Society

Z designérky bot zahradnicí aneb Kdy a jak změnit kariéru

Boty od ní nosila Lady Gaga i Rihanna. Navrhovala pro značky jako Acne Studios nebo & Other Stories a zájem o ni měl i módní dům Balenciaga. Nabídku odmítla. Místo toho se Nicole Wilson po dvanácti letech rozloučila s módním průmyslem, aby se stala profesionální designérkou zahrad.
Starého psa novým kouskům nenaučíš, říká se a není to pravda. Někdy stačí jeden správný člověk, jeden správný moment, abyste změnili své chování.
Foto: Alexander Bel
Pro mě takovým člověkem byla designérka Nicole Wilson, s níž jsem měl to štěstí dělat loni v říjnu rozhovor. Setkání pro mě bylo lekcí o udržitelnosti, a to nejen v přístupu k módě. Netvrdím, že jsem do té doby zrovna nechával téct vodu, když jsem si čistil zuby, anebo netřídil odpad, ale vzorem zodpovědnosti jsem rozhodně nebyl. S týmem značky & Other Stories, kde tou dobou pracovala jako hlavní návrhářka obuvi, jsme degustovali, co stockholmská restaurace Misshumasshu nabízí. Když na společných talířích leželo už jen to, co jsme tam nechali (někteří kvůli přejedení, jiní ze slušnosti), překvapilo mě, že se pro to tahle elegantní žena s postavou a pohyby tanečnice jako jediná natáhla. Důvod? Nesnáší plýtvání jídlem.
Připadalo mi to inspirativní. Myslete si, co chcete, ale na tu chvíli si vzpomenu, kdykoliv zbyde jídlo a hrozí, že by letělo do koše. No way, José!
Druhá věc, která mě na ní toho večera překvapila? Její instagramový účet New Generation Gardens plný zeleně. Vždyť navrhuje boty, říkal jsem si. „Miluju zahradničení a navíc jsem docela nerdy, takže jsem se v něm rozhodla vzdělávat. A věřte mi, tenhle obor je hooodně nerdy,“ říká dnes, kdy jsou její dny o dost jiné než tehdy. Začínají zaléváním zahrady, sem tam něco vypleje. To aby se nadýchala čerstvého vzduchu a dobře se naladila, než začne vyřizovat e-maily. Pak přichází na řadu práce – navrhování. Ne však bot, ale zeleně.
Vždy se s klientem potkává v jeho zahradě. Tu změří, na plánek vyznačí, kde leží budovy, terasa, bazén, kudy vedou cesty a kde co roste. Jakmile má vše zmapované, přichází na řadu výběr rostlin. Nicole skládá záhony, jako jiní skládají hudbu nebo vůni. „Někdy strávím celé hodiny prohlížením knih a časopisů o rostlinách, jindy musím navštívit veřejné zahrady, parky a zahradní centra, abych načerpala inspiraci a mohla z dané zahrady dostat to nejlepší.“
Měla na vaši práci karanténa nějaký dopad, Nicole?
Abych byla upřímná, po profesní stránce se mě moc nedotkla. Vedu vlastní byznys a pracuju z domova. Zahradničení je v rozkvětu. Kvůli koronaviru lidé tráví doma více času a mají čas přemýšlet a pracovat na svých zahradách. Všichni zahradní designéři, které znám, jsou vytížení a zahradní centra se nezastaví.
Už před koronavirem jsem byla přesvědčená, že tahle dekáda bude zelená. Nejenom tím, jak budeme vnímat módu, ale i v našem zájmu o přírodu. Nastupuje zelenější, udržitelnější životní styl, ke kterému patří zelené trendy, jako jsou zahrady na střechách, guerilla gardening, hydroponie… Lidé si pěstují vlastní zeleninu a líbí se jim představa, že by v tomhle ohledu mohli být soběstační.
Když jsme se na podzim setkali, byla jste ještě hlavní designérkou obuvi u & Other Stories. Předtím jste pracovala pro Acne Studios a boty od vás nosily osobnosti známé po celém světě. Jaké to bylo, po tak úspěšných dvanácti letech módní průmysl opustit? Neměla jste pocit, jako byste přepadávala přes okraj zeměkoule?
Ani ne. Nechci si zavírat žádné dveře, chci je otevřít všechny. Chci prozkoumat všechny své možnosti. Navíc to nevnímám jako radikální změnu, ale spíš prohlubování svých schopností a zkušeností s designem. Dál přece využívám své estetiky a smyslu pro barvu a tvar, akorát nejde o boty, ale zahrady.
To mi připomíná, jak jsem se vás posledně ptal, jestli vám chybí Acne Studios, a vy jste odpověděla, že ať už děláte ve vysoké módě, nebo ne, všechno má své pro a proti.
