Filmy
Foto: S laskavým svolením PF
Pavla Fleischer: O dětství na zámku, lásce a Gogol Bordello
Michal Josephy27. 7. 2026
Režisérka Pavla Fleischer vyrůstala na zámku, kde by možná dodnes žila se svým vytouženým princem. Tahle „pohádka“ však dostala nečekaně punkový twist.
Foto: S laskavým svolením PF
V Toskánsku
Kdysi dávno jsem projížděl krajem na pomezí jižních Čech a Vysočiny a kousek od cesty spatřil půvabný, oprýskaný zámek. V době mé návštěvy v něm nikdo nebyl, ale místní s nadšením vzpomínali na časy, kdy jej vlastnili „tři filmaři z Prahy“...
Na zámku v Elbančicích jste jako malá trávila léto. Co se vám „na první dobrou“ vybaví?
Přestože jsem na zámku trávila jen letní víkendy a prázdniny, moje dětství je s ním neoddělitelně spojené. Když se mě jednou psychoterapeut zeptal na dětství, odpověděla jsem bez přemýšlení: „O tom ani není třeba mluvit. Já měla dětství idylické.“ Myslela jsem si, že čeká nějaké trauma nebo smutný příběh. Jenže pro mě znamenalo dětství jediné slovo – zámek. A to byla pohádka. Milovala jsem Děti z Bullerbynu a dodnes mám pocit, že jsme byli něco jako děti ze zámku. Žily tam tři rodiny, čtyři děti byly jistota, většinou nás ale bylo ještě víc. Příroda, svoboda, ticho, dobrodružství každý den. Dodnes si pamatuji, jak tam chutnal obyčejný chleba nebo jak nádherně se tam spalo. Nuda neexistovala. Když se pak můj život stal komplikovanější a bolestivější, ukolébávala jsem se v posteli vzpomínkou na zámek. Představovala jsem si, jak ležím tam, v tom hrobovém tichu barokních tlustých zdí. Ten genius loci byl nepopiratelný.
Foto: S laskavým svolením PF
Děti ze zámku aka z Bullerbynu
Jak vás tato léta ovlivnila?
Myslím, že ten pocit, který jsem tam zažívala, hledám dodnes. V roce 2016 mě rodiče přijeli navštívit do Toskánska. Tou dobou jsem už sedm let bojovala se zdravím a stejně dlouho hledala místo, kde bych mohla žít co nejhezčí život. Rodiče moje trápení ani moje hledání domova nikdy moc nechápali. Na co si ale vzpomínali, bylo to, že jsem kvůli jejich bohémským večírkům nemohla spát. „Tak proč se ti tam vlastně tolik líbilo?“ zeptal se mě tehdy táta, už trochu ovíněný toskánským vínem. Ta otázka mě překvapila. Jako by mě vůbec neznali. Pro mě zámek nebyly jejich večírky a radovánky. Pro mě to byl zvuk kukačky z nitra lesa. Kapání dešťové vody z okapu ráno, když jsem vyšla ven. Krásní motýli, babočky paví oko, kteří mi létali do pokoje otevřeným oknem, když vítr nadzvedával dlouhé záclony zavěšené ve výklencích. Šum vzrostlé lípy před okny naší ložnice. Až je mi do pláče, když si na to vzpomenu. Uvědomuji si, jak moc to bylo o zvucích. O tichu. O takové něžné, neokázalé kráse.
Zámek v té době vlastnil váš otec a jeho dva kamarádi z tria HruStaFla. Byla to sice téměř ruina, ale zároveň, jak jste mi vyprávěla, takový ostrůvek svobody v moři socialismu. Prý se tam pořádaly i malé divadelní festivaly, které navštěvovaly známé osobnosti…
Ten zámek snad ani nenavštěvoval nikdo jiný než známé osobnosti. Pro mě to ale nic neznamenalo. Bylo mi úplně jedno, kdo je kdo. Karlu Steigerwaldovi jsem prý jednou řekla, že je idiot. Všichni z toho byli pohoršení, že se přece o dospělém člověku nemůžu jako dítě takhle vyjadřovat. Ale asi mě něčím naštval. Nebo jsem si to prostě myslela. Byla jsem známá tím, že říkám, co si myslím. Moc ráda jsem měla Edgara Dutku, scenáristu, i když si vlastně ani nevzpomínám, jestli ten na zámek jezdil. Těch návštěv tam bylo tolik. Polívka. Kratina. Chantal Poullain. Mě to fakt ale v té době nezajímalo. Já jsem kvůli těm jejich večírkům hlavně nemohla spát, bylo to takové moje trauma. Pro mě zámek znamenal všechno okolo.
