Erma Bombeck. Hospodyňka, která ve svém údělu neztratila humor a vydělala miliony

Slavný novinář Art Buchwald přemlouval své kolegy z recesistického sdružení Americká akademie autorů humoristických sloupků, aby mezi sebe v roce 1971 přijali jedinou ženu, která si členství zaslouží. Pánové souhlasně pokývli hlavami, ale s podmínkou, že adeptka uvede důvody, proč si vstup do jejich řad zaslouží, a čím činnosti „akademie“ hodlá přispět. Ermu jejich žádost pobavila, a tak sedla k psacímu stroji a odepsala: „Hoši, vařím nejlepší kafe na světě a dokázala bych po schůzi ohromně uklidit. Slibuji vám, že se nebudu nikdy hlásit o slovo, pokud by si mužský člen akademie přál promluvit jako první, a kdybych náhodou vydělávala víc než vy ostatní, jsem ochotná oblékat se skromně, kdykoli se sejdeme!“

„Jestli je na světě člověk, se kterým nemám naprosto žádný soucit, pak je to osoba s konfekční velikostí třicet šest, která mi tvrdí, že by ráda přibrala, ale nemůže... Moje matka má k hlídání vnoučat takový vztah, že sotva se mi narodilo první dítě, ukryla se pod tajné telefonní číslo na neznámou adresu... Kdybychom s mužem vypadali líp, mohli bychom se přihlásit do televizní soutěže pro novomanžele a pokusit se vyhrát pračku a sušičku!“ 

Takovými peprnými poznámkami začínala všímavá novinářka své vyhlášené sloupky. S humorem a vtipem sledovala vše, co se kolem ní dělo, jak si vede při výchově dětí, ve společnosti přátel i při prázdninové cestě karavanem. Neváhala zoufalé i ty nejtrapnější historky americké hospodyňky obracet v legraci a díky své pohotové pozorovatelské schopnosti tak vydala víc než tucet humoristických bestsellerů v celkovém nákladu přes sedmnáct milionů výtisků po celém světě. Pořádně na nich vydělala.

Erma se narodila 21. února 1927 v Bellbrooku v Ohiu. Měla starší sestru Thelmu. Manželé Fisteovi, rodiče budoucí hvězdy pera, patřili k nižší střední třídě amerického maloměsta a rozhodně si nemohli dovolit rozhazovat. Na lekce stepu svých dvou dcer ale vždycky nějak našetřili. Erma vzpomínala: „Vyrůstala jsem v domácnosti, kde otec zakázal kupovat časopis Liberty, protože se v něm objevovala neslušná reklama na podvlékačky. Vyrostla jsem v době, kdy se stal senzací film Jih proti Severu proto, že v něm Rhett Butler pronesl na rozloučenou odvážné: „Je mi to fuk!“ (Susan Edwards: Erma Bombeck: A Life in Humor; Avon, 1998). 

Do školy přijali Ermu už jako pětiletou. Byla bystrá, inteligentní a uměla číst. „Nevím, jestli jsem byla normální dítě. Zatímco kamarádky chtěly k Vánocům panenky a kola, já prosila Santu Clause jen o knihy!“ Brzy ji začalo bavit vymýšlet příběhy do školních novin. Všestranný talent psavé žákyně matce neušel. „Erma ráda zpívala a tančila, předváděla se při každé příležitosti. Nikdy nepostála v klidu a nikdy ne se zavřenou pusou. V duchu jsem si opakovala: ,Máš to spočítaný, Shirley Temple! Moje dcera se už chystá převzít tvoje místo.“ 

Střední školu dokončila v roce 1944. Pak ji v Daytonu přijali na univerzitu, ze které v roce 1949 vyšla s diplomem z angličtiny a novinařiny v kapse. Už na škole se pustila do dráhy reportérky, přestože novinářek bylo tehdy v médiích poskrovnu. Svými příspěvky začala zásobovat noviny Dayton Journal Herald. Kromě nekrologů perlila sloupkem Operation Dustrag (Operace rohožka). Hospodyňkám v něm radila, jak uklidit dům za patnáct minut s desetiminutovou přestávkou na kávu.

