Na slovíčko s Karen: V kabátu z ostudy už je moc horko

Kampaň #FreeTheNipple se těší rostoucí podpoře na sociálních sítích už několik let, ale ženské bradavky i jiné části lidských těl mají do svobody stále daleko. Instagram cenzuruje snad více než kdy dřív a každý den maže desítky profilů včetně fotografů, performerů či modelů, z nichž se mnoho živí jako nezávislí umělci a pro které jsou jejich online platformy důležitým zdrojem publika a finančního příjmu. Hříšníci a hříšnice se proviňují „nevhodným obsahem“, což může znamenat cokoli od lehkého sexuálního podtextu až po odhalený zadek nebo bradavku. Zejména ženy mohou samozřejmě pořád vyvolat velký rozruch i offline – třeba tím, že se rozhodnou nakojit dítě v letadle nebo jinde na veřejnosti, což je očividně pohoršující.

Jedna z věcí, která mi už před lety na gymnáziu nasadila brouka do hlavy ohledně absurdity dvojitých standardů, se kterými naše společnost nahotu vnímá a přehnaně sexualizuje, je studium umění. Když jsem u maturity obhajoval „Vývoj zobrazování Venuše v malířství“ a proklikával prezentací plnou nahých žen, dalo mi práci se nesmát těm zaujatým pohledům členů maturitní komise, z většiny postarších heterosexuálních mužů. Všechny známé obrazy Venuše, které jsem do své práce našel, byly namalovány muži. Ve Španělsku sedmnáctého století bylo malování aktů přísně zakázáno, ale přesto jedno z nejznámějších zobrazení Venuše pochází právě z barokního Španělska, protože si ho šlechta objednala od svého dvorního malíře Diega Velázqueze. Kdyby se tenkrát Venuše namalovala sama, řekli by jí, že je to běhna a hodili po ní kámen. Kdyby to udělala dneska, řekli by jí, že je to běhna a smazali jí účet na Instagramu. Ale pokochají se rádi.

Sám o ožehavém tématu nahoty právě přemýšlím víc než kdy jindy, protože budu od konce roku vystupovat tzv. na Adama v divadle před lidmi. Když se mě před pár měsíci tanečník, choreograf a nespoutaná Slovena Martin Talaga zeptal, jestli chci být součástí jeho nového tanečního vystoupení v divadle Ponec, bez váhání jsem kývl. Když na první zkoušce Martin a ostatní dva vystupující shodili všechno oblečení, trošku ve mě zamrazilo. Martin se mě nějak zapomněl zeptat, jestli nemám problém před publikem ukázat penis. No což. Celý život jsem si myslel, že s tím problém mám a vždy mít budu, ale v tu chvíli mi došlo, že by vlastně bylo super ho už nemít. Tak jsem se brzy přidal, shodil trenky a týden nato jsme se už všichni na Adama čvachtali před publikem dvaceti lidí na první ukázce.

„Mám moc široká ramena.“ „Já mám obří boky.“ „Obrovský póry.“ Na každé z nás je něco špatně. Mně od malička říkali, že chodím jako holka, že jsem moc hubenej, že mám moc velký bradavky a palce u nohou... Asi to nemá cenu všechno vypisovat, můžete se v prosinci přijít podívat. Každopádně až do nedávna jsem se kvůli tomu styděl ty prsa, paže, palce u nohou a skoro všechno ostatní ukazovat. Oprostit se od toho studu bylo docela zásadní pro moje duševní zdraví. A největší inspirací pro mě byli právě queer umělci a umělkyně, kteří se rozhodli si svoje těla vzít zpátky, zamilovat se do nich a s hrdostí je ukázat světu. A takové nahoty potřebujeme více, ne méně. Pokud se někdo bojí o svoje děti, tak ze srdce věřím, že ani jim to neublíží, ba naopak. Jestli je něco oddělá, tak to bude pravděpodobněji klimaticky zmutovaná veverka než odhalený zadek nebo bradavka na Instagramu.

Já jsem si dlouho šil z ostudy kabát, ale v tomhle horku už se nedá nosit. Vezmu si na sebe tak maximálně šortky a crop top. Ten kabát si chvíli sentimentálně nechám v šatníku, ale až se ochladí, tak si s ním zatopím. Budu u toho nahá.