10 objektů touhy pejskaře

Píše se rok 1876 a Georges Clairin právě maluje dvaatřicetiletou Sarah Bernhardt, múzu řady dalších malířů, sochařů, fotografů i designérů plakátů. Pro Georgese je ale Sarah víc než jen oslnivou divou. Je pro něj milenkou a blízkou přítelkyní. Sarah má na sobě bílé saténové šaty a jako vždy z ní vyzařuje sebevědomá nonšalance. Tak, jako jí bude brzy ležet u nohou celá Paříž, jí nyní leží u nohou její barzoj.

Ta malba je jednou z mých nejmilejších. Visí Petit Palais a kdykoliv před ní stojím, víc než výraz herečky můj pohled přitahuje lehce znuděný výraz jejího psa, který jako by už všechno zažil, všechno viděl a všechno očuchal. Třebaže toho o Sarah Bernhardt příliš nevím, tipnul bych si, že ho milovala a dopřávala mu to nejlepší z nejlepšího.

Mimochodem, věděli jste, že my Češi jsme v počtu domácích mazlíčků na hlavu druzí na světě? Anebo že máme daleko přísnější zákony týkající se ochrany psů než země na východ od nás, a to včetně Slovenska? „V Česku za oblibou psů stojí některá historická specifika. Už Karel IV. měl velký psinec, v němž se věnoval chovu loveckých psů,“ vysvětluje Tereza Vandrovcová z Animal Studies, nového oboru Karlovy univerzity. „V šestnáctém až devatenáctém století byly české země hlavním loveckým revírem Rakouska-Uherska, na což navázala velká obliba mysliveckých spolků. Ty patří mezi první kynologické organizace.“ Za první republiky byl chov psů móda, za komunistů pak zase patřil k tolik populárnímu chalupaření. Mít psa zkrátka neodmyslitelně patří k naší kultuře. Přál bych vám vidět, jak to v redakci Vogue vypadá, když se tam všichni naši mazlíčci sejdou v jeden moment.

A co bych to byl za redaktora Vogue/pejskaře, kdybych neměl přehled o objektech touhy těch, kdo mají pro psy slabost? Inspirován výše zmíněnou malbou jsem z nich vybral následující desítku – desítku toho nejlepšího z nejlepšího.