Society

Fejeton Martina Váši: Ani já nemám co říct, Vando

Kdo mlčí, má za tři. Hodiny hlad.
Nedaleko mého bytu leží pekárna. Opravdu jen co by kamenem dohodil někdo, kdo umí dobře házet. Když slunce zapadne a sousedé se začnou chystat ke spánku, ona stále svítí. Peče pro ně, aby si nazítří ráno měli co pomazat zvýšeným cholesterolem. Traduje se, že kdo sebere odvahu přijít v takto pozdní hodinu k jejímu zadnímu vchodu, může si koupit ještě teplé pečivo.
Je pět minut po jedenácté večer. Kručí mi v břiše. V lednici jen tradiční sestava: pleťová maska a lahev prosecca. Kdokoliv řekl, že hlad je přestrojená žízeň, měl poruchu příjmu potravy. Nebo problémy s alkoholem. Nebo právě bez něj. Beru peněženku do ruky a odcházím směr pekárna. Trefil bych tam i poslepu. Vůně čerstvého pečiva se line ulicí, jen blázen by odolal.
Zakrátko stojím u jejích dveří a sleduju, jak pekař vytahuje cosi z obří pece. Už otevírám pusu, abych něco řekl, když vtom mi dochází, že nevím co.
  • „Dobrý večer, tak vy tady pečete, jo?“ Velice nešťastná, mnohoznačná volba.
  • „Dobrý večer, můžu si tady koupit nějaké pečivo?“ Ale vždyť ani nevím, jaké přesně nabízejí!
  • Tak možná: „Dobrý večer, máte tu nějaké pečivo? A mohl bych ho vidět?“
  • Anebo: „Dobrý večer, tak copak tady dneska máme?“ Neurvale familiární. Ježíš, jak dlouho už tady stojím? Přestává mi to myslet. Mám hlad.
  • Tak asi: „Dobrý večer, mám hlad.“
Zmocňuje se mě hrůza, že to je celé jeden velký tlustý mýtus, a ať už ze mě nakonec vypadne cokoliv, pekař na mě začne křičet: „Vypadá to, že máme otevřeno? Víš, kolik je hodin? Táhni, ti řikám!“ A pak na mě plivne.
Čím déle tu jsem, tím více si uvědomuju vlastní nemožnost. Šance na přežití v divočině: nula. Myslím na anotaci, kterou Vanda Janda napsala ke své poslední kolekci. Začínala velkým nápisem „nemám co říct“.
Jo. Já taky ne. Otáčím se a jdu pryč.
Blázen.
Vlastně nemám co říct docela často. Jsou situace, kdy si představuju, jak skáču do vody, doufaje, že až se vynořím, všechno bude jinak, lépe, v pořádku.
Foto: Arthur Elgort
Nemám co říct, když mi v restauraci povědí, že nemají majonézu.
Nemám co říct, když na ulici držím kluka za ruku a někdo na nás kvůli tomu pořvává, já se ohlédnu a zjistím, že to je pán s kočkou na vodítku.
Nemám co říct, když potkám někoho, koho jsem neviděl celá léta, a on se mě zeptá, co je nového.
Nemám co říct, když mi někdo vypráví, co mu jeho přátelé vypráví, že se o mně vypráví. Co je děsivější: Když si bude myslet, že jsem horší, než jsem, nebo lepší, než jsem? A potom, co když jsem nakonec opravdu tím, kým se říká, že jsem, a ne tím, kým si myslím, že jsem? A vůbec, kdo si sakra myslím, že jsem?
Nemám co říct, když někoho upozorním, že má stále sešitý rozparek na saku, a on mi odpoví, že to má schválně, aby se mu rozparek nezmačkal.
Nemám co říct, když se pode mnou během módní přehlídky zbortí stolička.
Nemám co říct, když se mě strejda zeptá, jestli jsem měl během letu hezké letušky. Nerad lžu a nemyslím si, že by ho uspokojila odpověď, že letušky měly vcelku vkusné líčení i účes a kupodivu jim i slušely uniformy a celkově působily příjemně, ačkoliv to je tak trochu náplň jejich práce, zato pilot byl hot, strejdo, úplně taková latino verze Tima Krugera, víš co.
Mlčím často a někdy si přeju, abych mlčel častěji. Třeba když se po pár pivech slyším vykřikovat: „Ty vole, Let čmeláka miluju jako!“ Anebo když přepisuju rozhovor a první, co z nahrávky slyším, je můj hlas, jak říká: „Tak já začnu úplně na začátku.“
Ve Vandině anotaci taky stálo: „Tolerujte pravidla, ale nejdřív si je vytvořte. Jde o víru v něco. Když něčemu věříte a potvrdí se vám to, pravidlu začnete důvěřovat.“
Mám takové pravidlo. Když nemám, co říct, neříkám nic. Dnes kvůli tomu budu usínat za zvuků škrundajícího břicha. Ale třeba se pak pode mnou příště nezbortí stolička na fashion weeku.
Mlčeti. Zlato?
Thank you for coming to my TED Talk.