Society

Den v životě budoucí herecké megastar Petra Vančury

Petr Vančura, kterého znáte z různých filmů, seriálů, divadelních a jiných uměleckých představení, na jejichž jméno si teď zrovna nemůžete vzpomenout, anebo z baru Cobra, by si přál být slavný jako Lady Gaga. A protože přát si něco je prvním krokem k tomu toho dosáhnout, nahlédli jsme do jeho soukromí, dokud to jde.
„Nadhodnocovat svůj původ a lhát o něm je důsledkem pocitu z dětství, že jsme nedůležití a stále cítíme hrozbu, že na to ostatní přijdou,“ řekl mi jeden filmový director a měl pravdu. Ale já nemůžu za to, že jsme měli řidiče, dva kuchaře a chůvu. Ještě když jsme žili v Toskánsku…
Foto: PETR VANČURA
Jmenuju se Pítr Vančůra a jsem nejvíc známej herec z neznámejch herců v republice Praha 7. 
Nevím, co je to za boty, který jdou tím životem nádherným mým. Vím jenom, že v nich každej rok vyjdu po 365 schodech. Možná proto mám tak pěkný svalnatý stehna.
A protože jsem si už od dětství přál být alkoholik a flákač a nikdy se mi to ani v nejmenším nepovedlo, vytrestám alespoň tenhle VGE sloh jednoho dne. Jako šílenec, co láme věty v kole a stoh slov pálí na hranicích. Tahle slohová práce bude praskat a bolet. 
Jak žertovně příhodné. Náš komorník mě zapomněl probudit a byl to tedy právě on, kdo způsobil tu sérii mírných vzteklostí onoho dne. Ne že bychom snad komorníka měli, ale stejně jsem se ho vydal hledat. Kde je ten Neprobuďamňa? Našel jsem ho v zadní komoře mé fantazie, kde se choulil k ostatním fantaziím, ve kterých jsem bohatý. Bál se mě a to je dobře. Potom jsme se tomu s naší služkou, kterou taky nemáme, dost zasmáli.
9.45.23 V koupelně systematicky oddaluji smrt a zmar. Odřezávám vousy od krku a přemýšlím o tom životě, co se děje mimo tělo. Leštím si kingofzjuby. Oholuju porost, který jako zvěř a chamraď cítí příchod podzimu života ještě dřív, než nastane, a stěhuje se do nížin. Paličatě trvám na řádu věcí, které se stále víc vymykají kontrole. Naše fyzično je jako zmrzlina ponechána žáru času.
10.15 – cca 12.00 Jsem snídal sám. Přítel je opravdickej herec, takže brzy ráno odjel na natáčení. Jako indián se vydal na zelenou stezku lovit cash pro svou Bílou holubici. Čtyřiasedmdesát kilo mý samoty tedy žere u stolu samo – samo sebou. A co jsem požíral? Nevím, co by se vám líbilo, abych hodoval. Si to domyslete. A jestli jste líní, tak vám teda dám do hlavy obraz, jak jsem snídal jitrnici a zapíjel ji medem s mlíkem. 
Ale jednu věc jsem opravdu dělal a vy se ji ve svý hlavě opovažte překroutit! Jako každé, služebnictvem pokažené ráno jsem si na svém iPadu pouštěl sérii In Residence od NOWNESS. Interiéry slavných designérů a architektů, virtuální oáza, kde se vkus snoubí s neomezenými rozpočty. Čechral jsem si sítnici počiny Matthewa Donaldsona a jiných mágů a zas si přísahal, že v příštím životě se konečně stanu vzduchem! Vyplním ty mansardy svou špekatou vzdušností a budu se cicmat s nábytkem a vším tím uměním. Chci být vdechován a vydechován jako poezie těch, co žijí v těchto domech! Chci tu sochu zavalit svými vzduchošpeky!!! Chci tu lampu! Chci peníze! SAKRAAAAA! Vzteky jsem mrsknul talířem s nedojedenou jitrnicí o zeď a sklenici s mlíkem jsem na sebe vylil. To asi abych potrestal tu krávu, co jej zbytečně vydojila. Sám úplně nevím. Když jsem se ale uklidnil, ocenil jsem zajímavost fleku od hořčice, který zůstal na stěně. Nožem jsem kolem něj vyryl jakýsi vachrlatý rám a okamžitě jsem ho povýšil na „agresivemade“ a sebe označil za génia. První věc mé sbírky umění.
12.37.24 Přiložil jsem si půlky cibulí k očím, rozbrečel jsem se a volal do divadla, že dneska nic hrát nehodlám, protože dneska už jsem se s krásou potkal a stejně musím počkat, až mi zaschne hořčice na zdi. 
12.39.04 – 16.00 Vydrhnul jsem špagety, snědl podlahu, vypral okna, umyl prádlo, volal s mámou a chvilku koukal do blba. Volal jsem s životním partnerem, hercem a dabérem Honzíkem a ptal se, kolik peněz dneska uloví, protože musím zacálovat představení, který nehodlám odehrát. Uf. Pohoda...
16.01 Nebyl jsem na CrossFitu. Nebo jsem tam možná byl. Od čeho jinýho by byly ty šrámy po těle. Chci vypadat fit, protože… Vlastně nevím proč. 
17.30.09 Venku se smráká. Dnešní den byl jako zrnění v televizi, co nejde. Ráno svitla naděje, že to bude fajn a nebylo. To je jedno. Zítra je taky den, 24 hodin bude zas smlsanejch jako čokoládky v adventním kalendáři. Flek na zdi zaschnul. Půjdu spát brzy.
Cca 23.36 V noci se mi zdál sen, kterej se nehodí do Vogue. Byl o střílení lidí. Já vím, nehodí, ale všem to tam slušelo. Hm, tak jinak. Zdálo se mi, že jsem fakt spokojenej. Vyhrál jsem masáž od Lady Gaga, venku před okny byli čumilové. Gaga přišla do našeho přízemního bytu s hnědým kobercem. Hohooo, že by trocha slávy překročila i můj práh? V průběhu masáže jsem ale cítil jakýsi ponižující pocit. Došlo mi, že Lady Gaga je fakt někde jinde. Vyzařovalo z ní, že je fajn, ale nebylo moc co si říct, tak jsem ji poprosil, aby odešla. Ještě dlouho to tam po ní vonělo. Bylo mi z toho vyhnání Hollywoodu sice smutno, ale měl jsem tušení, že jsem udělal dobře. 
Ráno mi psala kamarádka, že se jí o mně zdálo, jak si buduju svůj chrám. No vida. 
To bylo mých 24 hodin. Byl to den a měl začátek a konec, to musí stačit.