Vítejte v klubu Emmy Chamberlain, cover star únorové Vogue CS

Emma Chamberlain patří k nejvýraznějším hlasům své generace. Začínala na YouTube, vyrostla v digitálním prostoru a postupně se z role internetové persony posunula do pozice osobnosti, která má vliv a jejíž hlas má v módním a kulturním prostředí váhu. S Emmou jsem se seznámila v Paříži během fashion weeku. Ne na přehlídkách, kde se pohybuje s naprostou jistotou a přirozeně se zapojuje do konverzací s hvězdami usazenými v první řadě, ale jinde.

Potkaly jsme se v prostředí trendy restaurace Halo, která se na jeden den proměnila v dějiště našeho focení. Vedle mezinárodního štábu byl jeho součástí také francouzský národní cheerleadingový tým. Nebyl pouhou kulisou, fungoval jako aktivní podpora, která spolu s Emmou fyzicky, vizuálně i významově v průběhu focení utvářela směr celé story. Byl to vědomý odkaz na její minulost; na roky, kdy se sama cheerleadingu závodně věnovala, na dnes už uzavřenou kapitolu, která se však stále ozývá v její práci s tělem, rytmem a kolektivem.

„Cheerleading je založený na absolutní důvěře,“ říká Emma. „Je to nebezpečný sport. Když uděláte chybu, někdo dostane ránu do obličeje. A to vás strašně rychle naučí, že každý jednotlivec má význam.“ Už při focení bylo patrné, že pohyb pro ni není stylizací. Bez váhání se zapojila, reagovala na ostatní těla v prostoru, dokázala číst momentální situaci. „Trénujete pořád dokola,“ pokračuje. „Obětujete strašně moc času. A vznikne z toho jeden velký organismus a každý v týmu je jeho součástí.“ I když už dnes cheerleading nedělá, jeho logika a základní mechanismy – důvěra, opakování, odpovědnost – jí jsou stále vlastní.

Vztah k pohybu se projevil i během našeho rozhovoru. Když jsme si volaly, Emma byla v Los Angeles. U nás bylo pět odpoledne, u ní ráno. Měla sluchátka, mikinu a po celou dobu interview šla na běžeckém pásu. To naší rozmluvě určilo tempo. 

Témata únorového čísla Vogue CS – sesterství, fankluby a podpůrné komunity – s Emmou rezonují přirozeně. „Moje kariéra je hodně postavená na vytváření pocitu společenství,“ říká v narážce na profesní cestu od youtuberky přes autorku populárního podcastu až po podnikatelku a generační ikonu. „To, co jsem vytvořila, je na něm vlastně úplně závislé.“ Zároveň si přesně uvědomuje paradox své pozice. „Stojí na takovém zvláštním, parasociálním sesterství. Já si prostě sednu a k publiku mluvím tak, jako bych mluvila se svými kamarádkami. Jenže to není jeden na jednoho a to je divné.“ Přesto je její základní motivace stále stejná: „Blízkost. Přátelství. Skupinové sdílení.“

Podpora je něco, k čemu se v našem rozhovoru vrací opakovaně. „Roky dospívání jsou těžké,“ podotýká, „a podpora od vrstevníků je strašně nestálá.“ Výjimkou pro ni osobně byli rodiče. „Moji rodiče vždycky zůstali jako pevná kotva, když všechno ostatní selhalo.“ Dnes se její opěrný systém rozšířil o přátele, kolegy a lidi, se kterými pracuje, ale rodiče jsou pořád v jeho jádru. O otci mluví jako o člověku s hlubokými, promyšlenými názory, kterému bezvýhradně důvěřuje; matka je pro ni zase bezpečným přístavem pro sdílení emocí a každodennosti.

Jako jedináček prožila první skutečnou zkušenost se sesterstvím na dívčí škole. „Nebyla to pohádka,“ říká, „ale bylo na tom něco fakt speciálního.“ Absence kluků vytvořila prostředí bez tlaku na vzhled a prezentaci. „Nikdo se nelíčil, nikdo si neholil nohy. Holky pod sukněmi nosily tepláky a nikomu to nepřišlo zvláštní.“ Přirovnává to k nekonečné přespávačce, prostoru, kde bylo možné prostě být. „Na dívčí škole mi vlastně nejvíc chybělo mít na někoho crush,“ říká Emma se smíchem. „Jsem typ člověka, který ho prostě potřebuje.“