Demna dekonstruuje módu kolekcí Guccicore v srdci New Yorku s Paris Hilton a Cindy Crawford v hlavní roli

Dokonale střižené formální obleky s erotickým nábojem a objemné kožichy, nanejvýš elegantní květiny, podložky na jógu i katalogy z výstav. Svou newyorskou přehlídkou Cruise 2027 Demna dekonstruuje a zároveň znovu definuje fenomén GucciCore.

Robert Longo zastává názor, že nakreslit obraz znamená jej spálit. Jeho vlastními slovy se pak tento výjev stává součástí každé molekuly vašeho těla, abyste jej pak vyplivli ven a promítli na povrch. „Je to transmutace.“ Než umělec sérii Men in the Cities přetavil v hyperrealistické portréty kreslené uhlem a grafitem, vyfotografoval si tyto muže na střeše svého newyorského bytu. A Demna vlastně dělá to samé. Nejprve fotografuje, až potom navrhuje.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zval tento americký umělec své přátele a známé, aby se před jeho objektiv postavili v úplně stejném formálním oblečení, jaké by si vzali na důležitou pracovní schůzku. Během focení po nich házel různé předměty a sledoval jejich reakce, gesta a výrazy obličeje. Teprve fotografiemi pak jejich roztěkaný pohyb navždy zmrazil v čase. Při hledání vyhnané dynamiky zachycoval lidi, kteří se provinili tím, že „postavili budovy, které se na ně následně zřítily“. Série Men in the Cities tak slouží jako metafora dysfunkčního vztahu k neustálému tlaku na výkon. Vypráví o napětí, stresu, frustraci a emoční nestabilitě, jež se obvykle skrývají pod tmavými saky symbolizujícími moc.

Přímo v srdci Times Square, prozářeném obřími obrazovkami s kampaněmi Gucci, zčásti reálnými a zčásti vytvořenými umělou inteligencí, přinesl Demna na molo vedlejší účinky našich kolektivních obsesí. A dokázal je mistrně přetvořit v čisté objekty touhy.

S konceptem GucciCore, který nepředstavuje pouhou kolekci Cruise 2027, ale spíše trvalý a postupně se vyvíjející šatník, vyslal na molo upjatou buržoazii, utrápené yuppies, osudové ženy, subkulturu takzvaných chavs i sofistikované galeristy. Společnost jim dělali Paris Hilton, Tom Brady, Cindy Crawford, Dree Hemingway, Alex Consani, Mariacarla Boscono, Anok Yai či Emily Ratajkowski. Ti všichni fungovali jako ztělesnění různorodých lidských archetypů, které se v metropoli typu New Yorku zkrátka musí dříve či později protnout.

„Tato kolekce je čtvrtým dějstvím mého přístupu založeného na studiích postav, který spojuje estetické jazyky kolekcí La Famiglia, Generation Gucci a Primavera do jediné ucelené vize. Tentokrát bylo mým záměrem vytvořit esenciální šatník složený ze stěžejních kousků, jež tvoří naprostý základ stylistického jazyka tohoto módního domu: dokonalý dvouřadý kabát, klasický trenčkot, pracovní oblek, nepostradatelná košile, ultimátní pouzdrová sukně, a to vše ve spojení s glamour estetikou a italskou elegancí,“ uvedl kreativní ředitel v doprovodných materiálech k přehlídce.

V záplavě tradičních panettone, nádherných květinových pugétů, podložek na jógu i uměleckých manuálů jsme mohli vidět kabelky ledabyle vrstvené přes sebe, typické batůžky finančních makléřů, mohutné kožichy, proužkovaná saka i kožené křiváky. Přísně projmuté formální obleky doplňovaly honosné náhrdelníky jako stvořené pro velké večerní akce. Vše doprovázelo peří, flitry, ikonické pruhy Web obepínající hruď, klasické motivy Flora či zvířecí potisky, a to po boku opraných džínů a splývavých hedvábných blůzek. S tmavě nalíčenýma očima, prázdnými pohledy a chytrým telefonem v ruce působila celá newyorská show naprosto jasným dojmem. Cílem bylo vrátit značku Gucci do pozice absolutní kolektivní obsese, spíše než z ní dělat pouhou továrnu na další neosobní trendy.

„Milostný příběh značky Gucci s tímto městem započal před více než sedmi desetiletími na Páté avenue (kde byl v roce 1953 otevřen první butik značky v USA), takže přivézt tuto přehlídku do Velkého jablka představuje tak trochu návrat domů,“ vysvětlil Demna. Skutečnost je možná taková, že žádné jiné místo na planetě neztělesňuje hříchy naší konzumní společnosti tak přesně jako samotné Times Square. Jsme si toho pochopitelně plně vědomi. Ale opojeni tím všudypřítomným adrenalinem se tam zkrátka toužíme neustále vracet. Jen proto, abychom zjistili, po čem dalším můžeme ještě prahnout.