Kdo říká, že folklor musí být jen zkostnatělé tradice? S Viktorií Štěpánovou o jejím oceňovaném filmu Volklore, aktualizaci tradic a módě

„Kdo jsi a co je Volklore?“ ptám se Viktorie Štěpánové, mladé kreativní ženy, jež se pohybuje na pomezí žánrů a uměleckých vyjádření. Vystudovala Centrum audiovizuálních studií (CAS) na pražské FAMU, kde diplomovala krátkým filmem, který leží na pomezí moderní youtubové videoeseje a uměleckého filmu a aktuálně nás zastupuje na studentských Oscarech. „A mám mluvit o filmu, nebo o platformě Volklore?“ chce vědět Viktorie. Nakonec dojde na obojí. Ostatně jedno bez druhého by nebylo a nedávalo by smysl. Viktorii fascinuje módní průmysl, konzum a také reklama – té by se ráda do budoucna ve svém pojetí ráda věnovala. Není náhoda, že úplně původně chtěla diplomovat prací o legendě reklamní a módní fotografie Olivierovi Toscanim.

„Původně je film Volklore moje magisterská práce. Ten nápad vznikl tak, že já sama jsem na vesnici ‚přistěhovalkyně‘. Narodila jsem se v Brně, ale pak jsme se s rodinou přestěhovali do Vranova u Brna, kde jsem najednou začala žít s prvky folkloru. Ve škole jsme chodili na besídky a učili se místo aerobiku folklorní tanečky. K tomu tématu jsem se ale začala vracet až na vysoké, když jsem se přestěhovala do Prahy. Zajímalo mě, odkud kroje pochází, co znamenají a jestli já osobně můžu nějaký kroj mít. Začala jsem šít, a tak jsem si ho chtěla udělat. Jen jsem nechápala, jestli si třeba nemám koupit ten, co máme ve vesnici, ale to nedávalo smysl, protože my jsme si ho vždycky půjčovali. Díky tomu jsem zjistila, že jsme si půjčovali kyjovský kroj, což je taková ‚krojová‘ norma, půjčuje se asi nejčastěji a vlastně to nic moc neznamená, je to takový obecný, estetický kroj.“ 

„Začala jsem se zajímat o významy, které kroje nesly. A taky mi došlo, že abych si mohla udělat ten svůj, musím si najít nějakou komunitu, podle níž ho budu moct ušít. Neboť kroje byly jednak regionální, ale také spojené s nějakou komunitou lidí. ‚Kdo je tedy moje komunita?‘ říkala jsem si. ‚Je to můj ročník ve škole? Je to celá Praha? Moji spolubydlící?‘ Přišlo mi to fakt složitý a pořád jsem neměla pocit, že mám odpověď. Hodně formativní pro mě byl film Martina Duška Mein kroj (2011), který se zabývá něčím podobným a pracuje s principem autoetnografie. A tak jsem se i já rozhodla pro tento princip – že nebudu čerpat z etnografie místa, ale sama ze sebe a udělám si kroj podle sebe. A to, co jsem začala tvořit, bylo jak o mně, tak o konzumu, který se kolem mě v Praze a vlastně všude hojně vyskytuje. Chtěla jsem to propoji s tím, co je „tradiční“ pro městské prostředí: místo tradičních materiálů jako len a bavlna jsem zpracovávala věci ze sekáče nebo jsem použila sportovní kousky od Adidasu – v tom byla ona symbolika města. Kroj jsem tedy měla a zároveň jsem už byla v posledním ročníku na CASU a věděla jsem, že bych měla vymyslet nějaký audiovizuální výstup. Třeba video.

Ano. Začala jsem film vyvíjet, a teda hrozně dlouho nikdo nechápal, co chci přesně dělat. Myslím, že než ten film viděli hotový, vůbec nevěděli, co se mi honí hlavou.

Taky. A pak jsem tam chodila místo scénáře s takovým... já ti to ukážu. (Viktorie mi na mobilu ukazuje myšlenkovou mapu. Obsahuje časovou osu a spoustu přes sebe jdoucích referencí, poznámek a obrázků.) A v ateliéru mě odrazovali, ať se do toho nepouštím.

Ano. Velice složitý. A tak jsem v té myšlenkové mapě ukázala svůj folklorní rok a dala tam všechno, co jsem tam dát potřebovala. Pro ně bylo náročné to pochopit, pro mě vysvětlovat. Já to v hlavě hlavně viděla! Jediný, kdo tomu pořádně rozuměl, byla moje scénáristka Hermína Perić a ještě možná můj přítel (smích). A lidem, se kterými jsme na tom dělala, jsem vždycky vysvětlila tu část, kterou jsem od nich potřebovala zpracovat. Střih a postprodukci jsem dělala sama. Trochu si myslím, že se v ateliéru mých obhajob báli, že to nebude dávat smysl.