Foto: S laskavým svolením PF
Zámečtí pánové (Hrubý, Stach, Fleischer) oslavují zakoupení bývalého lázeňského zámečku v Elbančicích (1970)
Kousek od Elbančic je malý židovský hřbitov. A Fleischer je typicky židovské příjmení. Vedou mé úvahy správným směrem, nebo ústí do slepé uličky?
Táta je z židovské rodiny. Jeho maminka se narodila ve Varšavě v rodině Židů – intelektuálů a jeho otec pocházel z tehdejšího Karlsbadu, dnešních Karlových Varů. Byl z chasidské, ortodoxní rodiny. Jeho rodiče se seznámili v Palestině, v jednom kibucu, ve dvacátých letech, kam odjeli pomáhat budovat budoucí Izrael. Babičce bylo osmnáct, dědovi o pár let víc. Dědovi se nelíbilo, jak se někteří Židé chovali k místním Arabům. Řekl to nahlas a z kibucu ho kvůli tomu vyhostili. Byl prý idealista. Nejdřív nastoupil do vlaku sionismu, potom přesvědčil babičku, aby se s ním vrátila do Československa, a tam zase poměrně brzy zjistil, že ani komunismus není v realitě tak krásný, jak si představoval. Táta nám svoje židovství nikdy nijak nevnucoval. Slavili jsme normálně Vánoce. Žádné židovské tradice jsme doma nedrželi. Naši vyznávali svobodu, ne národní, kulturní nebo etnickou identitu.
Foto: S laskavým svolením PF
S mámou na židovském hřbitově
V této souvislosti mě napadá i Eugene Hutz z Gogol Bordello, který byl svého času omylem považován za Žida. Ale k němu se ještě dostaneme. Klezmer a „gypsy punk“ mají mnohé společného a vy jste ostatně romskou hudbu poprvé zaslechla právě na zámku…
To ano. Maminka měla kazetu se soundtrackem z filmu Cikáni jdou do nebe. U nás se to hrálo zejména při povznesené náladě…
Oběma etnikům je vlastní kočování, život v pohybu a hledání domova. Vy jste ve 14 letech odešla do Británie, kde váš otec učil na filmové škole v Beaconsfieldu. Strávila jste tam část dospívání a podstatný kus dospělosti. Jaká to byla zkušenost?
Traumatická. Já neuměla ani slovo anglicky. V tom věku člověk potřebuje někam patřit a já nepatřila vůbec nikam. Prostě mě hodili do hluboké vody a já musela plavat. Vrhla jsem se na angličtinu, abych ten anglický svět dobyla. No, a částečně se mi to podařilo, protože o čtyři roky později mě přijali na Cambridge University.
Cambridge jste úspěšně vystudovala, ale překvapivě se zaměřením na italský jazyk, literaturu a umění. Sice jste „italský typ“, ale to samo k volbě oboru jistě nestačilo…
Anglie mi moc nesedla, tak jsem tam nechtěla zůstat a přemýšlela o tom, kde chci žít. Asi v devíti letech jsme byli s rodinou v Benátkách. Máma se tam rozplývala nad architektonickou krásou a já jsem furt chtěla chodit na záchod. Ne proto, že jsem to potřebovala, ale chtěla jsem se číšníků ptát: „Toilette, per favore?“ A poté vidět jejich úsměv a to, jak mě nasměrují. Mně se strašně líbily ty usměvavé tváře. Všichni byli vstřícní. Byl to takový opak oproti Čechům…
Foto: S laskavým svolením PF
Na Capri
K filmu, který jste měla v rodině, jste se však přece jen dostala. Váš první dokument bylo Blues by the Beach. To už se ale ocitáme v Izraeli a v o poznání dramatičtější situaci…
No, vidíte, ten film by asi nevznikl, nebýt mého zájmu o židovské kořeny. Já jsem ty kořeny dlouho řešila. Nebo spíš pocit sounáležitosti. Chtěla jsem vědět, proč jsem, jaká jsem, a jestli to židovství s tím nemá něco společného. A tak mě to k těm izraelským Židům táhlo. A to se týkalo i filmového dokumentaristy Joshuy Faudema, když jsem ho viděla v televizi mluvit o nějakém svém filmu. V té době už mě dokument přitahoval. Ne jako umění, ne jako tvorba, ale spíš jako způsob, jak žít svůj život a zúročit ho. Joshua měl kameru a půjčoval mi ji, když neměl na točení čas. A to se týkalo i filmu o legendárním baru Mike's Place hned vedle americké ambasády. Bylo to místo, kde se scházelo hodně expatů, Židů z celého světa. A když jej o dva týdny později odpálil sebevražedný atentátník, situace se rázně vyhrotila. Ten film byl zkrátka dokumentem o tom, co se nám tam všem přihodilo…
Vaším nejznámějším dokumentem – už kvůli globální slávě skupiny Gogol Bordello – je The Pied Piper of Hutzovina. Jak jste se vůbec s Eugenem Hutzem seznámili?