V tomhle případě tomu není jinak. Když navrhujete zahrady, máte během jara a léta velkou poptávku, ale v zimních měsících je zase menší. Je to jedna z mých největších výzev, vysvětlit lidem, že nejlepší čas na designování zahrady je právě podzim a zima. Dává vám to čas na designování i hledání správných lidí, kteří návrh realizují, pokud to nechcete dělat sami. Pak přijde jaro a váš sen se doslova stane skutečností.
Ve Stockholmu jste měla překrásný ateliér. Nechybí vám město?
Posledních několik měsíců jsem v něm nebyla. Chybí mi. Miluju jeho puls, miluju sledovat lidi, potkávat se s přáteli v restauracích a mít společenský život, ale stejně tak miluju vesnici. Když jsem na zahradě, v lese nebo blízko moře, cítím se tak klidně a harmonicky. Potřebuju obojí. Proto je tak perfektní místo, kde žiju. Není to vesnice v pravém smyslu slova, leží pouhých patnáct minut na kole od Stockholmu. Je to spíš předměstí s domky, co mají zahradu. Jmenuje se to tu Enskede. O životě na skutečné vesnici nicméně sním. Líbilo by se mi koupit farmu v Itálii a podnikat v agroturistice. Ačkoliv proč ne ve Švédsku. Možná právě to bude můj další projekt. I kdybychom se ale odstěhovali na skutečnou vesnici, bylo by pro mě důležité, aby můj byznys lidi lákal, a to místo díky němu ožilo. Chtěla bych tam kousek města přinést.
Jaká jsou tedy pro a proti práce ve městě?
Největším pro jsou všichni ti lidé, hlavně úžasní kolegové, které jsem potkávala každý den. Stala se z nás skoro rodina. To mi opravdu chybí. Chybí mi hezky se oblékat a nemít na sobě stále domácí oblečení, přestože to si užívám taky.
Všichni ti lidé jsou zároveň i tím největším proti. Nenávidím tlačenice v metru, kdy má člověk obličej namáčknutý v podpaží někoho jiného. Když nepršelo, jezdila jsem do práce na kole, což bylo hezké, ale ani to dojíždění mi vlastně nechybí. Ušetřím spoustu času, když pracuju z domova. Sama se rozhoduju, jaký chci, aby můj den byl. Můžu si dát pauzu a projít se po zahradě, odreagovat se, můžu jít ven a sklidit, co vyrostlo, a udělat z toho oběd. Anebo si tam můžu vzít počítač a mít kancelář ze zahrady.
Jediné, co mi ale na práci z domova vadí, je mazání hranice mezi prací a soukromým životem. Dostala jsem dobrou radu, že si mám jednu část domácnosti vyhradit na práci, a naopak nepracovat tam, kde obvykle jím, spím nebo kde trávím čas s blízkými. Je potřeba to oddělit. S tím se ještě trochu peru.
Je pravda, že jste odmítla pracovní nabídku od Balenciaga?
Ano. Ta nabídka mi polichotila, ale mám přátele, kteří pracují pro různé luxusní značky, a vím, že pro takovou práci musí člověk obětovat hodně soukromého života. A pak všechno to nutné cestování… Mám dvě děti, v tomto bodě mého života to nepřipadalo v úvahu.
Jak došlo na to, že jste se rozhodla nechat navrhování bot a zahradničit profesionálně?
Být blízko přírodě a nesedět pořád u počítače mě moc lákalo. Stejně tak mě lákal aspekt udržitelnosti, který je pro mě velice důležitý. Záleží mi na tom, aby byla naše planeta lepším místem, a už když jsem pracovala v módě, vždycky jsem usilovala o to, aby byl výsledný produkt co nejudržitelnější. Neustále jsem hledala šetrnější alternativy. Takže jsem nakonec nemohla odolat a vyzkoušela jsem, jaké by to bylo, kdyby se má velká vášeň stala mou profesí. Chci navrhovat krásné zahrady, které vydrží celé generace. Vytvářet prostředí, kde se lidé budou cítit klidní, šťastní a v harmonii. Zahrady a příroda obecně na nás mají velmi blahodárné účinky.
Má vaše bývalá profese s tou současnou něco společného?
Navrhování bot a zahrad má podle mě společného mnoho. Obojí je o řešení problémů – hledání harmonie mezi designem, funkcí a udržitelností, respektive dlouhou životností. A ať už jde o chůzi v botách, nebo v zahradě, obojí by nám mělo přinášet potěšení.
Koronavirus nutí mnohé z nás přehodnotit své kariérní možnosti. Lidé přicházejí o práci a přemýšlejí, co od života chtějí. To může znamenat velký krok do neznáma. Co byste takovým lidem poradila?
