Co mě jako českou studentku žurnalistiky naučil život v Los Angeles

Ve třinácti jsem si řekla, že jednou budu žít v Los Angeles. A v osmnácti jsem to fakt udělala. Sama jsem odjela přes půlku světa bez toho, že bych tam někoho znala. Přestěhovala jsem se do Malibu na univerzitu. Když se dnes za tou dobou ohlédnu, nechápu, kde jsem vzala tu odvahu, ale jsem za ni nekonečně vděčná. Bez této zkušenosti bych byla jen poloviční verzí sebe.

Z pohodlí velké postele v dětském pokoji jsem se přesunula na úzké kolejní lůžko do ložnice se spolubydlící, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Od velké šatny doma jsem se přesunula na jeden metr místa a dva šuplíky. Z českých dvouproudovek na osmiproudé kalifornské dálnice. Z každodenních setkání s rodinou na tři návštěvy ročně. Život se mi převrátil vzhůru nohama, ale díky tomu dnes můžu sdílet 10 lekcí, které mě tam naučil.

Upřímně, slyšeli jste někdy příběh o úspěchu, v němž člověk zůstal v pohodlí toho, co zná, a přesto se mu život nějak kouzelně změnil? Já ne. Miluju své chvíle doma, se stejnými lidmi, jídlem i seriály. Ale růst začíná tam, kde začíná nepohodlí, ať už to znamená zajít si do kavárny sám a dát se do řeči s někým neznámým, nebo v mém případě odstěhovat se přes oceán. Největší životní lekce přijdou, když vyjdete ze své komfortní zóny.

Když vykročíte ze svého pohodlí, zjistíte, že domov je k nezaplacení, ať už je to místo samotné, vaši přátelé, nebo rodina. Před odletem jsem měla spoustu momentů, kdy jsem si na Prahu stěžovala. Teď? Nedokážu o ní přestat básnit a nemůžu se dočkat, až se zase zakousnu do čerstvého rohlíku. A hlavně na to, až mě moje rodina zase během pěti minut rozesměje víc než celý Hollywood dohromady.

Prvních šest měsíců v L. A.? To by vydalo na knihu o padesáti kapitolách a minimálně tři z nich by pojednávaly jen o tom, jak jsem brečela nad instantními nudlemi, protože jsem si neuměla zapnout pračku. Bylo to těžší, než jsem čekala. Byly chvíle, kdy jsem si přála, aby můj pobyt tam skončil co nejdřív. A on skončil – a já se dostala výš, než jsem kdy byla. Pokud procházíte těžkým obdobím, věřte, že je jen dočasné. Jednoho dne se na něj podíváte zpětně a řeknete si: „Vážně jsem kvůli tomu plakala?“ Ale bez těchto minidramat by ten velký příběh prostě nefungoval.

Lidi rádi rozdávají rady, i když se jich nikdo neptá. Vzdálenost mě naučila vypnout názory ostatních. Ať už jde o město, kam jste se přestěhovali, o oblečení, které nosíte, nebo o věci, které děláte, na konci dne je důležité jen to, co dělá šťastnou vás. A ty pravé lidi kolem sebe poznáte právě tehdy, když se od těch „nepravých“ vzdálíte.

V Americe často přemýšlíte, jestli se na vás lidi usmívají upřímně, nebo jen ze zdvořilosti. A víte co? To vůbec není podstatné. Naučila jsem se, že úsměv je malý čin, který může mít obrovský dopad. Ať už při objednávce ranní kávy, při čekání na taxi, nebo když se jen náhodou potkáte s někým na chodníku, váš úsměv může někomu zlepšit den víc, než byste čekali. Usmívat se vás naučí být větší osobností a šířit trochu laskavosti, protože nikdy nevíte, jaké bitvy ostatní bojují. 

„V L. A. je špína…“ Kolikrát jste to slyšeli? Já nesčetněkrát. Ale když bylo mým snem od třinácti let tam žít, řekla jsem si, že budu ignorovat cizí řeči a udělám si vlastní názor. A ten je jasný: město nepoznáte za pár dní. Pokud jste byli jen na Hollywood Boulevard a Venice Beach, věřte mi, že se musíte vrátit.

Jen proto, že má někdo titul „učitel“, neznamená to, že je jen učitel. Já jsem v nich našla i přátele a mentory. Jeden mě motivoval stát se šéfredaktorkou školního časopisu, jiná profesorka se stala mojí „kalifornskou mámou“. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat pomocnou ruku, proto se nebojte lidi poznávat i mimo jejich oficiální roli.

Využijte všechno, co je kolem vás! Ať už to milujete, nebo nesnášíte, cokoli to je, buďte v přítomném okamžiku, rozhlédněte se a využijte to, co se dá. Moje škola měla skvělý žurnalistický program, mohli jsme psát do školních novin a pracovat pro školní vysílání. V tu chvíli jsem si říkala: „No, nevím, bere mi to spoustu času, který bych mohla trávit s přáteli.“ Pamatuji si, jak jsem se vrátila ve 24:00 z redakce a prošvihla večeři, kterou jsme měli s přáteli naplánovanou. Ale na druhou stranu jsem věděla, že takovou zkušenost už nikdy nezískám. Chyťte každou příležitost, protože dřív než mrknete, může být pryč.

Naučila jsem se být sama se sebou a zjistila jsem, že je to úplně v pořádku, ba dokonce pohodlné a někdy i zábavné. Přestěhovala jsem se přes celý svět, nikoho neznala a rodiče byli devět časových pásem vzdálení. Staňte se svým vlastním nejlepším přítelem, protože někdy víc nepotřebujete. Nemá kdo jít na oběd? Sedněte si sami a užijte si klid. Auto nechce nastartovat? Zapojte kabely a nastartujte ho vlastníma rukama.

Nejlepší dny byly ty, kdy jsme s kamarády vyrazili na náhodný výlet (a možná i vynechali pár hodin ve škole) nebo jen tak povídali na gauči do dvou ráno s pytlíkem chipsů v ruce. Bavte se, užívejte si okamžik a přestaňte přemýšlet o tom, co by mohlo nebo nemohlo být. Zní to jako klišé, ale opravdu to platí: žijte teď. Žijete jen jednou, tak si čas tady užijte naplno, že ano?