Příze místo telefonu. Generace Z odhazuje mobily a místo scrollování plete a háčkuje

Před pár týdny jsem se sešla s kamarádkami, které už mají docela velké děti. A jedna z nich jen tak mezi řečí zmínila, že její dcera začala háčkovat a že jde aktuálně o její největší passion projekt. A že háčkování je i mezi malými dětmi trend. Kupuje jí příze a dívají se spolu na YouTube kanály, kde jen o pár let starší dívky sdílejí své tipy a návody na to, jak háčkovat (nebo plést). Má radost z každého (i toho sebemenšího) pokroku, a přestože na předvánoční školní trhy zatím dokázala vyrobit „jen“ roztomilé maličkosti, krok za krokem se propracovává do nových úrovní. A není v tom sama, podobný příběh sdílela i moje další kamarádka s malou dcerkou. Jako by háčkování a pletení bylo aktuálně skutečně tím nejžhavějším trendem i mezi těmi nejmenšími z generace Alfa.

Mé fellow mileniálky si jistě vybaví drhané náramky, velký trend, jenž se ve školních lavicích držel od poloviny devadesátých do poloviny nultých let. Je aktuální háčkovací a pletací mánie podobná? V něčem jistě ano, ale má i docela nové, originální aspekty, o nichž by nás v roce 2001 asi ani nenapadlo přemýšlet.

Jedním z důvodů, proč se z rukodělných činností (kromě asi nejrozšířenějšího háčkování a pletení se velmi hojně i vyšívá) stala nová černá, je přehlcenost mladých všudypřítomným online světem. Přesně tak, jak to popisuje čtyřiadvacetiletá Eleanor Eden v lednovém článku deníku Guardian. Ta podle svých slov nahradila chronickou závislost na sociálních sítích háčkováním a pletením už během pandemie covidu, kdy trávit celé dny na sítích bylo spíše pravidlem než výjimkou. Právě pletení pro ni bylo formou úniku – produktivního úniku. „Je to prostě milionkrát produktivnější a je to rozhodně i dobré pro mé duševní zdraví.“ Podle Eden je její generace navíc všeobecně skeptičtější, co se týče obecného stavu věcí. „Pracovní trh je čím dál tím víc kompetitivnější, roste také pocit, že vlastní bydlení si naše generace nebude moct dovolit snad nikdy, a tak je celkem fajn tohle dorovnat třeba právě nějakým kreativním koníčkem.“ 

K další tvorbě ji pohání radost, jež svými výrobky dělá svému okolí. Plete pro svou maminku, přítele a kamarádky a je šťastná, když své vlastnoručně vyrobené kousky její okolí s hrdostí nosí. Velmi podobný je i příběh Jonathana Lashama: dříve cestou do práce scrolloval sociální sítí X, dnes místo toho plete ponožky. Dříve prý často začínal pracovní den naštvaný a podrážděný, teď, když místo doomscrollingu plete, je mu psychicky líp. „Tvořím něco pro ty, na nichž mi záleží, a mám teď daleko lepší vztah se svým telefonem,“ vysvětluje pro Guardian vysokoškolský výzkumník, který nejčastěji tvoří pro své přátele a blízké, podobně jako Eden. „Jednoho dne jsem si řekla Co kdybych se naučila háčkovat? Vyndala jsem náhodný starý celokovový háček ze šitíčka, k tomu kousek vlnky, zkusila jsem uháčkovat řetízek a pak jsem najednou byla v galanterii a kupovala přízi, další háčky a doma sledovala tutoriály na YouTube,“ popisuje pro Vogue CS Anna Laxar Kopecká, filmová produkční.

„V jeden moment se mi začalo háčkování (a pletení) ukazovat v mém instagramovém a YouTube algoritmu a nějak se mi to propsalo do podvědomí. A znáte to – jedním háčkovacím videem to začíná… Najednou jsem tam neměla nic jiného. Přijde mi vlastně trochu úsměvné, že mi tenhle digitální přehršel tvůrčích videí vytvořil nový analogový koníček.“ Podle Laxar Kopecké je ovšem představa, že se z digitálního světa díky háčkování zcela vymaníte, spíše nereálná. Háčkování je zároveň skvělý doplněk ke sledování filmů, což je podle jejího názoru lepší, než při sledování filmu bezmyšlenkovitě scrollovat na telefonu. „Vlastně už nejsem schopná si jen tak sednout, zapnout film nebo seriál a k tomu nic jiného nedělat. Je to trochu závislost, ale nikomu tím neubližuju.“ 

Háčkované a pletené věci se jí navíc líbily odjakživa. „Babička plete prakticky celý život a ráda vypráví, jak jí to během druhé světové války v krytu naučila paní Josefa Malinová, zvaná Jožka, takže jsem to vždycky měla na očích. A taky na nohou – její specializace jsou totiž ponožky. Proběhly i nějaké snahy mě naučit plést (a háčkovat, to babička umí samozřejmě taky, ale preferuje pletení) už před spoustou let, ale jsem tvrdohlavá a nemám ráda, když mi lidi říkají, co bych měla, nebo neměla. Musela jsem si k tomu najít cestu sama,“ popisuje Anna Laxar Kopecká a dodává, že možnost vytvořit si něco vlastníma rukama je hrozně uspokojivá. „Díky háčkování jsem se o sobě dozvěděla, že mám kupodivu celkem trpělivost,“ reflektuje a se smíchem dodává, „u pletení jsem se utvrdila v tom, že neumím počítat.“