V srpnu 1949 se stihla provdat za Billa Bombecka, spolužáka z univerzity. „Byla štíhlá, s úzkými rameny, drobnýma rukama a nohama, ale uměla se ohromně smát. Při úsměvu se jí vždycky ukázala okouzlující mezírka mezi předními zuby. Pomyslel jsem si: To je teda holka!“ rozplýval se po uši zamilovaný Bill nad svou nepřehlédnutelnou družkou, která se jako správná americká manželka ihned začala věnovat výhradně rodině. Porodila tři děti (dceru Betsy a syny Andyho a Matthewa), a teprve později přiznala, že jako mladá matka početného potomstva „skrývala své sny v hloubi mysli, na jediném bezpečném místě v domě. Čas od času je vyndala a hrála si s nimi, ale netroufla si je odhalit nikomu jinému, protože byly křehké a mohly by se rozbít.“

Spořádaná manželka se znovu vrhla do psaní až v roce 1964. O rok později začala psát sloupek At Wit's End, který byl vedením novin nejprve přehlížen a označován za „humor pro hospodyňky“. Velitelky domácností vilových čtvrtí byly totiž tehdy v reklamách zobrazovány, kterak na vysokých podpatcích luxují neposkvrněný domov s dokonalými dětmi za zády. Erma pootevřela do tohoto světa dveře po svém, vybavena záplavou vtipů místo prachovky. Po dlouhá léta psala pravdu o životě v domácnosti se vším šílením a zoufalstvím, které k němu patří: rozvážením dětí, urputným bojem s elektrospotřebiči a nekončící záplavou špinavého prádla. Proslula větou: „Moje pračka požírá ponožky!“ Psala ženám a pro ženy, které se podle názvu jejího sloupku ocitly „u konce s vtipem“. 

V druhé polovině sedmdesátých let putovala každý víkend po Spojených státech s návrhem dodatku o rovných právech k americké ústavě. Zbývalo posledních šestnáct států, které ho ještě nepodepsaly, a tak neúnavná fejetonistka navštěvovala guvernéry a zákonodárce. Spisovatelka Liz Carpenter, která s ní cestu podnikla, vzpomínala: „Jezdily jsme autobusem, obytným autem, letadlem a občas taky pěšky a po kolenou. Jednou na Floridě jsme nastoupily do prosklené helikoptéry. Tu se ke mně Erma naklonila a zašeptala: „Škoda, že jsme si nevzaly lepší spodní prádlo!“ Když projížděly Arkansasem, jódlovaly, aby na sebe upozornily. V Iowě zpívaly baptistické žalmy a ve Phoenixu vydražila Liz spodní prádlo Ermina manžela. Na jednom shromáždění přilétl k Ermě dotaz: „Proč tohle děláte a raději nehrajete tenis?“ Odpověděla: „Protože až se mě děti zeptají, co jsem dělala, když ženy bojovaly za svá práva, nechci, abych jim musela odpovědět: Zašila jsem se v kanceláři.“

V roce 1977 psala Erma pro neuvěřitelných 601 časopiseckých a novinových titulů a byla nejprodávanější autorkou. Její sloupky četlo odhadem 30 milionů lidí. Roku 1989 se jí ale začalo hroutit zdraví. Dohady novinářů vždy odbyla prohlášením, že chce psát jen humorně a přimět lidi k úsměvu. Přes všechny nesnáze zůstala optimistkou. Vydala knihu Chci si nechat narůst vlasy, chci vyrůst, chci jet do Boise věnovanou dětským hrdinům, kteří přežili rakovinu. Jezdila do táborů pro tyto děti, pomáhala založit nadaci na výzkum nemoci a věnovala jí výnos z knihy. Pomáhala, i když na tom sama byla bídně. Dostala se na listinu čekatelů na transplantaci ledviny, frontu by sice mohla jako celebrita předběhnout, ale bojovnice za rovnoprávnost nabídku odmítla. Když na ni konečně přišla řada, bylo už pozdě. Zemřela 22. dubna 1996 v San Francisku. Bylo jí 69 let. Za svou kariéru napsala více než 4000 novinových sloupků. „Byla to ta nejlepší novinářka, která kdy žila,“ řekla o ní spisovatelka a legendární šéfredaktorka moderního Cosmopolitanu Helen Gurley Brown. A Ermina dcera Betty dodala: „Mí přátelé žili s matčinými články na dveřích ledniček a já žertovala, že má chladnička je jedinou bezbombeckovou zónou v Americe. Její osobnost byla o moc větší než sto pětapadesát centimetrů, které měřila.“