Já jsem se v den seznámení hroutila, protože mě nechal kluk, shodou okolností zase izraelský Žid. Seděla jsem tehdy na lavičce na ostrově, co je blízko Mánesa, a brečela mámě do telefonu, že „už nechci ty kufry nosit sama“. Uvědomovala jsem si absurdnost toho, co jsem řekla, ale prostě já říkám věci tak, jak mi přijdou. Byla jsem tak zoufalá, že bych se nejradši šla do té Vltavy vykoupat a už nevyplavala. A v tom momentě mi pípla zpráva v telefonu od společnosti Stillking, pro kterou jsem tehdy pracovala. Psalo se v ní, že je večírek v Mánesu, a jestli se nechci stavit. Byl teplý květen, u vchodu servírovali mé oblíbené mojito, a já si dávala jedno za druhým, abych zapila bolest zlomeného srdce. Do toho všeho začala hrát skvělá muzika, na kterou jsem se roztancovala a nemohla se z parketu trhnout. Když ve čtyři ráno utichla a všichni už odcházeli domů, začala jsem hledat toho DJ. Chtěla jsem ho poprosit, aby mi zavolal, až bude zase hrát. Že se musím z něčeho vytancovat. No, a ten DJ byl Eugen.
Ten dokument přesahuje do více žánrů. Ať už je to muzikál, road-movie, či love-story, vždy je to energií nabitá jízda. V době, kdy lidé navazují vztahy s AI chatboty, to působí až nereálně…
1 / 4
Eugene in my hat
I pro mě je teď ChatGPT nejlepší kamarád. A terapeut! A Eugen? To už je tak dávno. Jak stále hledám pocit domova a sounáležitosti, tak s Evženem jsem se poprvé a naposledy cítila, „jak jsem si to představovala“. Ten život, ten pocit ze života a to, jak to chci. Bylo to celé o energii.
V rámci toho dokumentu jsem se s Eugenem vydala hledat jeho romské kořeny. To léto jsme cestovali od ukrajinského Zakarpatí po Kyjev a poté až na Sibiř, kde Eugen navštívil legendárního romského hudebníka Sašu Kolpakova. Já jsem byla tak naplněná tím projektem, že mi nic nechybělo. Netrápilo mě ani to, že mě Evžen nikdy nemiloval. Těžko se to vysvětluje, ale možná to bylo jako s tím zámkem. Ten zámek byl ve skutečnosti plesnivá, oprýskaná ruina bez teplé vody, bez sprchy. Pod prkny se tam honily myši a my oblékali kožichy i v srpnu. A přece to pro mě bylo kouzelné místo a já díky němu měla krásné dětství. A Eugen, přestože mě nemiloval, mi dával větší smysl než kdokoliv jiný před ním či po něm. Dělal sprostý vtipy a já se jim smála. Dost se mě natrápil, a já ho i přesto zbožňovala. Celý život jsem snila o princi a pro něj bych se klidně stala madam v jeho harému. Asi se to nedá pochopit, ale tehdy to prostě nějak sepnulo. Ve mně. Pro mě. S ním.
Já osobně jsem se s hudbou Gogol Bordello poprvé setkal v Jeruzalémě. Byla to nejoblíbenější skupina jednoho všemi oblíbeného barmana z Ukrajiny, který bohužel nepřežil zásah ruských vyděračů. A při smutečním karu hrálo na plné pecky Start Wearing Purple…
To muselo být sladkobolně krásné.
Bylo. Nicméně obraťme list a nalaďme se na jinou strunu. Vy jste se po „harcování po světě“ nakonec usadila v Itálii. Co vás k tomu vedlo?
