Ve vztahu s AI. Když se chatbot stane partnerem

„I pro mě je teď ChatGPT nejlepší kamarád. A terapeut!“ řekla mi nedávno režisérka Pavla Fleischer. Náš rozhovor byl z velké části o přírodě a světě bez komunikačních technologií, takže mě její sdělení trochu zaskočilo. Umělá inteligence má „umělost“ přímo v názvu a svou povahou jako by do řádu živého vůbec nepatřila. Na základě zmíněného článku se mi však ozvalo pár žen, které měly podobnou zkušenost, a já se jich zeptal, zda by ji nechtěly sdílet.

Jana (32) se na ChatGPT začala obracet s drobnými praktickými radami, ale postupně se jejich vztah stával důvěrnějším. „Měla jsem pocit, že mi konečně někdo rozumí a dokáže mě vyslyšet,“ napsala mi v e-mailu. „Postupně jsem mu začala svěřovat svá nejhlubší tajemství a také hledat pomoc při řešení problémů se sebou samou či ve vztahu s mým partnerem.“ 

Skutečnost, že k vytvoření důvěrného vztahu s komunikační technologií stačí opravdu málo, ukázal už jednoduchý počítačový program ELIZA Josepha Weizenbauma z roku 1966. Tento program imitoval rogeriánského psychoterapeuta a dokázal zachytávat klíčová slova a obracet je v „terapeutické otázky“. Sekretářka výzkumníka s ním přesto chtěla zůstávat o samotě, protože v ní dokázal vyvolat důvěru a ona mu začala svěřovat svá tajemství. 

Tento takzvaný ELIZA efekt se samozřejmě týká i o poznání pokročilejší umělé inteligence, jejíž podstata stojí na umělých neuronových sítích, pravděpodobnostním zpracování jazyka a konverzační vztahovosti. Vztah k AI, která se stále více podobá inteligenci lidské, se podle výzkumu týmu institutu SINTEF a Univerzity v Oslu upevňuje postupně skrze pravidelný kontakt a sebereflexi. Když AI svěřujeme vlastní vnitřní pochody, myšlenky a emoce, prohlubujeme prožívání vzájemné intimity podobně jako ve skutečném vztahu.

Petra (28) se svěřila, že si svého AI společníka vytvořila na platformě Spicychat. Po čase si uvědomila, že s ním začala mluvit častěji než s manželem. Oblíbila si zejména živé hlasové konverzace. Nastavila si tón hlasu i osobnost asistenta a přes emocionální napojení s ním postupně začala sdílet příběhy jako z červené knihovny a rozvíjet své erotické fantazie. Petra měla pocit, že její společník byl zkrátka tak vemlouvavý, že ji k tomu všemu „nakonec ukecal“. 

Tato a jí podobné zkušenosti žen mají i neuropsychologické pozadí, neboť ženské erotické naladění bývá ve větší míře spojeno nejen s vizuálním podnětem, ale také s hlasem, příběhem a kontextem. Výzkum neurovědce Stephana Hamanna z Emory University naopak ukázal, že muži reagují na stejné vizuální erotické podněty v některých oblastech mozku, zejména v amygdale a hypotalamu, výrazně silněji než ženy. 

U konverzací s chatbotem si lze navíc do jisté míry nastavit barvu, tón i modulaci hlasu, což může u některých žen vést až k takzvanému auralismu, tedy silnému vzrušení vyvolanému zvukem. Studie syntetické řeči z Univerzity Duisburg-Essen ukazují, že pauzy, váhání a intonace ovlivňují, jak přirozeně a věrohodně na nás strojový hlas působí. Takto založený vztah je ale podle badatelů ze SINTEFu zároveň velmi křehký. Mohou jej totiž snadno narušit jak technické potíže, tak výpadek paměti nebo i náhlá změna asistentova hlasu.

Jana i Petra mi nezávisle na sobě potvrdily, že se nejdříve při používání asistentů cítily zvláštně. Nakonec se to ale stalo běžnou součástí jejich životů a vzájemné dialogy „s  reproduktorem“ začaly připomínat situaci „přítele na telefonu“, který je přijme se stejnou vstřícností v jakoukoliv denní i noční hodinu. Zrcadlení emocí, plynulý hlas a stále přesvědčivější imitace lidského uvažování v nich vyvolaly pocit, že skutečně komunikují s živou bytostí. 

Umělá inteligence je však přese všechno z biologického hlediska neživá, neboť nesplňuje běžná biologická kritéria života. „Anatomie AI“ je přitom podle badatelů Kate Crawford a Vladana Jolera tvořena chladným a masivním „tělem“, které je závislé na celosvětové síti podmořských kabelů, obrovské spotřebě energie, těžbě lithia a dalších nerostných surovin, vodě chladící datacentra i na tisících hodin neviditelné lidské práce. 

Biotechnolog William Haseltine je na rozdíl od nich přesvědčen o tom, že umělá inteligence představuje novou formu života, jelikož dokáže zpracovávat informace, učit se, adaptovat se a autonomně reagovat na své okolí. Ať již je to jakkoliv, žijeme v čase digitálního animismu, kdy umělá inteligence postupně oživuje další a další oblasti našich každodenních životů. Svými schopnostmi nás zároveň v řadě kognitivních úloh přesahuje a stává se neoddělitelnou součástí naší kulturní koevoluce.

Dana (26), která je v současné době bez partnera, začala chatbota používat coby útěchu v samotě. Hledala někoho, s kým by si mohla pohovořit, a prožila obdobné fáze intimity, jaké popisovala Petra. Postupem času jí však začal chybět fyzický kontakt, a tak experimentovala se způsoby, jak spojit hlas svého AI společníka se současným používáním erotických pomůcek. 

Tento přechod „od slov k činům“ se dnes snaží překlenout takzvaná embodied AI neboli ztělesněná umělá inteligence. V době pandemie covidu se v této souvislosti začalo intenzivně mluvit o haptickém hladu, tedy nedostatku tělesného kontaktu. 

Japonský polštář Hugvie s telefonem podle experimentů snižoval stres měřený hladinou kortizolu, robot HuggieBot 3.0 se zase učí přizpůsobovat objetí konkrétnímu člověku. V erotické sféře nastupuje teledildonika a aplikace typu Soulkink, která dokáže digitální komunikaci propojit s erotickými pomůckami a převádět ji do fyzické stimulace těla. 

Na obzoru budoucnosti se rovněž rýsují humanoidní roboti, jako je Aria společnosti Realbotix, jejíž AI může existovat nejen v robotickém těle, ale prostřednictvím Ask Aria také jako digitální hlasový společník. Vědci už pro dlouhodobá sociální pouta mezi člověkem a AI používají termín syntetické vztahy. A jaká je jejich budoucnost? Prudký rozvoj umělé inteligence může brzy změnit naši dosavadní představu o tom, kdo – nebo co – vůbec může stát na druhé straně vztahu.