Nakonec jo. Vymyslela jsem, že vypravěčka bude youtuberka, která na začátku víc mluví moravským hantecem, což vystihuje, že i rok je ze začátku takový pomalý a ona jej pomalu začíná poznávat. Je to více o tradičním folkloru, který se postupně zrychluje a modernizuje – nastupují i anglicismy a digitální folklor.

Moje magisterka byl jen ten film. Všechno ostatní jsem dělala proto, abych to natočila. Mám v tom snímku dvě módní přehlídky a různé večeře. Vše jsem koncipovala, jako bych dělala na reklamě, protože mě právě reklamy a konzumní život odmalička zajímají. Zároveň jsem dostala grant, a tak jsem zapojila i kamarádstvo, aby tam i oni měli zastoupení, jako by to byla i jejich zakázka a portfolio.

Žije si teď vlastním životem. A to jsem, přiznám se, nečekala. Napadlo mě sice, že když už mám logo, bylo by vtipné z něj udělat vlastní značku. Ale dohnalo mě to, že jsem si nebyla vůbec jistá, jestli chci takové množství oblečení vytvářet, protože je to pro mě problematické z ekologického hlediska.

Jo, úplně všechno. Podle mě jsem si musela dokoupit jen pár doplňků, které jinou cestou sehnat nešly, ale snažila jsem se jinak mít všechno buď vlastní, nebo ze sekáče. Svoji spotřebu a konzum jsem měla hodně spojenou s módním kalendářem. Místo vesnických nebo tradičních zvyků se ve filmu objevují spíše tradice módního roku, které jsou tam zastoupené právě skrze konzum. Kromě přehlídek na sezonu jaro-léto (a tak dále) jsou tam události jako je MET Gala a další red carpet záležitosti. Kolekce vznikly i proto, že jsem je tam chtěla zapojit, měly sloužit jako velká módní nebo reklamní událost, jež by nahradila třeba tradiční Velikonoce nebo žně. Ty jsem si stanovila jako dvě nejdůležitější období v roce. 

Když jsem pak studovala módní kalendář, kde se právě tyto tradiční slavnosti často kryjí s důležitými fashion sezonami, začalo mi to dávat smysl. Jednu kolekci jsem dělala jako týdenní oslavu konzumu, kde obrazně „sbíráme plody konzumu“, a jarní kolekci jsem pojala spíš jako takový odlehčený patchwork, přípravu na to léto. V každém kusu jsem dekonstruovala tradiční kroj, jehož historii a prvky jsem si předtím podrobně studovala. Kroj má mnoho součástí, hodně vrstev, sukní. S vrstvením jsem hodně pracovala a zároveň jsem chtěla docílit jakési inkluze – kroje mají často zavinovací sukně, což se skvěle přizpůsobí každé postavě. Oblečení je variabilní, roste s tebou. Bylo to pro mě navíc (jako pro ne zcela zkušenou švadlenu a návrhářku) snazší. Pracovala jsem s jednoduššími technikami, a když jsem si nevěděla rady, pomohly mi další dvě návrhářky: Sofie Blahutová a Ivica ze Slowtrashion. 

Hodně důležité pro mě bylo zjištění, že mnozí zbytečně dál zůstávají v historii a zapomínají na to, že tradice a zvyklosti jde tvořit i tady a teď. Že folklor může být živý. Hodně jsem celou věc konzultovala i s etnologem a antropologem Joem Grimem Feinbergem, Američanem, který jel na Slovensko zkoumat folklor, folklorismus, a co to dnes znamená. Kdybych to měla shrnout, výsledek toho bádání byl, že folklor byl v minulosti hodně znásilňovaný, zároveň na tradicích lidé dost lpí, ačkoli často už ani neví, co přesně znamenají, a nemají k nim žádný osobní vztah. Často je to už jen prázdná manýra. Pro mě bylo důležité ukázat, jak „folk“, tedy lidi, tak „lore“ a to, že i teď se dají dělat nové zvyklosti. Neznamená to, že na tradice zapomínáme, spíš že je můžeme aktualizovat. Dám příklad: modrostisk. Hodně by mě mrzelo, kdyby zcela zmizel, ale dnes prostě nemusí být v té formě, jak jej známe...

Přesně. Nedávno jsem třeba byla na takové expozici řemesel a tradic, kde byly babičky pracující s tradičními technikami. Hrozně by je chtěly předat, ale nevědí jak. Mně přijde dobré je samozřejmě převzít, ale nebát se, že se tím „zničí“, a klidně je posunout do současného vizuálního a kulturního jazyka a zvyklostí.

