Tančit umí každý, máme to v krvi, říká choreografka Jana Burkiewiczová

Kristýna Jandová7. 12. 2023

Tanec ji okouzlil už ve třinácti letech. ,,Více než o okouzlení tancem šlo o okouzlení divadlem a nejinak tomu je i dnes,” říká česká choreografka a režisérka Jana Burkiewiczová, autorka choreografií pro přední české soubory i Operu Národního divadla. Už tento měsíc uvede novou inscenaci Louskáček.

Foto: Vojtěch Veškrkna

Jana Burkiewiczová

Její nedávná multimediální taneční performance OSTROV! získala řadu ocenění i nominace na Cenu Divadelních novin nebo Cenu Thálie. „Je to představení, kde se diváci až drásavou blízkostí dotknou skupiny, která nemá kam uniknout,” říká Burkiewiczová o inscenaci inspirovanou místem, kde má rodinnou chatu. Představení mohou diváci naposledy vidět 10. prosince v divadle La Fabrika, kde bude mít 28. prosince premiéru její nejnovější inscenace Louskáček. Jak bude vypadat její choreografie k nejznámějšímu vánočnímu baletu a jak se absolventka pražské HAMU dostala i k choreografii módních přehlídek?

Co vás na vaší práci baví nejvíce?

Mám ráda moment, kdy se to, co mám v hlavě, začne zhmotňovat. Tu chvíli, kdy začnu pracovat s performery, muzikanty, scénografem nebo skladatelem – s lidmi. Lidé inspirují a posouvají mé nápady mnohdy tam, kam bych se já nevydala. Jedná se o velké dobrodružství, pro které mám tuto práci ráda. Bohužel tahle činnost představuje jen zlomek toho, co dělám nejčastěji, a to je sezení u počítače a řešení nekonečného množství situací, se kterými se člověk musí poprat, pokud chce pracovat svobodně a pod vlastním divadelním souborem. Ale to k tomu patří.

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na taneční konzervatoř?

První, co mne napadá, jsou přijímací zkoušky. Bylo mi třináct let a v té době jsem se věnovala tanci jen krátce. Moc jsem toužila se na konzervatoř dostat, ale sama jsem tomu, že se tam dostanu, moc nevěřila. I rodiče mě připravovali na to, ať nejsem příliš zklamaná, když se to nepovede. Protože balet se přece musí dělat odmalička. Ale ono se to stalo! Zázrak, aspoň v mých očích.

Může se tančit naučit každý, nebo je to vrozený talent?

Záleží, co považujete za svou vysněnou metu. Tančit umí každý, máme to v krvi. Samozřejmě pokud chcete být baletkou, je dobré mít nějaké fyzické předpoklady, jinak vás čeká hrozná dřina. Ale tanec je obor neomezených možností a tanečních stylů existuje nepřeberné množství. Například mě balet příliš svazuje, já chci v pohybu cítit svobodu, divokost, vášeň, animalitu, a tak se věnuji jiným technikám. I tak jsem ale ráda, že jsem si baletem prošla.

Jak jste se dostala k choreografii módních přehlídek?

Pokud si dobře pamatuji, první přehlídku jsem dělala pro Liběnu Rochovou. Je to už hodně dávno. S Liběnou jsem spolupracovala i předtím, ale v roli modelky. Nepředstavujte si modelku v pravém slova smyslu, Liběna vždy měla ráda nadstavbu ve svých fashion show a já byla vysoká tanečnice, a tak jsme si padly do oka. Časem jsem pro Liběnu začala přehlídky i tvořit. Ráda na to vzpomínám, spolupráce s Liběnou byla vždy velmi kreativní a inspirující.

Jak to vůbec probíhá?

Každá přehlídka probíhá jinak. Vždy záleží na návrháři. Na začátku se snažím proniknout do toho, o čem nová kolekce je, jak o ní návrhář přemýšlí, jakou má rád hudbu. Jako choreografka autorských přehlídek se potřebuji napojit na člověka, který je tvůrcem, a to se snažím mít na paměti. Samozřejmě mohu přicházet s novými pohledy na věc a věřím, že návrháři se kterými pracuji, to i očekávají, ale také se musím umět svých představ vzdát.

Foto: Burkikom

Plakát k inscenaci Louskáček

Letos jste se postarala o koncept, choreografii a režii nejslavnějšího vánočního baletu Louskáček pro divadlo La Fabrika. Jak jste to pojala?

