Trendy

Proč si nehrajeme v dešti?

Móda nemusí být ryze praktická; Chanel není Hornbach. Ani nemusí být urputně korektní; jak by jinak mohla vyprovokovat myšlenku, co spasí svět? Měla by nás bavit. Jestli budeme přehnaně hrotit každý detail, unudíme se k smrti.
Zámek ve Versailles, rok 1768
Marie Antoinetta: „Jako nemůžu v tom dýchat a je to strašně těžký. Co si o tom myslíte, drahá?“
Dvorní dáma: „Vypadáte v tom velice… bohatě. Jako byste byla připravená zruinovat celou zemi.“
Marie Antoinetta: „Beru. Co tam máš dál, co je tohle za klíč?“
Šmelinář: „To je přívěsek na náhrdelník, Vaše královská Výsosti.“
Marie Antoinetta: „Uka.“
Dvorní dáma bere šmelináři klíč z ruky a podává ho budoucí královně.
Marie Antoinetta: „Hm. To je Tiffany?“
Šmelinář: „Tiffany ještě neexistuje, Vaše královská Výsosti.“
Marie Antoinetta: „No jo vlastně. A k čemu ten klíč je?“
Šmelinář: „Doslova k ničemu.“
Marie Antoinetta: „Ježíš, to bude Ludvík nenávidět. Beru tucet.“
Šmelinář: „Ještě tu mám tenhle kožený měšec.“
Marie Antoinetta: „No to je ale příšerný smrad! Z čeho to probůh je?“
Šmelinář: „Z hrochonožce udatného. Na dvacet mužů padlo, než byl skolen. Když se podíváte zblízka, Vaše královská Výsosti, stále jsou na měšci vidět hrochonožčí štětiny.“
Marie Antoinetta: „Hnus. Beru. Pošlete to rovnou Madame du Barry jako dárek.“
Dvorní dáma: „Lol.“
Šmelinář: „Cool.“
Marie Antoinetta: „Cool.“
La fin
Často na Marii Antoinettu myslím. Hlavně při nákupech. Dovedla se radovat z módy. Aby taky ne. Módní systém, jak ho známe dnes, ještě nebyl. Módu určoval dvůr. V podstatě se nosilo to, co nosila ona, a jí mohlo být fuk, co o ní lid říká. Bylo jí to fuk natolik, že jí za to potom usekli hlavu, ale to je zase jiný příběh.
Mám dojem, že tuhle schopnost radovat se z módy ztrácíme.
Je to tak trochu jako utíkat před deštěm. Když jsem byl malý, hráli jsme si i v dešti. Bylo to o to lepší. Větší vzrušení. Nikomu nevadilo, že přišel domů špinavý jako čuně, protože to znamenalo, že se dobře bavil.
Foto: Claudio Lavenia/Getty Images
Svou první práci v módním průmyslu jsem dostal v době, kdy pršelo. Ekonomická krize. Vše se točilo kolem toho, jak říct co nejvíce za co nejméně – vše se točilo kolem doplňků a DIY oblečení. Nikdo se před deštěm neskrýval. Prostě jsme si našli způsob, jak si v něm hrát.
Dnes máme krizi jinou, společenskou. Už si ale tolik nehrajeme. Za vším, co by mohla být legrace, číhá hrozba gilotiny. Je to politicky korektní? Je to udržitelné? A co smysl, má to nějaký smysl? Jaká je zpráva, kterou se designér snaží sdělit? A jaká je vůbec filozofie jeho značky? A pokud nás uspokojí všechny odpovědi, přichází otázka poslední: Opravdu to v dnešní době nadměrné spotřeby potřebujeme? Nejspíš ne. Zbytečnost. Tududumdum.
Nechápejte mě špatně, je dobře, že se sami sebe na tohle všechno ptáme. Jen abychom si nenaháněli takový strach, až zabředneme v nudě. Představte si, že jdete do galerie, v níž visí samé líbivé malby krajiny, nic provokativního, nic, co by s vámi hnulo. S módou to je stejné. Měla by vyvolávat reakci, stimulovat. A já jsem přesvědčený, že nic, co v nás vyvolá reakci, nemůže být tak docela zbytečné. Třebaže to vyloženě nepotřebujeme.
Pamatujete si scénu ze Sexu ve městě, kdy Carrie dostává od pana Božského kabelku ve tvaru kachny? Je příšerná a podle mě zároveň jedna z nejlepších věcí, co byste v jejím bezedném šatníku našli. Carrie ji okamžitě nenáviděla, připadala jí jednoduše „špatná“, a přece z ní dostala ta dvě osudová slova. „Miluji tě.“ Reakce.
Kýčovité kabelky budou nepochybně příští velká věc. Možná právě proto, že představují přesně to, co nám začíná chybět. Jsou na první pohled úplně zbytečné a na druhý naprosto senzační.
Když je hezky, chci si hrát; když prší, chci si hrát o to víc. Soudě podle street stylu na týdnech módy nejsem sám.
Foto: Christian Vierig/Getty Images
Jak zpívá Britney Spears v jedné ze svých oduševnělejších písní: „Feels like the crowd is saying, Gimme, gimme more, gimme more, gimme, gimme more…“ Marie Antoinetta by jistě souhlasila.