Fejeton Martina Váši: Podle čeho si vybíráme vůni?

Nedávno jsme s mámou čekali na odlet z Londýna. Jako všichni, kteří žijí na hraně, jsme si dlouhou chvíli na letišti krátili bezuzdnými experimenty v oddělení vůní. Koho asi nepustí do letadla, protože se to nedá dýchat, uvažoval jsem, když v tom jsem mámu zaslechl říkat: „Tuhle jsem kdysi měla, vzpomínáš?“ V ruce držela Trésor od Lancôme. Jasně, že jsem si vzpomněl. Ne díky flakonu. Ani název mi nic neříkal. Ale ta vůně… Tehdy mi muselo být tak sedm let. Voněla jako můj první dětský pokoj s balkónem, na kterém jsem choval šneky – jediná zvířata, která mi byla se zaťatými zuby povolena. Voněla jako obědy v nedaleké restauraci, kde jsem si vždy dával řízek s kompotovanou broskví, což pro mě tehdy představovalo vrchol exotiky. Voněla jako… Zkrátka jako kus mého dětství. Bylo to docela fascinující. Měl jsem před očima scény, které do té chvíle bledly zapomněním.

Vůně hrají v našich životech daleko zásadnější roli, než si uvědomujeme. Když se zamyslím, k čemu všemu během dne vědomě čichám, připadám si jako pátrací pes. První ranní káva. Časopis. Sousedčiny čerstvě vyprané záclony schnoucí na pavlači. Mýdlo na ruce na toaletách v kavárně. Druhá ranní káva. Květiny na recepci v práci. Krém na ruce. Svíčka na nočním stolku. A nakonec aromaterapeutický olej, který večer co večer selhává v tom proměnit mě v klidnou, vyrovnanou osobu – něco mezi Buddhou a Tildou Swinton. Vůně mě dovede nakopnout i ubít. Dovede určit, jak zareaguji. Pojďte blíž a nechte mě, ať si přivoním, a já vám povím, jestli vás budu mít rád.

Když jsem toho večera dorazil do Prahy a při vybalování kosmetiky čelil armádě svých vůní, nebylo to stejné jako dříve. Najednou jsem viděl ty, které používám méně, anebo vůbec. Převážně tedy podle tloušťky prachu, který některé jen lehce cukroval, kdežto jiné, no, lepší nehledat příměr. Dal jsem si tedy své nezaprášené favority stranou, rozhodnut rozklíčovat, proč pro mě tolik znamenají…

Colonia od Acqua di Parma Vůně čistoty. Určitě ji používám v paralelní realitě, v níž žiji v malém historickém městečku u moře. Když si totiž přivoním a zavřu oči, ocitnu se v jedné z jeho uliček. Vypadá to na horký letní den, další v řadě horkých letních dnů, kterých je tady na jihu Itálie ročně okolo tří set šedesáti pěti. Trhovci vybalují čerstvé ryby, zeleninu, ovoce, bylinky, všechny tyhle věci, a já jdu do práce. Na konci uličky, přímo u přístavu, mám květinářství. Nechci se chvástat a psát, že je vyhlášené, ale jo, je vyhlášené. Slova jako „autorizace“ a „deadline“ jsem v životě neslyšel a nikdy nezjistím, co znamenají. Uf, amore mio, tahle stařičká kolínská mi dává snít…

1996 od Byredo Vůně sladké melancholie. Z jihu na sever, a to v tomto životě. Ta vzpomínka je stará jen pár let. Je září, ale ve Stockholmu už sněží. Bloudím po Gamla Stan, mám vybitý telefon, nikde žádná kavárna a já už necítím konečky prstů. Vlastně necítím tak nějak nic, leda samotu – připadá mi tak skutečná, že kdybych chtěl, mohl bych jí kolem krku uvázat šálu, za kterou jsem právě v Acne Studios utratil poslední peníze. Prodavačka se mi smála, když jsem se zeptal, kde je nejbližší Starbucks. Starbucks ve Stockholmu? Co by tu dělal, když mají Švédi tolik úžasných vlastních kaváren? Hm. Akorát že žádnou nevidím. Nevidím totiž ani na krok, jak silně chumelí. Zvláštním způsobem je ta samota příjemná. Uvědomuji si, že si ji užívám. Baterka telefonu to už vzdala. Nikomu se nedovolám já, ale tím pádem se nikdo ani nedovolá mně. Nemůžu nic, a tak můžu všechno. Ten hořkosladký pocit pro mě navždy bude mít velmi specifickou, intenzivní vůni, kterou jsem si na šálu okamžitě nastříkal – 1996.

Révolution od Cire Trudon Vůně tajuplnosti. Dřevo, kadidlo, kouř a kůže. Pařížské ulice během velké francouzské revoluce. Zatím ji nepoužívám já, ale Antoine. Antoine je hlavní postava knihy, kterou – když bůh dá – jednoho krásného dne konečně dopíši. Dosavadní život tohohle fiktivního kluka byl velmi (velmi!) volně inspirován ancien régime. Právě teď Antoine zažívá jakousi osobní révolution. Když jsem s ním, mám na sobě tuto vůni. Pomáhá mi přemýšlet jako on. Mám však podezření, že se s ní nerozloučím ani onoho krásného dne. Připadá mi totiž nekonečně sexy. 

Lipstick On od Maison Margiela Vůně mého kluka. (Awww!) Je choreograf/tanečník a na prvním rande mi ukázal své poslední dílo. A pak se navoněl. Vůní ze Zary vonící po čokoládě. Eh. Takže si asi umíte představit vlnu euforie, jaká mě zaplavila, když jsem později zjistil, že ji používá jen po cvičení a jinak nosí Lipstick On. Už ten název! Pod záminkou, že si ho chci připomenout, až nebudeme spolu (lež jako věž) jsem se s touhle pudrovou senzací začal vonět častěji, než by se mu líbilo. Při našem výletu do Paříže jsem tak byl přinucen koupit si v obchůdku na Rue de Richelieu (nebo Rue de Montpensier?) vlastní. Avec plaisir! Teď podezřívám já jeho, že plýtvá tou mou…

Eau de citron noir od Hermès Co mi tato vůně připomíná? Ještě nic. Ale rozhodně ji nyní používám nejčastěji ze všech. Zamiloval jsem si její jednoduchost. Christine Nagel, génius za ní stojící, ji vytvořila tak, že vzala černou limetu, nechala ji povařit ve slané vodě a následně sušit několik týdnů teplem slunce. Jak zelená barva ovoce postupně tmavla, získávala její svěží vůně kouřové a dřevité tóny. Pro mě dar z nebes. (To se rýmuje s Hermès!) Mám ji doma a mám ji i v kanceláři a stříkám ji na sebe, kdykoliv si vzpomenu. Tipuji, že až si k ní přivoním za pár let, bude mi evokovat začátky ve Vogue.

Možná, že když každé ráno stojím před tou svou armádou, volím vůni podvědomě. Ne proto, abych si vyvolal nějakou kapitolu svého života, ale abych začal psát novou. A po letech jsem ji mohl nechat, aby mi připomněla chvíle, na jejichž zaznamenání je i Instagram krátký…