Indiesleaze se vrací: Jak na tento styl vzpomínají mileniálové?

Pro nás, mileniály a mileniálky, bylo období, kterému se zpětně říká v rámci módy a stylu indiesleaze, formativním. Žili jsme ranou dospělost, bylo nám zhruba mezi osmnácti a osmadvaceti a měli jsme všechno před sebou. Náš hédonismus byl racionalizovaný velkou recesí roku 2008 a my jsme –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ možná ⁠⁠⁠⁠podvědomě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ začínali tušit, že život nejspíš nebude tak snadný, jak se tehdy jevil. Ale zatím nás to netrápilo, protože jsme se vezli na vlně optimismu nultých let.

Jestli něco indiesleaze definuje, pak je to skutečnost, že jde ve své podstatě o nesnadno definovatelný styl, co se časového omezení týče. Někdo odhaduje, že to celé vypuklo kolem roku 2006, někdo začátek datuje právě k velké finanční krizi, tedy do roku 2008. Jenže trendy nikdy nejsou ohraničené přesnými daty, nejde o bitvy, jejichž data se biflujeme na hodinách dějepisu, nýbrž o organické vlny, které nezačínají ostře, ale postupně se vyvíjejí a rázem nekončí, zato zmizí ve změti nových podnětů, vlivů a socio-ekonomických faktorů. Přesouvají se z kontinentu na kontinent, a to samozřejmě i díky internetu. Tehdy, moje milé děti, nebyly chytré telefony tak chytré jako dnes, a internet nebyl tak rychlý a všudypřítomný. Hlavní sociální síť představoval MySpace, platforma, kde jste měli na své stránce osm hlavních přátel a vybrat je nebylo vůbec snadné a mnoho přátelství na tom pohořelo.

MySpace z dnešního pohledu fungoval jako jakýsi kreativní hub, s trochou zručnosti jste si mohli svoji stránku vyšperkovat: fotky, pozadí, roztodivné fonty, gify... grafický miš-maš, kterým jste měli vystihnout svou povahu a styl. A na MySpace estetiku později plynule navázal Tumblr, velký zdroj estetické inspirace dřívější doby. Někde tady se začala rodit naše digitální já, naše „autentické“ avatary, které jsme ovšem tehdy trochu více žili, než kurátorovali, jako je to běžné dnes. MySpace postupně začal nahrazovat Facebook, tehdy ještě v plenkách: statusy se psaly ve třetí osobě a bylo to cool. Cool byl taky indie poprock, prostě kytarovky, které se začátkem nultých nabíraly na popularitě. Ovšem už kolem roku 2008 byly kytarovky jako The Strokes, Horrors nebo Yeah Yeah Yeahs pomalu upozaďovány, jelikož je nenápadně vytlačoval New Rave (Peaches, Klaxons, Crystal Castles nebo LCD Soundsystem a M. I. A.). Jedno se míchalo s druhým, koncerty střídaly párty a hlavním soundtrackem indiesleazu byl elektropop, konkrétně tzv. elektroclash. Na večírcích a koncertech jsme se potkávali na více či méně zaplivaných parketech a rockerské skinny džíny se kombinovaly s obřími tričky s nápisy a třpytkami na očích. Představte si ikonické líčení ze seriálu Euforie, jen více messy.

Základní stavební kámen indiesleazu spočívá v estetice, kterou nosily a zpopularizovaly právě tehdejší kytarové kapely (vzpomeňte si na fešáckého Juliana Casablancase z The Strokes): skinny siluety rachitických chlapců s kytarami a rozcuchanými patkami vycházely mimo jiné ze stylu, který zpopularizoval Hedi Slimane v rámci řady Yves Saint Laurent Rive Gauche (a často vycházely ze stylu rockových kapel ze sedmdesátých let): „Když jsme začali s kapelou hrát první koncerty, řekli jsme si, že místo soukání se do nějakých kostýmů se chceme na vystoupení oblékat tak jako v běžném životě. Když hrajeme, je mi jedno, co máme na sobě, ale chci, aby z toho vyzařovalo moje sebevědomí nebo abych v tom mohl balit holky,“ vysvětlil s ironií Casablancas pro GQ v roce 2009. Tmavé úzké nohavice, omšelá trička oblíbených kapel, vypasovaná sáčka nebo bundičky v army stylu a samozřejmě kožené bundy (nebo spíše bundičky, všechno bylo na tělo, malé a lichotilo rachitickým It boys z řad tehdejších rockerů): „Já pamatuju na outfit, který se skládal z černých kraťasů s vysokým pasem, trička s růžovým gradientem, náhrdelníku s jelenem (měla jsem i sovu a rádoby starožitné hodiny na dlouhém řetízku) a k tomu klobouk naražený do týla. Myslím, že mi snad rodiče koupili i skutečné tenisky Converse. Tumblr inspo a vlasy natupírované na patku byly samozřejmostí,“ vzpomíná na to, co nosila v éře indiesleazu online editorka Vogue CS Kateřina Špičáková.