Ruční práce má také své průkopnictvo a influencerstvo. V zahraničí je to například designérka a umělkyně Ella Emhof, nevlastní dcera bývalé americké viceprezidentky Kamaly Harris. Emhof plete a háčkuje, pořádá také workshopy nebo pop-upy během newyorských týdnů módy a založila vlastní komunitní pletací klub. V České republice je to zcela jistě Marie Honzíková tvořící pod značkou Honzikova. Na jejích stránkách si můžete pořídit jak hotové produkty podle jejích originálních návrhů, tak i její pletací vzory, podle nichž si kousek můžete udělat doma vlastníma rukama. Pořádá také kurzy pletení a stojí za nezávislou českou značkou prémiových přízí, návodů na pletení a dalších potřeb pro ruční pletení a háčkování Föa. Honzíková také vytvořila originální kuklu a čepičku pro Laformelu.

Kromě zlepšení vztahu s mobilním telefonem je tu i další aspekt, jež současný trend rukodělných prací skýtá: je totiž odpovědí na všudypřítomný, neudržitelný konzum. Oblečení jsme se naučili nakupovat s až nesmyslnou automatičností, především online a častokrát na tržištích s ultra fast fashion výrobky značek jako Shein nebo Temu. Na internetu také v posledních letech dominuje trend nejrůznějších nákupních haulů, tedy live vybalování nového zboží, z nějž velmi často mnohé nakonec stejně skončí na dně šatníků, v horším případě na skládce. 

Podle respondentstva z generace Z je právě tvoření rukama antitezí konzumerismu. Díky háčkování, pletení a dalším činnostem si totiž můžou na vlastní kůži zkusit, jak dlouho trvá něco vyrobit, navazují vztah s primárním materiálem a oděvních kousků si pak daleko více váží. Navíc také zjišťují, že poctivě dělané produkty sedí lépe než kousky z řetězců. Prostě a jednoduše, když si něco vyrobíte sami, je to na výsledném produktu poznat. Jen těžko se pak vrací zpět k rychlé módě. Podle Lily Starkey, další respondentky z deníku Guardian, jde ten pocit, který prožíváte, když čekáte na objednaný balíček, hravě nahradit. „Když máte zrovna něco rozdělaného, je to podobné, jako když čekáte zásilku, jen to musíte dodělat sami.“ Starkey navíc díky pletení a háčkování online i naživo poznala spoustu dalších podobně naladěných lidí. A to je další výhoda rukodělných prací: mohou být i komunitní záležitostí.

Pro jiné nadšené fanynky a fanoušky pletení a háčkování do hry vstupují i další dílčí faktory. Kousky, které si vytvoří, jsou zákonitě jen jejich, originální, jedinečné. Takto vytvořené doplňky nebo oděvní kusy představují zároveň časovou kapsli, která zachycuje naše aktuální rozpoložení, vkus, náladu. Anna Laxar Kopecká například jako první věc uháčkovala čepici pro svého manžela, tehdy ještě partnera: „Byla naprosto příšerná, křivá a tuhá, nakonec jsem ji rozpárala a udělala znovu a lépe.“

Často se také objevuje další motiv: většina z těch, kdo začali plést nebo háčkovat, na svém koníčku nechtějí kapitalizovat. Nechtějí své výtvory primárně prodávat, ale dělat radost svým blízkým. A hlavně – svůj koníček si i dál pěstovat jako koníček, bez tlaku na to, že by z něj měl být další byznys plán. I to se v dnešním světě tlaku na výkon a sebeoptimalizaci dá nazvat malou, ale významnou revoltou. Anna Laxar Kopecká má jedinou ambici: aby ji háčkování stále bavilo a plnilo účel relaxu a potřeby něco tvořit rukama. „Nehonit se za deadliny a mít to – doslova – na há(č)ku. Samozřejmě jsem v jeden moment přemýšlela i o tom, jestli by tohle hobby nešlo nějak zpeněžit. Prodala jsem pár čepic a balaklav. Zároveň jsem toho i spoustu rozdala jen tak nebo k nějakým příležitostem, vyměnila za pozvání na kafe a tak podobně,“ popisuje Laxar Kopecká s tím, že těm, kterým se z háčkování nebo pletení podařilo udělat byznys, to samozřejmě přeje, ale pro ni samotnou by to bylo neudržitelné. 

„Ráda si dělám věci sama a poctivě a možná neháčkuju ani nepletu dostatečně rychle, ale ať počítám, jak počítám, ve větším měřítku by mi to stejně nikdy nemohlo zaplatit čas ani úsilí, které jsem do toho vložila. Teda pokud si nechcete koupit balaklavu třeba za pět tisíc – v tom případě jsem otevřena objednávkám,“ směje se. A jaké má aktuálně se svým hobby cíle? „Můj krátkodobý háčkovací goal je udělat si takový síťovaný svetřík. Dostala se ke mně úplně skvělá deadstocková vínová příze se stříbrnou nití z Textile Mountain. Obecný cíl je stále zkoušet nové věci, což teď praktikuju s pletením. S tím jsem začala teprve letos, byla jsem na dvou kurzech u Marie Honzíkové a už teď myslím, že to je začátek opravdu hezkého přátelství.“