Podle mě je důležité, aby k tomu kroji lidé měli vztah. Mám představu, že tak to mají třeba lidé v Bojanovicích, tam myslím dost lidí svůj kroj i vlastní. Mají ho celý život a nosí jej na hody a další slavnosti, to je to udržování tradice. Ale pokud byste ho měli mít jen jako kostým, tak mi to smysl nedává – to je třeba případ Okamury a dalších, co si jej vezmou jako cosplay.

Ano.

Teď si šťastně žije svým životem. Půjčila jsem ji stylistce Tereze Raveře, u ní si jí všimla tanečnice Zizoe, díky níž se dostala jako taneční kostýmy na Redbull Dance. To mi přišlo super, protože se tak zasadila do kontextu streetwearu, právě to je pro mě příklad městského folkloru. Bylo fajn vidět, jak v kolekci lidé tancují, působilo to moderně. Teď ty kousky spíš půjčuji na akce nebo si je sem tam sama vezmu. Přemýšlela jsem, jestli je mám prodávat, ale řekla jsem si, že ne. Jsou to spíš artefakty.

Volklore se teď spojuje s projektem Sláva a plánujeme z něj vytvořit velkou platformu. V budoucnu by mělo jít o kreativní hub pro workshopy, ale dokud nemáme pevné místo, fungujeme primárně jako edukativní platforma. Zaměřujeme se na byznys a art management pro módní návrháře a návrhářky. Chceme zjistit jejich potřeby a časem fungovat jako agentura, protože spoustě z nich chybí know-how, jak značku vést a prorazit na trhu. Tereza Vachová má na starosti edukativní workshopy pro designéry, firmy i veřejnost. Sekce Volklore pak bude fungovat jako experimentální marketingová agentura, jejímž cílem je dostávat módu a umění k lidem prostřednictvím reklamy. 

Já se teď živím hlavně grafikou a art directingem pro fresh firmy. Přišlo mi proto fajn dát dohromady větší komunitu tvůrců – od módních návrhářů*ek přes in-house grafiky*čky až po videomakery či fotografy a fotografky. Díky tomu bychom nedělali jen samotnou grafiku a vizuální identitu, ale i kompletní kampaně s kulturním přesahem. Pozoruji totiž, že i komerční sféra má dnes chuť se kulturně vymezovat a propojovat různé světy, například sport s módou. Firmy jsou čím dál otevřenější kreativním přístupům. Reklamu vnímám jako jakousi veřejnou galerii – způsob, jak dostat umění k širší veřejnosti, která běžně do klasických galerií nechodí. Inspirují mě v tom tvůrci jako Oliviero Toscani nebo Andy Warhol a může to být skvělá příležitost jak pro otevřenější firmy, tak pro samotné designéry*ky. 

Přesně tak, byl to takový prvotní výkop. Já už mám navázané kontakty s designéry a designérkami a napadlo mě využít viditelnost svého filmu k tomu, abych ukázala i další tvůrce a tvůrkyně. Oslovila jsem designéry*ky, jestli by nechtěli na festival někoho obléct, protože to dnes je hodně populární. Spojila jsem se s Matějem Kačírkem, který dělá styling postavený na upcyklaci a udržitelnosti, a ten mě zase propojil s hereckou agenturou 2MEDIA, která se ve svém oboru věnuje podobné sféře jako my: zaměřuje se na mladé herce a herečky. Přišlo mi super to spojit: oblékat mladé herce a herečky do mladé módy. Pak jsem zapojila ještě kamaráda Ondřeje Lebedu, s nímž jsem už dříve fotila editorial pro Kaltblut magazín. 

Přesně tak. Nechtěli jsme dělat klasický red carpet, který dělají všichni, to pro nás nebylo zajímavé. Chtěli jsme ukázat tu reálnější tvář Varů – Vary totiž nejsou jen samý glam, jak se všude prezentuje, ale je to často hrozný shon a pobíhání. High and low. Nekonečné stání v řadách, pobíhání, sezení a spaní na zemi, ale pak k tomu i ty hotely. Nakonec z toho vznikly tyhle jakoby paparazzi fotky, kde jsou zachycení mladí talenti, produkční i běžné návštěvnictvo. Prostě normální festivalový shon. Koncept byl zachytit festivalový shon a nepózovat. Vždycky jsme našim talentům jen řekli nějakou akční situaci a díky tomu, že šlo o herce a herečky, šlapalo vše hned. Přišlo nám, že přesně tohle jsou pro nás Vary, ne to, co se běžně ukazuje v médiích. Všichni na sobě navíc mají oblečení od mladých talentů: někteří návrháři jsou ze Zlína, jiní z UMPRUM, z Brna i ze Slovenska – takový mix.