Společnost

Carmen Dell’Orefice: Díky modelingu se každý den cítím jako znovuzrozená

Pokud její jméno zadáte do Googlu, vyskočí na vás něco přes milion fotografií, článků a blogových příspěvků. Pro Carmen Dell’Orefice to číslo ale neznamená nic. Legendární modelka zůstává i po více než sedmdesáti šesti letech své kariéry za každou cenu sama sebou. Snad proto vyzařuje na fotografiích a přehlídkových molech takovou jistotu a energii. Její radost je nakažlivá, třeba když kritikům s důvtipem připomíná, že móda je vůbec první jazyk, kterým spolu mluvíme. 
Foto: Albert Watson
Carmen Dell'Orefice pro Vogue CS
I když Carmen před kamerami působí lehce a uvolněně, její život je příběh plný vytrvalosti a usilovné práce. Narodila se do rodiny maďarských a italských imigrantů, před fotoaparátem stála poprvé ve třinácti, jen aby se dozvěděla, že jsou její fotky „propadák“. Nevzdala to a o rok později s ní ve Vogue vyšel první editorial. Za další rok se ve svých patnácti ocitla přímo na obálce. Od té doby téměř bez přestání pracovala s jedním průkopníkem módní fotografie za druhým. Jako dítě z chudé rodiny na své první zakázky dojížděla na kolečkových bruslích – chtěla tak ušetřit peníze na jídlo a nájem pro svou matku. Večer spolu přešívaly šaty pro další modelky. 
Po sedmi dekádách se Carmen, kterou dnes zastupuje agentura IconicFocus Models, rozhodla nafotit jeden ze svých posledních photoshootů. Nejstarší pracující modelka na světě se pro Vogue CS pustila do práce se slavným fotografem Albertem Watsonem. 
Foto: Albert Watson
Carmen Dell'Orefice pro Vogue CS

Carmen, začnu jednoduchou otázkou: jak se máte? 

Na jednoduchou otázku jednoduchá odpověď, psychicky i fyzicky moc dobře!

Když si čtu o vašem životě, fascinuje mě, jak se svět vašich rodičů a svět, ve kterém jste vyrůstala, zdá být tak odlišný od všeho toho oslnivého třpytu na obálkách módních časopisů. Jaké jste měla dětství? 

Matka s otcem se rozešli krátce po mém narození, takže mě v době velké hospodářské krize vychovávala matka samotná. Hrála na Broadwayi, v představeních jako Tváří v tvář hudbě, Ziegfeldův kabaret, Marnosti hraběte Carola. Vlastně až do mých pěti let se můj život odehrával v zákulisí, kde jsem čekala, až matka sejde z jeviště a odvede si mě zpátky domů, což byl neustále se měnící pokoj s jedinou postelí, ve které jsme spaly obě. Když si mě už nemohla brávat s sebou, přesouvala mě k cizí rodině, občas i na několik měsíců, ale vždycky se pro mě vrátila. Kvůli tomu jsem až do jedenácti neprožila jediný školní rok na stejném místě. Tyhle okolnosti způsobily, že jsem jako úplně první pochopila svět dospělých. Můj otec byl houslista, hrál v symfonickém orchestru, pořád cestoval a během let, kdy byla krize, nám posílal jen tolik peněz, kolik zrovna mohl. Několikrát se s matkou pokoušeli žít spolu, ale bohužel pro mě to nevyšlo. Mého otce to ale nezastavilo v tom, aby mě vídal, kdykoli měl čas. Někdy uběhly celé roky, ale tatínek mě v duchu nikdy neopustil a časem mezi námi vzniklo nezapomenutelné pouto, které vydrželo až do dne, kdy mi v sedmdesáti třech letech umřel v náručí. K práci fotomodelky jsem přišla úplnou náhodou, ani jsem ji neprožívala jako něco oslnivého, prostě to byla věc, kterou jsem dokázala dělat dost dobře na to, abych mohla domů přinést peníze, a pomohla tak matce alespoň trochu ulehčit život. Nebylo to nic, na co bych byla hrdá ve srovnání s životem mých rodičů, kteří jako umělci dělali radost živému publiku.

Jaký byl tehdy váš vztah k módě? 

Můj vztah s módou začal už spolu se sobotními odpoledni a filmy z počátku třicátých let. Ale hlavně díky matčině výběru šicích vzorů z Vogue. Šila pro nás obě, každou sezonu nás „ohákla“ díky svému věrnému Singeru, přenosnému šicímu stroji. Když tedy zrovna netrůnil v zastavárně, abychom mohly zaplatit nájem. Takhle jsem přišla ke své lásce k šití. Kdyby se okolnosti vyvinuly trochu jinak, snad jsem se mohla stát třeba i návrhářkou.

Vaše slabost pro šití je dobře známá. Protože jste ale v mnoha směrech pomohla utvářet módní průmysl, zajímá mě, jestli pomohl formovat i vás? 

Kým by byla Carmen, kdyby se – jak říkáte – věci vyvíjely jinak? Kdo ví? Doufám, že bych byla člověk, který by i bez ohledu na to, jaké profesi bych se věnovala, zůstával starostlivou, empatickou a milující lidskou bytostí. Všichni se rodíme s danou hrstkou genů, kdybych se nestala modelkou, asi bych pořád měla svůj smysl pro pořádek, potřebu rozumět všem úskalím toho, jak věci fungují. Stejně bych si potřebovala najít cestu k lidem, bojovat s vlastní netečností a leností, zapojovala bych se a zajímala, snažila se udělat tu správnou věc i tehdy, když není okolo nikdo další. Modeling se pro mě stal skvělým zdrojem financí, mohla jsem se tu práci učit a zároveň jsem sama postupně poznávala, jak funguje svět, jehož jsem součástí – a s každým dnem, co jsem naživu, se jeho součástí snažím být. 

Zůstalo s vámi něco z toho, co vás rodiče naučili? 

Ano, že je život jako taková stavebnice a nikdo vám nedá oběd zadarmo. Když se chci trochu pobavit, vzpomenu si na jedinou radu, co mi kdy tatínek dal. Řekl mi: „Nikdy neber dřevěné drobáky.“ Snažila jsem se jeho radou řídit, ale že jich teď mám na prodej celý dřevník!

Jako my všichni. Ale moc se mi líbí, že se na věci vždy díváte z té lepší stránky. Co na své práci milujete nejvíc? 

Na své práci mám nejraději, že mohu dříve než ostatní vidět věci, které budou tu sezonu k prodeji. Ale hlavně mě baví pracovat s tolika šikovnými a talentovanými lidmi, generaci za generací, den za dnem, to oni mě povzbuzují k tomu, abych přemýšlela mimo své vlastní zavedené škatulky. A i když už je mi tolik, kolik mi je, pořád se díky tomu cítím každý den úplně nová!

Celý rozhovor si můžete přečíst v dubnovém vydání Vogue CS.