Society

Fejeton Martina Váši: Jsem to, co nosím nevědomky?

Některá rána trávím celou věčnost pečlivým vybíráním oblečení, abych svým vzhledem světu sdělil přesně, co chci. Tj. nic. A pak to klidně zabiju třeba balením toaleťáku.
Konečně. Konečně nastal ten vytoužený den, potemnělý a větrný. Konečně podzim knockoutoval léto. Teplota venku klesla na dvanáct stupňů. Po dlouhých, ulepených měsících jsem si znovu mohl vzít svou milovanou, prehistorickou džísku s beránkem. Rozkoš. Nesl jsem domu nákup z drogerie a ze sluchátek mi hrálo Voodoo in My Blood od Massive Attack, což – pokud žijete ve stejném světě jako já – znamená, že nejdete po ulici, ale po přehlídkovém mole. Nemohl jsem být šťastnější. V domovních dveřích jsem se minul se sousedkou, pozdravil jsem ji nepatrným pokývnutím, protože jen neprofesionální modelové během show zdraví diváky, a zaplul jsem do výtahu. A tam, přesně v tu chvíli, jsem byl jediným pohledem do zrcadla vhozen zpět do reality. V podpaží jsem nesvíral obří polštářovité psaníčko značky Maison Margiela, jak jsem si představoval, ale třívrstvý toaletní papír. Maison Zewa. Deluxe Cashmere Peach, baby.
Moji alternativní rodiče (Sex ve městě a Vogue) mi vštípili, že doplňky slouží k tomu, aby o nás říkaly, na co je zbytek outfitu krátký. Považoval jsem to za dané a byl jsem rád, že mé oblečení zpravidla drží jazyk za zuby, a jestli přece jen něco prozrazuje, pak leda to, že se mi ráno nechtělo žehlit. A přitom jsem celou tu dobu nosil doplňky upovídanější než všechny šperky, brýle a šátky a jánevímco světa. Pro svou sousedku budu navždy tím podivínem ze třetího, který má rád toaletní papír se splachovatelnou ruličkou a vůní broskve, a není nic, co bych s tím mohl udělat. Otázkou je: Kdyby bylo, chtěl bych?
Říká se, že jsme to, co jíme. Takže jsem teď jako čokoládová brioška? Aha. Já si myslím, že jsme to, co nosíme. Ne to promyšlené, pečlivě vybrané a zohledňující, že máme ve dvanáct schůzku naslepo a v jednu zase se smrtí. To je do jisté míry stejně jenom kostým, který spíš odráží, kým bychom být chtěli. Daleko větší vypovídací hodnotu mají věci, které nosíme, aniž bychom si to kolikrát uvědomovali.
Návrháři je sem tam zakomponují do svých kolekcí. Svačinový sáček u Jil Sander, placatka u Louis Vuitton, popkorn u Calvin Klein. Jak sympatické. Bohužel vzhledem k nepředvídatelnosti průběhu mých těžce dobrodružných dní zcela nepoužitelné. Ačkoliv o těch botách z pet lahví, které měla na přehlídce Vivienne Westwood minulou sezonu, silně uvažuji. Momentálně jsou jediné, které si mohu dovolit. Ba dum tsss.
Zkrátka je dobré na to myslet. A pokud se stále ptáte, na co přesně, voilà menší tahák.
  • Nákup potravin je největší hrozba, obzvlášť pokud ho absolvujete s transparentní taškou Vogue jako já. Nedávno jsem si koupil ve večerce piškoty s mlékem a ještě jsem si šel pro něco do supermarketu. Bohužel se mému dřívějšímu nákupu dostalo největší pozornosti ze strany prodavače. Zadíval se na tašku, pak na mě. Jeho pohled říkal: „Mám tě! Tak ty nám tady budeš krást?“ Naštěstí si zcela správně interpretoval můj pohled, který odpovídal: „Jó no, my z Vogue nemáme nic lepšího na práci než krást v Bille piškoty s mlíkem a pašovat je v průhledný tašce.“ Tím naše nonverbální přestřelka skončila. Takže jestli trpíte kleptomanií, rádo se stalo. Winona Ryder by byla pyšná.
  • Já vím, že se opakuji, ale ta paní, co před lety v Národním divadle svému doprovodu ukazovala Pikaem, kdo kde sedí, mě v nočních můrách straší dodnes.
  • Když už jsem u Národního… Víte, jak tam o přestávkách nabízejí chlebíčky? *hlasem admirála Ackbara* It’s a trap!
  • Radši si kupte program. Ať pak všichni v tramvaji vidí, jak prudce kulturní člověk jste.
  • Ženy s červenou rtěnkou své oběti rády líbají na tvář, kde často nechávají nesmazatelný otisk. To je v pořádku, značkovat si teritorium. Nic, co by psi nedělali celé věky. Ale stejně bacha na to. Aby pak o vás třeba nekolovaly řeči, že jste heterosexuál.
  • Nic horšího, než když si na nohou necháte bačkory ve tvaru koalích hlav, protože přece jdete jen s odpadky, jenže u popelnic potkáte kamaráda, ten vás vytáhne na kafe, ze kterého se shodou okolností stane pivo, a než se nadějete, sedíte v letadle směr Barcelona. S bačkorami ve tvaru koalích hlav na nohou. Znáte to.
  • À propos, třídíte odpad? Kolega říkal, že třeba plata od vajec třídí jen pitomec, protože jsou z papíru tolikrát recyklovaného, že už to víc nejde. Když jsem se ho ptal, co s nimi dělá on, odpověděl, že je samozřejmě dává na kompost. Já kompost nemám. Házím je do popelnice na papír. Ale nyní už raději tak, aby to nikdo neviděl.
  • Nic o člověku nevypovídá „mám život pod kontrolou“ víc než taška z McDonald's v jedné ruce a lahev červeného v druhé po desáté večerní.
  • Jo a taky jsme to, co čteme. Pokud nechcete být, co čtete, sáhněte po starých dobrých novinách. Když z nich Demna Gvasalia může šít košili Balenciaga, vy si z nich můžete udělat obal na knihu. Jen pozor, ať sáhnete po správných novinách...