Voices of Ukrajina: Odpočineme si, až válka skončí naším vítězstvím, říká Yuliia Shchelkonogova

Narodila jsem se v Doněcké oblasti a posledních čtrnáct let žiji v Kyjevě, kde pracuji jako vizážistka. Před začátkem invaze byla tato práce celým mým životem, doslova jsem jí žila. Poslední měsíce se ale vše změnilo — jak můj život, tak i to, co s ním dělám.

Do 24. února jsem s dobrovolnictvím neměla žádné zkušenosti, válka všechno změnila. A jestli jsem před začátkem invaze mívala myšlenky na odchod z Ukrajiny a odjezd do zahraničí k přátelům a příbuzným, tak definitivně vymizely. Moje místo je tady, doma. Hned první den invaze jsem cítila, že musím zůstat a pomáhat. Nejprve jsem ve své domácnosti sbírala polštáře a deky, ale i léky z lékarničky, které jsem nosila, kam bylo potřeba. Posléze jsem stála hodiny ve frontách v lékárnách a pořizovala medikamenty pro seniory. Nedaleko mého domu se také nachází vojenský obchod, takže jsem chodila nakupovat, co se po mně chtělo. Za nedlouho jsem se dala do řeči s kluky z praporu „Azov" a začala pro ně nakupovat munici. Dělaly jsme to společně s Katerynou Kovalyovou, navzájem jsme si pomáhaly, protože já bydlím na levém břehu Kyjeva, zatímco ona na pravém, mezi kterými nebyla prvních týdnech téměř žádná komunikace, takže jsme koordinovaly naše společné úsilí. Jednoho dne Kateryna řekla, že musíme založit charitativní nadaci, abychom mohly oficiálně přijímat humanitární pomoc a spolupracovat se zahraničními organizacemi a dobrovolníky. Nedovedu si představit, jak to tato křehká žena zvládla a zvládá, ale začaly jsme přijímat celé kamiony pomoci z Anglie a dalších zemí, které jsme pak rozdělovaly těm, o které jsme se staraly.

Naše nadace nikdy neměla úzkou specializaci, pomáháme všem — vojákům, civilistům a také zvířecím útulkům. Když jsem začala pracovat jako dobrovolnice, lidé mi rozesílali informace o těch, kteří potřebují pomoc, a v určitém okamžiku dorazilo hodně zpráv o koních na kyjevském hipodromu. Tak jsem se spojila s Anatolijem Levyckým, lékařem, který celý život pracoval na dostihovém závodišti a jehož stáj se nyní stará o více než padesát koní. Mnoho lidí, kteří odešli ze země, tu totiž nechalo své koně, protože je nesmírně obtížné je přemístit. Anatolij mi řekl, že v té době měli sice jídlo (protože všechno pro koně se kupovalo na tři měsíce dopředu), ale ne dost pilin. Tehdy navíc byla ještě velká zima a bez pilin koně prochladli a začali churavět. Řekl mi tedy, jaké piliny jsou potřeba, jak a kde je sehnat. Naneštěstí byly zablokované dálnice a pily zavřené (v Kyjevské oblasti a na severu celé země zuřily aktivní boje), ale v Žytomyrské oblasti jsme nakonec našli piliny i náklaďák, a tak jsme dovezli 60 tun pilin. Pak se na mě obrátili lidé ze sousední stáje — jejich situace byla ještě mnohem těžší — jak pilin, tak i potravin bylo málo, a tak jsme dovezli dalších 20 tun pilin a spoustu mrkve (kterou bylo také těžké sehnat, protože supermarkety zely téměř úplnou prázdnotou), ale povedlo se. Nyní je jejich situace podstatně lepší a naši pomoc již nepotřebují.

Mám tam bratrance, mnoho dlouholetých přátel a díky dobrovolnické činnosti i mnoho nových kamarádů. Je to tam ale velmi náročné. Mně osobně dodává energii, když mluvím s těmi, kteří jsou v první linii; děkuji jim za každé ráno, za každý šálek kávy, který spolu vypijeme. Ti, kteří jdou bojovat, mají úplně jiný přístup k životu, takový ten zvláštní vojenský humor. A vůbec jsou veselí, pohodoví, nesmějí se vůbec hroutit. Na frontě nejsou duhy a jednorožci, není to tam jen o hrdinských činech a výkonech, ale o spoustě každodenních situacích, které podkopávají i zdraví armády.

