Bolero Idy Rubinstein: Příběh o ženě, při jejímž tanci tuhla krev

Právě pro ni Maurice Ravel složil jednu z nejsmyslnějších skladeb v dějinách hudby. Snímek s výmluvným názvem Bolero je nově dostupný na Netflixu. Ještě před jeho zhlédnutím však doporučujeme seznámit se s životem a úspěchy ženy, pro jejíž choreografii Ravel Bolero zkomponoval. 

Ida Rubinstein se narodila 3. října 1883 v Charkově, tehdejším Ruském impériu, jako Lydia Lvovna Rubinstein do bohaté a vlivné židovské rodiny. Otec Lev Romanovič Rubinstein byl členem správní rady Charkovské sborové synagogy, zatímco matka Ernestina Isaakovna van Jung se věnovala rodině. Ida byla nejmladší ze čtyř sourozenců. Po předčasné smrti rodičů byla společně s patnáctiletou sestrou Rachel poslána z Charkova do Petrohradu, kde její dědeček Ruvim Rubinstein vlastnil několik bank, cukrovary a pivovary. 

Ida vyrůstala v sídle své tety na prestižní adrese na Anglickém nábřeží řeky Něvy. „Dostalo se jí nejlepšího vzdělání. Hovořila plynule anglicky, francouzsky, německy a italsky. Když se začala zajímat o starověké Řecko, byl do Petrohradu pozván profesor řečtiny, aby ji doučoval.“ (Vicki Woolf: Dancing in the vortex: The story of Ida Rubinstein, New York: Routledge, 2011). V Petrohradě začala studovat i divadlo a tanec.

Sice jí chyběly přirozené taneční schopnosti, neustále však pracovala na perfektním držení těla, pohybech a piruetách. Tanec pilovala u Michaila Michajloviče Fokina, mladého inovativního choreografa. Svůj taneční debut si pod jeho vedením odbyla v roce 1908. Jednalo se o soukromé představení Salomé od Oscara Wildea. Během Tance sedmi závojů se postupně svlékala, až jí zůstala jen podprsenka a sukýnka z korálků. Představení navštívil i Sergej Ďagilev, kterému Ida doslova učarovala. Nabídl jí proto účinkování ve svém slavném souboru – v Ďagilevově ruském baletu. Připojila se k němu v Paříži v roce 1909, aby zatančila titulní roli Kleopatry, o rok později roli Zobéidy v Šeherezádě. 

Diváky přitahoval nejen Idin exotický vzhled, ale i moderní nastudování a dechberoucí kostýmy. Působení v Ďagilevově ruském baletu bylo však pro mladou tanečnici jen předehrou. Soubor opustila v roce 1911, aby se ujala vlastní produkce. Ztvárnila hlavní roli v Utrpení svatého Šebestiána. Pod pětihodinovým baletním představením byla podepsána samá slavná jména: Michail Michajlovič Fokin (choreografie), Léo Bakst (výprava), Gabriele d'Annunzio (scénář) a Claude Debussy (hudba). „Skandál,“ hřímal pařížský arcibiskup a zakázal katolíkům účast. Důvod? Svatého Šebestiána přece nemůže hrát žena a navíc Židovka! Punc skandálnosti nahnal do divadla ještě víc diváků. 

V roce 1911 se dala dohromady s malířkou Romaine Brooks. „Je krásná jako orchidej,“ hlásala malířka do světa. Během jejich tříletého vztahu stvořila několik portrétů Idy, ačkoli bylo známo, že tanečnice sedí nerada modelem. Romaine ale její portréty vytvářela podle série fotografií. 

Po první světové válce se Ida Rubinstein objevila v řadě představení pařížské Opery. Zahrála si i hlavní roli v němém filmu La Nave z roku 1921 podle D'Annunziovy hry v režii jeho syna Gabriellina D'Annunzia. V roce 1928 založila vlastní taneční soubor Les Ballets de Madame Ida Rubinstein. Hlavní choreografkou se u ní stala Bronislava Nižinská, sestra tanečníka Václava Nižinského. Ve stejném roce požádala hudebního skladatele Maurice Ravela o skladbu španělského charakteru. 

Ravel chtěl původně složit orchestrální verzi Albenizovy Iberie, nezískal ale souhlas od držitelů autorských práv. Narychlo proto složil krátké Bolero, víceméně jako cvičnou skladbu. Ta se však stala jednou z nejslavnějších v historii hudby vůbec. Premiéra Bolera se uskutečnila 22. listopadu 1928 v pařížské Opeře v choreografii Bronislavy Nižinské. Představení sklidilo enormní úspěch. 

„Žena, která čtvrt století dominovala divadlu, nebyla obyčejnou ženou. Byla chameleonem, který žil několik životů. Skandály ji provázely od Paříže po Petrohrad. Milovala muže i ženy. Svým charismatem přitahovala umělce – od Marka Chagalla po Jeana Cocteaua a Sarah Bernardt. Diva, která se povznesla nad antisemitismus své doby, si právem vydobyla své místo na výsluní. Byla to aristokratka popíjející šampaňské...“ (Vicki Woolf: Dancing in the vortex: The story of Ida Rubinstein, New York: Routledge, 2011). V roce 1934 udělila Idě francouzská vláda nejvyšší státní vyznamenání – Řád čestné legie, o rok později získala francouzské občanství a rozpustila svůj soubor. V roce 1936 konvertovala ke katolicismu. Naposledy vstoupila na jeviště v představení Johanka z Arku v roce 1939. 

Pětadvacet let udržovala Ida vztah s ženatým Walterem Guinnessem. Ten celou dobu Idu sponzoroval, přičemž Ida z jeho darů přispívala na francouzské umění. Během německé invaze jí poradil, aby v roce 1940 opustila Francii a přes Alžírsko a Maroko doputovala do Anglie. Tam jí platil apartmá v londýnském hotelu Ritz. V Británii pomáhala zraněným vojákům Sil svobodné Francie. Milostný vztah však skončil, když byl Walter v roce 1944 zavražděn. Po válce se Ida vrátila do Francie a žila ve vile Les Olivades ve Vence. 20. září 1960 Idu postihl infarkt, kterému podlehla. Zemřela v šestasedmdesáti letech. Konec života strávila v takovém ústraní, že novináři (a s nimi posléze i veřejnost) se o její smrti dozvěděli až s měsíčním zpožděním. 

Film, který si rozhodně nenechte ujít: Od 6. června 2025 bude na Netflixu dostupný snímek Bolero (2024), který vypráví o okolnostech vzniku slavné Ravelovy skladby, kterou si u skladatele objednala právě Ida Rubinstein. Bolero proslulo tím, že se každému vrylo. do paměti svou neobvyklou kompozicí, nebývalou gradací a až vtíravě jednoduchou, přitom sladce smutnou melodií. Inspiruje se neměnným rytmem stejnojmenného španělského tance, který bubny drží po celou skladbu. Stejně statický je basový doprovod. Postupně se střídají další nástroje jako flétna, klarinet nebo fagot. Dva melodické motivy se stále opakují, hudba zesiluje... Režie snímku se ujala Anne Fontaine. Raphaël Personnaz ztělesnil Maurice Ravela, zatímco Jeanne Balibar zazářila v roli Idy Rubinstein.