Wild Wild Wet: třináctá show Jana Černého mezi kapkami deště

„Když jsem viděla to počasí, začala jsem se bát, že nikdo nepřijde," řekla mi kamarádka, na niž jsem narazila na promočeném filmovém setu, kde se včera v půl šesté odpoledne odehrála nová show Jana Černého aka Jan Société. Kamarádka se stejně jako já ukázala být ženou praktickou – boty, které zvládnou mokro, minimum make-upu, místo účesu prostě vlasy a svrchník. Ti připravenější měli i čepice a nepromokavé svršky, my bohužel jen deštníky a vlněné kabáty (za ten od Max Mary posílám tam nahoru jednu malou fashion modlitbičku). Nejpřipravenější byl ale Jan Černý a jeho crew. U vstupu jsme dostali pláštěnky, obrandované deky a show notes, z nichž bylo více než jasné, že s mokrou variantou Jan a spol. nejenže počítali, ale dokonce byla v plánu. Can you step outside of your comfort zone? stálo v přehlídkových poznámkách.

Módní scéna si akce Jana Černého nenechá ujít a déšť ani lokace nebyly překážkou. Pokud je tu někdo, kdo dokáže ty nejzhýčkanější z nás dostat na okraj města, když padají trakaře, je to rozhodně on.

Dostat se za stmívání na úpatí barrandovského kopce, kde je open-air ateliér v podobě repliky středověkého městečka, nebyl snadný úkol. Na úzkých lavicích podél falešných zdí křivolakých uliček bylo přesto plno. Přišel snad každý, kdo českou módní scénu pečlivě sleduje. Pod nohama falešné kočičí hlavy, bláto a promočená sláma. Černý ovšem není škodolibý. Ještě pár hodin před přehlídkou přes Instagram nabádal publikum, ať se teple obleče a nenosí pokud možno podpatky. Do you mind getting wet & cold?

Když jsem s Černým před několika týdny dělala rozhovor, zmínil, že přehlídka s číslem 13 si říká o trochu té strašidelnosti, což se ostatně nabízelo i s aktuálními dušičkami. Are you afraid of the dark? Zároveň naznačil, že i tentokrát se inspirace ponese v českém duchu.

Po kolekci inspirované Pelíšky a po dvou celonárodních úspěších v podobě speciálních kolekcí pro české olympioniky a pavilon Expo v Ósace se Černý vydal trochu jinam, u filmu ale zůstal. Jen místo konkrétního snímku sáhl tam, kde mnoho z nich dostává svůj oděvní tvar, totiž do barrandovského fundusu.

Filmové ateliéry se pro něj tedy nestaly jen efektní přehlídkovou lokací, ale i zdrojem inspirace. Prostředí českého a československého filmu má své hrdiny a hrdinky. Ty, kdo dokázali dát filmům jedinečnou výtvarnou podobu, oblékli naše oblíbené postavy a vtiskli nám je nesmazatelně do paměti. Dvě jména za všechny: Theodor Pištěk a Ester Krumbachová. 

Ale s Černého kolekcí jako bychom šli ještě o krok jinam, k televizním pohádkám, k inscenacím, které utvářely několik generací v tom nejformativnějším období dětství. Vždyť koho by dodnes nestrašila Anička s lískovými oříšky, zdroj nočních můr všech mileniálů? Čí módní inspirací nebyla v dětství Dáda Patrasová coby princezna Koloběžka první? A co Arabela? 

Pohádky a jejich fundusové kostýmy nám pomohly vytvořit smysl pro estetiku, pro krásu i horor. Sladké bezčasí pseudostředověku, fantaskní neogotiky nebo baroka či rokoka spojené s bezstarostností dětství mělo podobu železných košil princů a rytířů a objemných krinolínových sukní roztomilých princezen v nesnázích. Obě polohy se na přehlídce objevily.

S trendem nostalgie si tak Černý poradil po svém: sáhl do dětství i do české filmové historie a to, co našel, sofistikovaně obtiskl do soudobého streetwearu. Do kolekce vnesl i velmi populární trend hledání v archivech, které se děje ve velkých módních domech. Jen Jan sáhl do archivu naší kolektivní paměti – do fundusu.

Jeho typické komplety, džíny tentokrát ve střihu flared – rozšířené do zvonu, bombery, prestižky a další meanswear tvořený ve formátu genderless nesly prvky jako z pohádky nebo z fantasy seriálů. I ty se totiž v posledních letech na Barrandově pod taktovkou světových produkcí točí. 

Viděli jsme topy z flitrů nebo džíny vyšívané korálky, jež připomínaly součástky z kroužkových košil (ahoj, princi!) nebo oversized modré bombery s autentickými kostýmními epoletami. Zaujaly nás doplňky v podobě hrstí masivních šperků, které v rukou modelů působily jako lup z Louvru, helma osázená kamínky nebo masivní královské jablko. 

Nechyběla ani princezna: model v tmavě máslovém trenčkotu s lehce saténovou úpravou, zpod nějž vyčnívala dlouhá, objemná tylová sukně, jako by Carrie Bradshaw hrála v české pohádce z roku 1989, ale její kostým si oblékl jinoch, pod sukni nahodil ještě dlouhé džíny a vyrazil do upršeného města.

Moje oblíbené momenty byly dva. Ten první mě vrátil do puberty: dlouhé rozšířené džíny do zvonu, na koncích zmáčené deštěm a nasáklé bahnem. U srdce mě píchla nostalgie po dobách, kdy jsme na střední přesně takhle „okousaný" worned out denim nosili všichni, jen jsme k tomu neměli v kapse Instagram, takže jako by to snad ani nebyla pravda. 

Druhý moment byly scénické šperky, které mi připomněly jeden z prvních Janových zářezů: přesně před deseti lety v roce 2015 přišel Jan Černý s čelenkami ve tvaru minimalistické, ale efektní královské koruny. Vida, možná, že přece jen Černý sáhl i do svého osobního archivu.

Byla to pohádka, ale také trochu horor. Ostatně právě zde se točily i snímky jako Nosferatu nebo Parfém – příběh vraha, a tak Černý logicky navázal na strašidelnou atmosféru, kterou napojil na prokletou třináctku a Dušičky. Do vampires lose their hair?

Přehlídka vyvrcholila defilé za zvuků nového singlu zpěvačky Rosalíe (další důkaz, že Černý aktuální trendy sleduje a dokáže je umně vyzobat a využít). Špalír modelů rozrazil do té doby zavřenou postranní bránu, za níž se ukrývalo náměstí připravené na afterparty. Bylo jasné, že se show povedla. Všichni přišli a jedno oko nezůstalo suché. Doslova.