Voices of Ukrajina: Naši víru nelze zlomit, říká Lesja Ivanivna Snigur

Narodila jsem se v Kyjevské oblasti, ve městě Fastiv. Moji rodiče a dědečkové celý život pracovali na železnici, a přestože mě s sebou vzali do práce jen jednou, toužila jsem v rodinné tradici pokračovat, a tak jsem se přihlásila na Kyjevskou technickou školu železniční dopravy. Když potom nastal čas volby mezi železnicí a metrem, vybrala jsem si metro. Ohromně mě totiž zajímalo, jak tento mechanismus funguje zevnitř. Tak jsem kariéru zahájila nejprve jako operátorka na stanici Maidan Nezalezhnosti, načež jsem v roce 2008 přešla na pozici náčelníka stanice Lukyanivska. Mezi mé hlavní úkoly patří kontrola zaměstnanců stanice a dopravní obsluhy. Každé ráno přitom začínám kontrolou stanice, zjišťuji, zda se na ní nevyskytují závady (v případě potřeby oprav posílám požadavky příslušným službám). Následuje práce s personálem, kontroluji, jak probíhala jejich směna, nahlížím do deníků, kontroluji, co měli na práci. Čas od času dochází také i ke konfliktním situacím s cestujícími, i ty musí přednosta stanice řešit.

První měsíc jsem v metru vlastně i bydlela. Nemohla jsem si dovolit jen tak jet domů, ne proto, že téměř nejezdila veřejná doprava. Cítila jsem odpovědnost za všechny lidi na stanici — nejen za zaměstnance, ale i za ty, kteří tam hledali útočiště. V prvních dnech jsme měli na stanici až 800 lidí včetně dětí a starých lidí, lidí s domácími zvířaty... Byli tam nepřetržitě. Pak tu byli i ti, kteří bydleli poblíž (začali odcházet domů a vraceli se přespat na stanici, protože jim to tak připadalo bezpečnější). Teď už sem sice nocovat nechodí, ale když se raketové útoky na ukrajinská města staly častějšími, objevovalo se na stanicích metra čím dál víc lidí. 

Coby pracovnice metra jsem prošla školeními, které nám měly ukázat, jak se chovat při mimořádných situacích. Každý rok tu navíc všichni zaměstnanci absolvujeme kurzy civilní ochrany, kde si plně procvičujeme všechny činnosti pro různé případy, co dělat například při požáru nebo v případě radiačního poplachu. To nám pomohlo efektivně jednat během prvních týdnů.

Ohromilo mě, jak si lidé při pobytu v podzemním krytu pomáhali a podporovali se. Úplně cizí lidé se navzájem poznávali, pomáhali si, včetně nás, protože jsme například neměli dostatek uklízeček — pracovala tu jen jedna a ve stanici je záchod a sociální zařízení, které je třeba neustále uklízet, zejména vzhledem k počtu lidí. Navíc velmi rychle se lidem začalo dělat špatně, ono totiž sedět na mramorových podlahách v chladných dnech a nocích není úplně dobré... Tehdy jsme neměli k dispozici ani čaj, jen vařící vodu, takže jsme s týmem sháněli všechno z vlastních zásob a snažili se s lidmi podělit o cokoliv, co jsme jen měli. Když byly obchody s potravinami v prvních dnech zavřené, lidé na nástupišti neměli ani co jíst... Každý se dělil se všemi o všechno. Pak nám začali pomáhat dobrovolníci. Někde jsme našli chleba a sádlo, začali s kolegou dělat sendviče a já se zničehonic rozplakala, když jsem si uvědomila, do jakých podmínek jsme byli nuceni jít. Žili jsme si dlouho v poklidu, a teď jsme se museli schovávat v metru. A 13. března, v den mých narozenin, kdy nebylo možné sehnat nic sladkého, mí kolegové upekli dort ze sušenek a jogurtu, někde sehnali svíčky a všichni cestující na stanici mi blahopřáli, bylo to moc hezké. Možná to teď vyzní divně, ale považuju to za jedny ze svých nejlepších narozenin vůbec. 

Pro mě je nejdůležitější vnitřní krása. Ta, která se projevuje v našich činech, drobných detailech, chování, v tom, o kolik jsme se všichni stali lidštějšími. Jsem zkrátka hrdá na naše lidi, protože všichni oplývají tak krásnou duší. O ničem jiném teď nemám prostor přemýšlet.

V pět hodin ráno mi zavolal kamarád a oznámil, že začala válka. Nemohla jsem tomu uvěřit. V sedm ráno jsem tedy vyšla ven, uslyšela zvuk sirén a všechno se ve mně obrátilo vzhůru nohama, tak moc jsem se bála... Viděla jsem lidi, jak běží na stanici metra se svými věcmi, kufry, s dětmi a domácími zvířaty. To, co jsem tehdy cítila, se  slovy vyjádřit nedá. A pak jsem měla na výběr — buď jít domů do Fastivu, nebo zůstat v práci. Rodině jsem řekla, že zůstávám, že jsem se rozhodla být tady, podpořit kolegy, protože jsem cítila odpovědnost za všechny ty lidi. Prostě jsem je nemohla opustit a blízcí mě chápali.

Nejtěžší to bylo 15. března, kdy v pět hodin ráno dopadla raketa na infrastrukturní objekt, který se nachází poblíž stanice metra Lukyanivska. V tu chvíli jsem seděla ve své kanceláři a strop se mi zřítil přímo nad hlavou. Byla jsem v šoku, ale když jsem se z něj následně probrala, uvědomila jsem si, že se ve stanici nachází spousta zaměstnanců, jen jsem doufala, že jsou všichni naživu. Ke všemu jsem sama nemohla najít telefon, abych ujistila své blízké, že jsem živá a zdravá. Nakonec jsme to všichni přežili, tu spoušť uklidili, ale první okamžiky byly extrémně náročné.

Podpora mé rodiny, přátel, kolegů, jejich telefonáty, jimi vyjádřená vděčnost, kterou vidím u cestujících, to všechno jsou světlé chvíle v životě, které tak pomáhají. Ukrajinci jsou fantastičtí, nedáme se zlomit, naši víru nelze zlomit. Vím, že vítězství bude naše.