Society

Voices of Ukrajina: Nejsme národ, který uteče, když je nejhůř

Další díl série #VoicesofUkrajina věnujeme rozhovoru s ukrajinským malířem Alexandrem Oniščenkem. V Praze žije od roku 1991 a jako expresivní a vnímavý umělec je známý svou jedinečnou technikou Black Canvas. V tuto chvíli však stěží hledá jakoukoliv inspiraci a jeho tvorba se zastavila. „Pracovat teď nemůžu. Všechno vidím rudě. Mozek se uklidnit nedá, mám v sobě skrytou agresi, která mi nedovolí tvořit,“ prozrazuje Vogue CS Oniščenko.
Foto: Alexander Oniščenko
Sunshine in a Vase, 2019 (olejomalba na černém plátně)

Čekal jste, že se něco takového stane?

Samozřejmě jsem přesně nevěděl, co se stane, ale vždy to nad námi bylo. Něco se stát muselo, protože celý svět se dostává do nové epochy. Rusko nebude existovat. Nevím, jakým způsobem, ale jsem o tom přesvědčený.
Rusové si navíc myslí, že už nad námi stoprocentně zvítězili. V televizi ukazují rozbité baráky a k tomu uvedou, že šlo o obranu, protože Ukrajinci po nich stříleli, je to hrozné. 

Jak se s tím vyrovnáváte? 

Nejdřív se mi klepaly ruce, ale teď jsou jako ze dřeva. Dokážu myslet jen na záchranu své rodiny, která zůstala na Ukrajině. Není to už vlastně ani zloba. Putin chce zničit Ukrajinu, protože mu překáží v historii, kterou si píše podle sebe. Válka se ale týká celého světa, uvidíte, další na řadě bude Evropa. Proto bychom se teď měli hlavně učit, co dělat při bombardování a leteckých útocích, a ne tu chodit s vlajkami. Na podobná gesta už je pozdě. 

Co je teď s vaší rodinou, jste v kontaktu?

Po celou dobu pandemie jsem za nimi jezdil, teď jim rozbili baráky, nemají okna, nejde elektřina, je jim zima. Mamince je devadesát čtyři let a musíte ji na rukách nosit. Ona to nepřežije. Bratr šel bojovat. Nejsme národ, který uteče, když je nejhůř, když je nejhůř, bojujeme.

Jak vnímáte roli prezidenta Zelenského v obraně země?

Lidé v něj nevěřili, ale jak se říká: Skutečného přítele poznáš v nejhorším.

Co můžeme všichni udělat právě teď?

Pořádejte sbírky a dělejte vše, co můžete. Já se taky snažím. Umělci žijí tím, že dělají svět lepší, a proto teď například v Národním divadle prodávají svá díla na pomoc Ukrajině, i já tam mám svůj obraz.
Alexandr Oniščenko se začal umění naplno věnovat ve svých třiatřiceti letech. „Chtěl jsem být volný, tak jsem se stal umělcem a začal jsem žít svůj vlastní život,“ říká dnes pětašedesátiletý malíř. Malovat začal u Černého moře, kde také vytvořil svou jedinečnou techniku a koncept černého plátna. Jeho dílo bylo vystavováno například v Německu, Franci či USA. V Praze je nyní k vidění v prostoru Café hotelu The Mozart do 12. 3. 2022.