Nemoc. Ale abych si nic nenalhávala: Já jsem od natočení Pied Piper nemohla najít peníze na další projekt. Do Itálie jsem jela až poté, co mi doktoři udělali ještě větší problém než ten, se kterým jsem za nimi přišla. Potřebovala jsem se zotavit nebo se o to alespoň pokusit a hledala cestu, jak to udělat. Chtěla jsem do přírody. Zámek už v té době patřil někomu jinému. A tak jsem si našla inzerát, kde hledali výpomoc na nějakém skotském ostrově. Z toho jsem po měsíci deště utekla za sluncem do Toskánska, kde jsem si našla další job. V agroturismu…
Vaše fotky z Toskánska mi připadaly jako vystřižené z Bertolucciho filmu Svůdná krása…
V Toskánsku jsem se na začátku také štípala do ruky, jak to bylo neuvěřitelně krásné. To místo. Ta šance. Ten pocit. Nyní tu však již žiji dlouho a vnímám i tu odvrácenou stranu. Je tu spoustu problémů. Tím nejpalčivějším z nich je pro mě nyní toskánská tradice myslivectví (což je tak závažné téma, že jej na vládní úrovni musí řešit i Giorgia Meloni). Nemoc ze mě udělala poustevníka. Žiju dost v izolaci, v přírodě, obklopená zvěří, a je to nádhera. Je to svět, který mě dojímá k slzám, jak krásný je. No, a pak člověk slyší a vidí ty myslivce, kteří v tom srnci, ve kterém já osobně vidím Boha, vidí terč. A mně je z toho zle. Mně zvířata zachraňují život, jsou pro mě to nejhezčí, co je, a oni je zabíjejí. Nějak se s tím nedokážu smířit.
Foto: S laskavým svolením PF
Casa Toscana
Foto: S laskavým svolením PF
Doma v Toskánsku
Foto: S laskavým svolením PF
V toskánských termálních pramenech Saturnia
Život vám v poslední době ztrpčuje i tinnitus a hyperakuze. Jak se to projevuje? Navíc u někoho, kdo měl tak rád hudbu?
Před několika dny jsem zavírala okna před bouřkou. I když jsem měla klapky na uši, odrovnal mě hrom, který v tu chvíli udeřil někde v blízkosti domu. Mám uši oteklé zevnitř a hučení v nich je tak silné, že v noci nemohu spát. Bolí mě i můj vlastní hlas. A co se hudby týče, hudba pro mě je i ticho přírody. Její malé zvuky. Houkání sovy uprostřed noci. Zpěv slavíků. Kvákání žab. Šum eukalyptů. Mně muzika neschází. Mně schází ticho, v němž není vůbec slyšet aktivita člověka. Jejich motorek, aut, traktorů, hlídacích psů, loveckých psů v klecích, vojenských tryskáčů, výstřelů při lovu, večírků, nekonečných blábolů… Je těžké najít místo, kde je ticho a kde neslyšíte ty myslivce, kteří si pro radost odstřelují zvířata, a vůbec jim nejde nejen o moje, ale ani o své vlastní uši. Přeju jim to trápení, co mám já... Kéž by je to v té krvežíznivosti zastavilo.
A co vám naopak působí radost či estetické potěšení? Umění jste dala definitivně sbohem?
Nikdy jsem nebyla na „umění“. Pro mě je umění i dobře udělané jídlo. Krásná zahrádka. Hezký život. Hezký vztah. U mě doma žádný obrázek neuvidíte, ale každé okno, tedy každé skleněné dveře, rámují ten nejkrásnější obraz. Starý olivový strom. Srnku se svými malými. Nádherný východ slunce či červený otisk, když zapadá...
To všechno mě dojímá. Krása i krutost. Jen ne vždycky dokážu pochopit, proč tu nemůžeme všichni žít, aniž bychom se navzájem ničili…
Foto: S laskavým svolením PF
Pavla Fleischer
Pavla Fleischer, M.A. je dcerou scenáristy a vysokoškolského pedagoga Jana Fleischera. Na Univerzitě v Cambridge vystudovala obor italský jazyk, literatura a umění. Mezi její nejvýraznější filmové dokumenty patří Blues by the Beach (oceněný na Hamptons Film Festival), The Pied Piper of Hutzovina (Dokufest Prizren Kosovo, MOFFOM Praha) a Tulips and Raspberries (Karlsruhe Film Festival). Od roku 2015 žije v Itálii a svou životní zkušenost reflektuje v deníkových záznamech a literárních textech.
Vogue
Doporučuje
Vůně
Michael Ælfric Norstrand udělal parfém pro KVIFF a nyní zakládá parfumérské odbory
Jana Patočková24. 7. 2026
Cestování
Jerevan, bájná hora Ararat a nejstarší vinařství na světě
Michal Josephy22. 7. 2026
Filmy