Je děsivé udělat velkou změnu, ale slibuju, že poslouchat své srdce a následovat své sny za to nakonec stojí. Tolik jsem to zpochybňovala. Nebylo to vůbec snadné, ale teď jsem za to šťastná. Cítím se svobodnější a jako by nic nebylo nemožné. Já jsem se tak rozhodla ještě před pandemií, v tom vidím velký rozdíl. Zkusím nicméně popsat svoje pocity a dát pár rad.
Začněte tím, že si uděláte kurz, abyste se přesvědčili, že o daný obor máte skutečný zájem. Tak či onak se naučíte něco nového, což je vždy skvělé. Pokud máte tu možnost, mluvte s lidmi z oboru. Ptejte se jich na pro a proti. Třeba vám dovolí, abyste jim zdarma den pomáhali a viděli, jak věci fungují.
Co dá většinou stopku vašim snům, jsou peníze. Mně pomohlo prodiskutovat s manželem naši finanční situaci. Kolik peněz skutečně potřebujeme? Mohli bychom žít s méně penězi? Co bychom mohli změnit? Čeho bychom se mohli zříct? Pak jsem věděla, jaké minimum potřebuju každý měsíc, a uvědomila jsem si, že dokážu žít s malým příjmem. Myslím, že nyní si kvůli koroně lidé uvědomili, jak málo skutečně potřebují, pokud nežijí vyloženě konzumně a nechodí třeba tolik do restaurací. Tím myslím ty, kteří nepřišli o práci. Mně to pomohlo myslet méně na ekonomickou stránku věci a více na to, co opravdu chci dělat.
Dlouho jsem si taky šetřila, abych mohla začít vlastní byznys. To je v aktuální situaci samozřejmě těžší, ale pokud můžete, dávejte si peníze stranou, ubráníte se tím spoustě stresu.
Nakonec mi pomohlo vzít si šestiměsíční volno. Nevím, zda to tak funguje jen ve Švédsku, ale je to skvělé. Máme možnost vyzkoušet si vlastní byznys na půl roku, a pokud si to rozmyslíme, můžeme se vrátit na své předchozí místo. To mi samozřejmě usnadnilo krok ze superjistoty do supernejistoty.
Kromě rostlin na Instagramu sdílíte úžasná jídla, ze kterých se mi pokaždé sbíhají sliny. Zrovna včera jste nahrála fotku chřestové pizzy a vypadala božsky. Podělíte se o nějaký jednoduchý recept, který milujete?
Miluju vařit z toho, co sklízíme. Skvělá je pizza bianco. Téměř jakákoliv zelenina se perfektně hodí na základ ze smetany a dobrého strouhaného sýra, jako je čedar. Přidejte na čerstvou zeleninu citronovou kůru, sůl, sem tam trochu strouhaného česneku a posypte strouhaným parmazánem.
Foto: Nicole Wilson
Nicolina pizza bianca
A tady je vyloženě letní recept na rebarborovou pavlovu.
Potřebujete:
  • 4 bílky
  • 300 g cukru krupice
  • 1 ½ čajové lžičky kukuřičného škrobu
  • 500 g rebarbory
  • 80 g cukru
  • špetku soli
  • 2 čajové lžičky citronové šťávy
  • 4 dl šlehačky
  • 20 g sekaných pistácií (Ale klidně víc, pokud milujete pistácie jako já!)
Foto: Nicole Wilson
Rebarborová pavlova
Předehřejte troubu na 175°C.
Sněhové pusinky uděláte tak, že vyšleháte bílky do hladka, a zatímco je šleháte, přidávejte krupicový cukr po lžičkách, dokud nebudete mít tuhou, lesklou sněhovou směs. Jemně do ní všlehejte kukuřičný škrob. Pak směs rozmažte na pečicí papír, měli byste mít dva kulaté kopečky o průměru zhruba 20 cm. Vložte je do středu trouby a snižte teplotu na 125°C. Pečte cca 45 minut a pak nechte směs zcela vychladnout.
Zatímco se pusinky pečou, nakrájejte rebarboru na kousky dlouhé 2 cm a vložte je do nepropustné formy. Posypte moučkovým cukrem, přidejte sůl a citronovou šťávu. Smíchejte a přikryjte fólií.
Až budou pusinky hotové, zvyšte teplotu trouby na 200°C a pečte rebarboru 15 minut. Poté ji nechte zcela vychladnout.
Tohle všechno se dá připravit den předem.
Nakonec polovinu šlehačky vylejte na pusinku, navrch přidejte pečenou rebarboru a pistácie. Přikryjte druhou pusinkou a postup opakujte: šlehačka, pečená rebarbora, pistácie.
Těsně před podáváním pavlovu polijte trochou rebarborové šťávy, která vznikla při pečení v troubě.
Mňam!