A ano, milé děti, Julian Casablancas se dá považovat za nepo baby indiesleazu: jeho otec, John Casablancas, založil jednu z nejslavnějších modelingových agentur na světě Elite Model Management. I to dávalo mladému Casablancasovi s hejskovskou imagí další rozměr bohémství a hédonismu. Ale Casablancas nebyl jediný idol – vzpomeňte si třeba na Peta Dohertyho, tehdejšího partnera Kate Moss. I ona byla ostatně jednou z prvních indiesleaze ikon, především její festivalové outfity z Glastonbury nás poznamenaly do konce života. Další důležité ženy indiesleazu? Alexa Chung, Agyness Deyn, Pixie Geldof nebo Cory Kennedy, první It girl internetové éry. Právě posledně zmíněná je zásadní, protože je spojená s fenoménem party fotek Marka Huntera aka Cobrasnake. Hunter fotil na obyčejný digitál (s bleskem) nebo na polaroid a všechny fotky z těch nejvíc cool večírků házel na svou webovou stránku Cobrasnake. Kdo se tam po mejdanu druhý den našel, stal se automaticky součástí večírkové smetánky.

Kromě indierockového stylu, který má své kořeny v sedmdesátých letech a v estetice devadesátkového grunge, se do středu dění dnešních mileniálů tehdy dostal New Rave styl, který částečně vycházel z let osmdesátých, především ze sportovní módy: výrazné barvy (ideálně ty neonové) a barevné kombinace a vzory, z nichž vás bolely oči – třeba žlutá v kombinaci s fialovou. Legíny, šusťákové bundičky, čelenky do vlasů. S velkou finanční krizí a retro estetikou se také poprvé masově rozjel fenomén vintage: It girls z velkých měst hromadně vyrážely do sekáčů a na bleší trhy a hledaly cokoli, co je cool a vystupuje z davu. Vogue social media specialist Kim Viktoria Adamjáková v souvislosti s tehdejší módou vyjmenovává následující must-haves: „Lesklé legíny American Apparel, ve kterých člověk vypadal jako hot mlok, koženková černá bunda, levné wanna-be-formal-wear trenčkoty nošené úplně ke všemu, šněrovací boty na platformě od Jeffrey Campbell, tylové sukně, mikiny s kamínkovým zdobením, bílé adidasky s kulatou špičkou a vyšisované džíny... a teď je mi trochu špatně,“ dodává se smíchem. Vrcholem stylového sebevyjádření byly tehdy brýle Ray-Ban (sluneční i dioptrické), konkrétně model Wayfarer, ideálně s crazy barevnou obroučkou (tento tvar opět odkazoval k retro stylu osmdesátek). A za statusové se považovalo nakupování ve zmíněném American Apparelu nebo v britském Top Shopu.

Ale indiesleaze měl i svůj módní dům: House of Holland, založený Henrym Hollandem. Pro tento brand byly typická především oversized trika se statement nápisy. Tehdejší móda tak jako by podtrhovala poslední záchvěvy optimismu, šlo o „reakci na první roky Obamy ve funkci prezidenta USA – ekonomická situace sice byla bídná, ale ve vzduchu pořád ještě visely jiskřičky optimismu,“ popsala pro Paste Samatha Maxwell. Podle zpěvačky Gwenno Saunders se jednalo o dobu „posledního záchvěvu zhýralosti a bylo to také nejspíš úplně naposled, kdy děcka mohla mít všechno, co chtěla.“ Při pohledu do zpětného zrcátka se jako pamětnice (to jsem tak stará?) musím usmát a zároveň oklepat – jak jsem tohle mohla nosit? Indiesleaze mi není tak komfortním „retrem“ jako styl nultých let nebo devadesátek, který mě vrací do dětství a dospívání. Když jsem si nedávno na večírek s dresscodem indiesleaze oblékla pár kousků ze svého tehdejšího šatníku a podívala se do zrcadla, nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Ale nedá se nic dělat, trendy jsou cyklické a já jsem zvědavá, jak se s indiesleazem popasuje nová generace. My, mileniálové, jim můžeme tak maximálně ukázat cestu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a doporučit, ať si hlavně na večírek neberou Lita boots od Jeffrey Campbell. Mohli by si totiž –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jako já ⁠⁠⁠⁠⁠kdysi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zlomit nohu...