Fejeton Martina Váši: O fantastické večeři v Buddha Baru, na níž jsem nebyl

Laura byla z večeře absolutně nadšená. Ačkoliv – a to nechci její úsudek nikterak shazovat – pokud si dobře vzpomínám, byla to právě ona, kdo se mi jednou svěřil, že si pod „speciální večeří“ představuje velké McMenu. Pro jistotu jsem ji tedy podrobil výslechu. Nebránila se. Jak se mi také jednou svěřila, ráda odpovídá na otázky. („Vždycky vyplním všechny průzkumy k diplomkám!“)

Úžasná vůně vonných tyčinek. Jak jsem scházela po schodech dolů, měla jsem pocit, že jdu do lázní.

Na recepci byla moc milá slečna, to mě potěšilo, protože jsem neměla tušení, kudy jít, a děsím se nepříjemných lidí. Dole už na mě čekal prostřený stůl.

Neřekla bych, že by měl Rachmaninov na svědomí hudbu, jakou slýchám na józe, nebo si ji pouštím k meditaci.

V outfitu jako do práce, ale v den, kdy se mi „chce“.

Černá sukně, bílý svetr.

A můžu říct u stolu?

No co, atmosféra byla příjemná! Jednotlivé chody nosili rychle, a jelikož jsem se bavila, utíkalo to. Způsob podávání byl profesionální, každý pokrm mi byl do detailu popsán. Už z toho popisu se mi sbíhaly sliny a nemohla jsem se dočkat, až zjistím, jak bude jídlo nakonec chutnat. Byl to opravdový zážitek.

Jednoznačně hovězí poké. Bylo v něm maso tak dobré, že už bych nemusela jíst nic jiného.

Já to vidím tak, že chození do restaurací je samo o sobě trochu dekadentní. Na druhou stranu bychom si podle mě neměli dávat hranice v tom, kam člověk může jít sám a kam ne. Osobně bych asi neměla problém jít si po náročném dni sednout k nim na bar na jeden (možná dva nebo tři) drinky Maoi. Nevylučuju, že se to někdy nestane. Třeba v pondělí. Hned po poradě.

To je jeden z jejich vynikajících koktejlů. Chutná jako ta nejlepší dovolená na světě. Okamžitě tě přenese někam pod palmu. Když vypiješ dost, tak pocitově pod tou palmou i doopravdy budeš.

Ano!