To nejkrásnější je velké srdce a laskavost, čehož jsem byla opět byla svědkem. Vždyť nyní komunikuji s lidmi z úplně jiných oborů, které nijak nesouvisejí s mou původní prací vizážistky nebo kosmetickým průmyslem, a pokaždé si říkám, jak jsou všichni krásní. V tuto chvíli osobně svému vzhledu vůbec nevěnuji pozornost, není důležitý a nechává mě chladnou. Dokonce ani nemám čas na to nechat si udělat nehty nebo vlasy. První měsíce jsem trávila skoro pořád ve vojenské uniformě, bylo to zkrátka jednodušší a pohodlnější i vzhledem ke spoustě zátarasů v Kyjevě. Teď si občas obleču něco jednoduchého a pohodlného. Dokonce jsem si koupila šaty a boty na vysokém podpatku. Zatočila jsem se v nich před zrcadlem, vyfotila se a poslala snímek kamarádkám, obdržela spoustu komplimentů — a převlékla se zpátky do uniformy.

Probouzejí mě hlasité výbuchy, v pět ráno vyběhnu z domu a přímo nade mnou letí raketa. Vtom si vzpomenu, jak bratranec, co je v první linii, mně vtloukal do hlavy: „Když něco letí, nikam neutíkej, jenom padni k zemi a zakryj si hlavu." Slyším hvízdání, ještě nevím, že je to raketa, a rovnou padám k zemi. Vidím, jak všichni utíkají s kufry, ale já mám jasno v tom, že nikam nechci. Pak mě napadne, že bych měla vzít své přátele k sobě, takže prvních dvanáct dní šest z nich bydlí u mě.

Vzpomínám si na tři nejtemnější okamžiky. Jeden z nich přišel, když naše vojska vstoupila do Buče. Cítila jsem se hrozně. Viděla jsem všechny ty hrůzy, což mě nabádalo, abych se méně dívala na zprávy, protože se stejně neustále ve všem angažuji. Ten den jsem dokonce zapálila svíčku, bylo to tak bolestné a temné, že jsem měla pocit, jako by mě někdo otrávil. A když zabili mého přítele, šla jsem do koupelny, vzlykala, křičela... pak jsem si utřela slzy a vrátila se, protože jsem musela něco udělat. A když můj bratranec, voják, odcházel z Volnovachy — celá jeho jednotka byla zabita, kromě něj a ještě jednoho muže. Trvalo mi dva dny, než jsem je přesvědčila, aby odtamtud odešli. Kamarádi mi pak vysvětlili, že nemám brečet a propadat panice, ale musím se vzchopit a vzkřísit jeho bojového ducha — aby neztratil smysl života a bojoval dál. Dostali jsme je odtamtud, odešli pěšky, pár dní si odpočinuli a nakonec se opět vrátili do boje.

Pomáhá, když nám lidé děkují, někdy se slzami, většinou ale s úsměvem. Bez nadsázky nás to inspiruje k ještě usilovnější práci, protože se vždycky zdá, že jste neudělali dost. V prvních týdnech jsme doslova zachraňovali životy, třeba ty, co nemají štítnou žlázu a potřebují thyroxin. A i když šlo o pořádnou výzvu, našli jsme ho a prostě  ty lidi vytáhli z pekla. To nás ohromně povznášelo. Také mi pomáhá můj bratr, který je na frontě, protože všechno bere s nadhledem, bez ohledu na to, kde se zrovna nachází. Mluvím s ním a hned se mi uleví, protože netuším, jak toho může tolik vydržet. Ve srovnání s ním je u mě všechno v pohodě, takže nemůžu přestat dělat to, co dělám, nemůžu to vzdát. Všichni si odpočineme, až to všechno skončí naším vítězstvím.