Náš Louskáček bude jiný než ten, kterého znají diváci z baletů. Nechceme vyprávět příběh Kláry popisným způsobem. Chceme děti a celé rodiny přivést do divadla, kde se může stát cokoliv. Medvídci mohou tančit, hračky skutečně oživnout, lampičky mohou létat vzduchem, bláznivá kapela může hrát Čajkovského a vše bude na dosah. Esence Vánoc a společného sdílení. Moc mě baví, jak příběh, který je vlastně jen fantazií, rozehráváme po svém. S hudebním skladatelem Jiřím Konvalinkou, malým orchestrem, v jehož středu nechybí tuba, s herečkou Bárou Bočkovou i tanečníky postupně otvíráme jednotlivé obrazy, hledáme jejich rytmus i drobná malá kouzla. Moc se těším, až nakonec vstoupíme do obrysu světa ve scénografii Marka Cpina, přijdou diváci a všechno se prostě stane. Jako Vánoce.

Co vás v práci nejvíce naplňuje? Je to spíše příprava, nebo finální dílo?

Jednoznačně příprava. Od výzkumu tématu, přes scénář a celkový koncept až k práci s performery – všechno. V momentě, kdy je dílo hotové, přicházejí na scénu performeři, technické složky, muzikanti. Já se vytrácím a to je dobře. Představení si začíná žít vlastním životem a já se stávám pozorovatelem, který občas drobně zasáhne.

Tanec jste poznala i v jiných částech světa. Jak byste popsala nynější kulturu tance v Česku a taneční scénu ve srovnání s jinými zeměmi? Vážíme si tu tance?

Pokud budu mluvit o současném tanci a nezávislé scéně, jíž jsem součástí, musím říct, že tanec to nemá jednoduché. Je to složitá otázka, ale dalo by se říct, že tanci u nás chybí kvalitní profesionální zázemí. Nedokážeme zaměstnávat umělce, nemáme dostatek míst, kde můžeme hrát a prezentovat naši práci, chybí nám dostatečné PR i produkce, což je spjato s nedostatkem financí v tomto kulturním sektoru. Stěžování nemám ráda, tím spíše ne v době, ve které se nacházíme. Věřím, že český tanec a fyzické divadlo má velký potenciál. V mém okolí se vyskytuje mnoho talentovaných lidí, kteří mají velký společenský přesah, a je neuvěřitelné, co dokážou v podmínkách, v nichž pracují.

Máte nějaké vysněné dílo, které byste ráda režírovala?

Nějaká mám, ale více je asi témat autorských, která mne lákají k uchopení. Většinou jde o konkrétní příběhy nebo zprávy, co mne zaujmou a něco říkají o naší společnosti. Často nejdřív nevím, jak je uchopit, a tak je studuji a hledám cestu, jak své otázky přenést dál. Postupně je ale realizuji. Pokud bych si měla něco vysnít, šlo by asi o realizaci velkého baletu nebo třeba propojení opery a baletu. Anebo olympiády? :-)

Foto: Vojtěch Veškrkna

Jana Burkiewiczová

Umíte vypnout a nemyslet na práci?

Už umím. Jezdím na chalupu s rodinou. Není tam signál, a tak ani žádné zprávy, sociální sítě a práce. Jen les, rybník a opékání buřtů. Mám to tam ráda. Ale stejně tak umím vypnout okolní svět, když jsem na sále, ať už sama, nebo s performery. Často se úplně zapomenu a nevnímám, že venku běží čas. Asi i proto tanec nebo divadlo nepovažuji za práci, jako spíš za vášeň.

V prosinci mají diváci možnost vidět i vaše představení OSTROV!, které získalo řadu ocenění. O čem představení pojednává a čím je tak originální?

Pojednává právě o místě, kde máme chalupu. Nachází se u rybníka a uprostřed toho rybníka leží malý ostrov, na který se nedá dostat. Je plný ptáků, kteří si tam žijí nerušeně, bez lidí. A o tom je naše představení. O menšině, která žije na velmi malém území, obklopena námi, lidmi.

Jak budete letos trávit Vánoce?

Svátky budu trávit s rodinou a věřím, že budou klidné a magické jako každý rok. Mám Vánoce ráda. Navíc od té doby, co syn trochu povyrostl, je to ještě zábavnější. Vánoce vlastně představují takové malé divadlo, které si doma připravujeme proto, abychom někomu dalšímu udělali radost.