vychována jako ,dcera z lepší rodiny’. Byla velmi zdrženlivá a plachá.“ 

V červenci 1915 se mladá žena vrátila do Rakouska a dobrovolně se přihlásila jako ošetřovatelka. Odjela na haličskou frontu, kde sloužila na operačním sále. „Ach, Elisabeth, tak strašně jsem si to nepředstavovala! V zimě je minus dvacet stupňů a vojákům amputujeme omrzlé končetiny!“ V létě 1916 dobrovolnici přesunuli do nemocnice Červeného kříže v Praze-Karlíně, odkud se Lise vrátila do Berlína. Znovu se spojila s Ottou Hahnem a pracovali na objevu prvku, který by zaplnil prázdné místo v periodické soustavě. Dva roky téměř nespali, až v roce 1918 ohlásili: „Prvek objeven!“ Když coby jednačtyřicetiletá získala docenturu, uvedla se přednáškou Význam radioaktivity pro kosmické pochody. Protože šlo ale o ženu, noviny slovo kosmické automaticky zkomolily na kosmetické. Lise začala pracovat jako nově ustanovená vedoucí fyzikálního oddělení Říšského chemického ústavu a pořídila si vlastní byt. Přítelkyni se svěřila: „Pořád se procházím po pokoji, raduji se a divím, že se fyzikou dá vydělat na záclony a podobné věci!“ 

Když se koncem ledna 1933 dostal k moci Adolf Hitler, její vydřené postavení se zhroutilo. Kvůli svému židovskému původu musela přestat vyučovat, ale společně s Ottou Hahnem a chemikem Fritzem Strassmannem prováděla pokusy, díky kterým objevili štěpení jader. Po obsazení Rakouska Německem přestalo docentku chránit rakouské občanství. Vyhodili ji z čela oddělení a hrozila jí deportace do koncentračního tábora. Proto utekla do Amsterodamu, pak přes Kodaň zamířila do Stockholmu. Z vážené ženy, která si kdysi najímala pomocnici do domácnosti, se stala utečenkyně v hotelovém pokoji. Když se dozvěděla, že v Berlíně otevřeli výstavu Věčný Žid a mezi portréty které měly vzbudit nenávist, visí i její podobizna, posteskla si: „Neudělala jsem přece nic špatného, proč bych měla být považována za neexistující, nebo ještě hůře – zaživa pohřbenou? Moje budoucnost mi byla odňata, má mi být odňata i má minulost?“ V listopadu se tajně setkala v Kodani s Ottou Hahnem, s nímž provedla sérii dalších experimentů, které prokázaly jev radioaktivního štěpení. 

V únoru 1939 vyrazila Lise na běžky se svým synovcem Ottou Robertem Frischem, rovněž fyzikem. Cestou zasněženým lesem diskutovali, jak vypočítat uvolněnou energii. Potom vytvořila matematický vzorec celého procesu a poprvé vyslovila termín štěpení. Když se rozběhl utajený projekt Manhattan s cílem sestrojení atomové bomby, USA do něj pozvaly všechny nejvýznamnější fyziky z řad emigrantů. Z absolutní špičky odmítla účast jen Lise a Albert Einstein. „O svržení atomové bomby na Hirošimu jsem se později dozvěděla z telefonátu. Volal mi reportér a ptal se, co bombě říkám. Zeptala jsem se, o čem to vlastně mluví, a řekla mu, že si asi spletl číslo. Když mi ale věc upřesnil, vynořily se všechny obavy, které jsem v posledních letech potlačovala. Energie, k jejímuž uvolnění jsme přispěli, bude použita pro vytvoření ničivé bomby!“ Přestože u jejího zrodu vědkyně nebyla, tisk se na ni vrhl a přezdíval ji „matkou atomové bomby“. Když v roce 1946 přijala pozvání na univerzitu ve Washingtonu, netušila, že se na ni sesypou reportéři a stále se budou vyptávat na totéž. A tak tahle Rakušanka pořád opakovala: „Vy tady v Americe toho víte o atomové bombě víc než já!“ Když novináři změnili téma a zajímalo je, proč se nevdala, podotkla: „Ale moji milí, na to jsem prostě neměla čas! Byla jsem příliš zaměstnána, než abych mohla myslet na sňatek a děti.“ V Americe Lise uvítal prezident Harry Truman a byla zvolena ženou roku 1946. Kromě toho ji oslovili i filmaři, které však Lise odmítla: „Pokud bych měla vidět sama sebe ve filmu, bylo by  to pro mne horší než procházet se nahá po Broadwayi!“ Ačkoli se jí nabídky práce v USA hrnuly, nechtěla už svůj život měnit, a tak se vrátila do Evropy. 

Když v roce 1944 dostal Otto Hahn Nobelovu cenu, podíl nepostradatelné kolegyně zlehčoval, a její pracovní stůl dokonce vystavoval jako svůj vlastní. Fyzik Dirk Coster prohlásil: „Otto Hahn, Nobelova cena! Jistě si to zasloužil. Je ale škoda, že jsem Lise v roce 1938 unesl z Berlína. Jinak by při tom byla i ona. To by bylo mnohem spravedlivější.“ Ona sama Hahna nikdy za podraz nekritizovala. Sršela vitalitou. Ve stáří chodívala denně od svého domu do ústavu pěšky, o prázdninách lezla po horách v Tyrolsku. Když počátkem 50. let navštívila Berlín, noviny Der Tagesspiegel napsaly: „Je těžké si představit, že paní Meitner, něžná dáma, která v lodičkách na vysokém podpatku vypadá ještě drobnější, má ladné pohyby a tichý hlas, podstatně ovlivnila náš obraz světa.“ V roce 1959 zde vznikl Hahn-Meitner Institut. Lise Meitner zemřela v roce 1968 v Anglii. Bylo jí devadesát let. Ottu Hahna, osudového muže svého života, přežila jen o tři měsíce. Její prostý pomník zdobí nápis: „Fyzička, která nikdy neztratila svou lidskost.“