Fejeton Martina Váši: Jsem to, co nosím nevědomky?

Konečně. Konečně nastal ten vytoužený den, potemnělý a větrný. Konečně podzim knockoutoval léto. Teplota venku klesla na dvanáct stupňů. Po dlouhých, ulepených měsících jsem si znovu mohl vzít svou milovanou, prehistorickou džísku s beránkem. Rozkoš. Nesl jsem domu nákup z drogerie a ze sluchátek mi hrálo Voodoo in My Blood od Massive Attack, což – pokud žijete ve stejném světě jako já – znamená, že nejdete po ulici, ale po přehlídkovém mole. Nemohl jsem být šťastnější. V domovních dveřích jsem se minul se sousedkou, pozdravil jsem ji nepatrným pokývnutím, protože jen neprofesionální modelové během show zdraví diváky, a zaplul jsem do výtahu. A tam, přesně v tu chvíli, jsem byl jediným pohledem do zrcadla vhozen zpět do reality. V podpaží jsem nesvíral obří polštářovité psaníčko značky Maison Margiela, jak jsem si představoval, ale třívrstvý toaletní papír. Maison Zewa. Deluxe Cashmere Peach, baby.

Moji alternativní rodiče (Sex ve městě a Vogue) mi vštípili, že doplňky slouží k tomu, aby o nás říkaly, na co je zbytek outfitu krátký. Považoval jsem to za dané a byl jsem rád, že mé oblečení zpravidla drží jazyk za zuby, a jestli přece jen něco prozrazuje, pak leda to, že se mi ráno nechtělo žehlit. A přitom jsem celou tu dobu nosil doplňky upovídanější než všechny šperky, brýle a šátky a jánevímco světa. Pro svou sousedku budu navždy tím podivínem ze třetího, který má rád toaletní papír se splachovatelnou ruličkou a vůní broskve, a není nic, co bych s tím mohl udělat. Otázkou je: Kdyby bylo, chtěl bych?

Říká se, že jsme to, co jíme. Takže jsem teď jako čokoládová brioška? Aha. Já si myslím, že jsme to, co nosíme. Ne to promyšlené, pečlivě vybrané a zohledňující, že máme ve dvanáct schůzku naslepo a v jednu zase se smrtí. To je do jisté míry stejně jenom kostým, který spíš odráží, kým bychom být chtěli. Daleko větší vypovídací hodnotu mají věci, které nosíme, aniž bychom si to kolikrát uvědomovali.

Návrháři je sem tam zakomponují do svých kolekcí. Svačinový sáček u Jil Sander, placatka u Louis Vuitton, popkorn u Calvin Klein. Jak sympatické. Bohužel vzhledem k nepředvídatelnosti průběhu mých těžce dobrodružných dní zcela nepoužitelné. Ačkoliv o těch botách z pet lahví, které měla na přehlídce Vivienne Westwood minulou sezonu, silně uvažuji. Momentálně jsou jediné, které si mohu dovolit. Ba dum tsss.

Zkrátka je dobré na to myslet. A pokud se stále ptáte, na co přesně, voilà menší tahák.